V roce 1952 se generál Fulgencio Batista po politickém puči stal prezidentem Kuby a kubánskému lidu začaly problémy. Proto se v roce 1956 na ostrov plaví „spasitel“ Fidel Castro a jeho přítel, charismatický argentinský doktor Ernesto „Che“ Guevara (Benicio Del Toro). Mladý doktor se ihned nadchne myšlenkou osvobození kubánského lidu a nastolení revoluce a svým nadšením působí i na ostatní muže své jednotky. Stává se brzy symbolem mladického elánu, odhodlání a víry v ideály.

První část dvoudílného snímku se soustředí na rok 1956 a na postupování rebelů napříč Kubou a získávání podpory většiny obyvatelstva. Celý film je koncipovaný jako střípkovité ukázky z deníku revolucionáře (což je ve své podstatě pravda, protože vychází z Che Guevarovy vzpomínkové knihy), do kterých jsou zakomponované černobílé záběry z Guevarova jednání v OSN. Právě ty kromě oživení příběhu působí neskutečně realisticky a zanechávají tak dojem reálnosti a otázky, zda se náhodou opravdu nejedná o skutečné záběry. Nejedná! To jen Steven Soderbergh, který si kromě režie stoupl i za kameru, udělal víc než dobře svou práci. Ruce a zrak zkušeného režiséra, který  ví, jak na (pseudo)životopisy (Kafka či oscarové drama Erin Brockovich) i jak na diváky, nezklamaly. 

Che Guevara – Revoluce přivede svou atmosférou diváky přímo do lesů mezi rebely. Upocení a odhodlaní muži působí opravdu věrohodně a není pochyb, že na základě podobně aplikované psychologie se revolucionáři dostali až tam, kam to šlo. Jiná věc je, jak to dopadlo… Právě s tím mám trochu problém. Děj je rozkouskovaný a nejednotný, v časových skocích je mnohdy těžké se zorientovat a kromě několika známých jmen – hlavně bratři Castro – ostatní postavy splývají. Ze záplavy jmen různých revolucionářů tak vystupuje hlavně Aleida (Catalina Sandino Moreno) – Guevarova druhá žena, která v baretu a s puškou v ruce působí roztomile a odhodlaně zároveň. Veškerou pozornost však na sebe po právu strhává Del Toro, který jakoby tehdy byl vedle Guevary a opravdu bojoval po jeho boku a mohl tak pochopit, o co mu šlo.

Jenže bohužel to, o co přesně Che Guevarovi šlo, se z tohoto snímku divák, který o této postavě příliš neví, moc nedozví. To, proč právě on se stal symbolem revoluce, a jaké jsou historické souvislosti, také ne. Přesto to i přes relativně dlouhou stopáž (131 minut) ani tak nevadí. Upocené a odhodlané tváře revolucionářů bojujících za svobodu a Guevarovy zásady při rekrutování nových bojovníků zaujmou i tak. Otázkou je, co se bude dít v „příštím díle“ (Che: Guerilla, premiéra 5. 2. 2008) – až Ernesto dorazí společně s Fidelem do Havany a pak odejde do Bolívie. Doufám, že pak se všechny střípky nějak složí a vyjde najevo, proč je i dnes Che Guevara takovou modlou. Zatím se tak nestalo.