Ten příběh obletěl celý svět. Ale teprve až díky filmu 127 hodin mu nepochybně začne (nebo už začalo) věnovat pozornost mnohem více lidí. Před několika lety horolezec Aron Ralston odjel na víkend do Utahu lézt, jezdit na kole, prostě se vyřádit. Nikomu neřekl, kam se přesně chystá. Protože nebyla zrovna zima, rozhodl se slézt na jediné místo v širokém okolí, kde byl stín - do několik metrů hlubokého, ale velmi úzkého kaňonu. Jenže uvolnil kámen, který mu po pádu na zem přiskřípl ruku ke skále. Teprve v tuto chvíli se na plátně objeví název filmu, zároveň oznamující, jak dlouhou dobu Aron Ralston stráví na  tomto místě v této pozici. A diváci zůstanou více než hodinu reálného času s ním. S sebou má jen zhruba půl litru vody, něco málo k jídlu, horolezecké lano, kameru, foťák, baterku, tupý nůž a nějaké další bezvýznamné drobnosti. Po pár dnech, kdy si slunce užije jen jeho noha, a to pouze 15 minut denně, a společnost mu dělá jen opravdu málo mravenců a dravý pták, který nad kaňonem každé ráno prolétá, si uvědomí, že existuje jen jediný způsob, jak se zachránit - uříznout si svou pravou ruku.

Na začátku ukazuje film Arona Ralstona jako trochu bláznivého, trochu namyšleného a dost sebevědomého člověka, který si ničeho neváží. Na druhou stranu právě díky své povaze nezačal později v té dramatické situaci panikařit, což bylo nesmírně důležité. Jako by měl ale jeho příběh nějaký hlubší, a možná trochu tajemný podtext. Že mu nebylo nic svaté, byl svým způsobem hřích, za který byl potrestán „přikováním" balvanem ke skále na dně kaňonu. Sám. Daleko od civilizace. Měl 5 dní na to, aby přemýšlel o tomto svém hříchu přemýšlel. Uvědomil si, že opravdu dělal chyby, a měl šanci se vykoupit tím, že si o kámen zlomí kosti (tento kámen se rázem stal z největšího nepřítele nejlepším přítelem) a tupým nožem si uřízne ruku. Nemluvě o vidění, které měl, když už opravdu nemohl, a které se později do puntíku vyplnilo. Jakoby pro něho předchozí pád s kola na roští v poměrně velké rychlosti, který se odehrál prakticky hned po jeho příjezdu, nebyl dostatečným varováním, aby byl opatrnější. Ještěže nebyl větší hříšník, jinak by mu kámen jistě zavalil nohu.

Kdyby byl tenhle příběh fiktivní, čili by nebyl natočen podle skutečné události, dost dobře si dovedu představit, že by ho naprostá většina kritiků strhala, a ani mnozí diváci by ho nepřijali. Ale protože vznikl díky skutečnému, a navíc neobyčejně silnému příběhu, není překvapením, že film přijímá povětšinou jen kladné ohlasy a vysloužil si šest nominací na Oscara. Je pravda, že takový příběh by žádný scenárista určitě nevymyslel. Skutečné lidské osudy ale diváky vždycky zajímaly a na filmy podle událostí, které se staly, vždy chodili v hojných počtech. A to i přesto, že věděli, jak to všechno dopadne. Vzpomeňme si například na Titanic, jedenáctioscarový velkofilm, který byl donedávna s tržbami přesahujícími 1,8 miliardy dolarů komerčně nejúspěšnějším filmem všech dob. Lidé šli do kin i přesto, že se ve finále nikdo nedivil, když se ta obrovská loď potopila. Je pravda, že 127 hodin může být jen stěží úspěšnější. Proč? Protože se týká „pouze" jednotlivce, kdežto na palubě Titaniku se plavilo 2 227 pasažérů. Přesto příběh Arona Ralstona, který dokazuje, že zdánlivě beznadějné situace nikdy nejsou předem prohrané, nepochybně osloví a dojme spoustu diváků.

Pozor! Tento odstavec může obsahovat spoilery. Velmi zajímavé je počínání hlavního hrdiny ze začátku filmu. Plýtvá totiž (samozřejmě nevědomě) vším, čeho má potom nedostatek. Například když plní láhev, nechá ji ve dřezu pod tekoucí vodou a jde dělat spoustu jiných věcí a voda zatím přetéká, nebo když hladí rukama v detailních záběrech skály, popř. když se pak s dvěma dívkami, které potká, koupe v nádherném jeskynním jezírku, kde naschvál strávíme poměrně dlouho dobu. V „díře" pak pije svou krev, o skály se pak levou rukou opírá, a když si přehrává na videokameře záznam z jeskynního koupání, zahlédne ňadra jedné z dívek, byť jsou pod tílkem, přemýšlí o tom, jestli si „neudělat dobře". To opět dokládá, že téměř po celou dobu zůstal v kaňonu nad věcí, že nezmatkoval. Tato scéna se záznamem z jezírka je snad druhou nejdiskutovanější hned po té, o které bude řeč právě teď.

Jedná se samozřejmě o tu „řezací" samotnou, která není až tak drsná, jak se všude píše a říká. Přesto, prosím, nic podobného nezkoušejte. Tvůrci ruku neukazují ve velkých detailech, ale spíše se soustředí na hlavní postavu a využívají jen zvuk. Ale je pravda, že kdyby byla tato scéna opravdu hodně naturalistická, tak by si ji režisér určitě obhájil. Protože tohle je přesně ten moment, který je na celém příběhu nejsilnější, a o kterém všichni diváci vědí, že ho uvidí. To scény představ a vidin hlavní postavy jsou daleko působivější a více znepokojující. Režisér si totiž díky nim s diváky trochu škodolibě pohrává, protože místy je obtížné poznat co je skutečnost a co je jen vize. Tím se diváci ocitají v podobné situaci jako hlavní postava a o to víc mu fandí, aby se z toho místa dostal. Ale je nezbytně nutné říci, že tohle jsou přesně ty situace, které každý člověk vnímá jinak. Někomu krev ve filmu vadí více, někomu méně, a někomu vůbec.

Angličan Danny Boyle už má na kontě úspěšná díla. Trainspotting, Sunshine, a především Milionáře z chatrče, který se svými osmi zlatými soškami ovládl v roce 2009 vyhlašování Oscarů. Ale teprve až 127 hodin ukazuje jeho skutečné režisérské vlohy. Zaprvé proto, že Danny Boyle-scenárista je spoluodpovědný za to, že se děj něco přes hodinu odehrává pouze na jednom místě. Tím totiž postavil ohromnou výzvu pro Dannyho Boyla-režiséra, který má tak před sebou složitý úkol udržet v tomto stísněném prostředí pozornost diváků. Nutno říci, že se mu to téměř po celou dobu, až na drobné výjimky, daří. I proto, že si často vypomáhá flashbacky a představami hlavní postavy, díky kterým tento prostor vždy na malou chvíli opustíme. Ne vždy to ale znamená, že je to dobře. Pokud bychom s hlavní postavou v kaňonu zůstali déle, byl by film jistě ještě o něco působivější. Zadruhé, Boylovy režisérské schopnosti přesně odráží James Franco v roli Arona Ralstona. Ostatně sám herec prozradil, že po celou dobu plně respektoval režisérovy pokyny. „James Franco hraje prostě úžasně. Jeden z nejlepších hereckých výkonů v historii kinematografie," něco v tom smyslu se píše v traileru. James Franco opravdu hraje úžasně, ale v historii kinematografie jsme už určitě mohli vidět možná i desítky lepších hereckých koncertů.

Pozor! Tento odstavec může obsahovat spoilery. K jeho nejlepším momentům patří scéna, kdy mu kámen přiskřípne ruku. V té naprosto přesně vystihl ten správný „oops" výraz. Ale opravdu vás ohromí i rozesměje až ve dvou jiných scénách. První, když rozehrává svou vlastní show, ve které je i sám hostem. Scénu doprovází aplaus i smích diváků, tak jako ve skutečných televizních pořadech tohoto typu. Obsahuje výborně napsané repliky a je opravdu velmi, velmi vtipná. Navíc znovu ukazuje, že i po několika dnech hlavní postava stále úspěšně bojuje s nepřízní osudu. A pak je tu TA scéna, kdy se vyprostí z moci balvanu, vyfotí si místo, kde strávil 127 hodin a jde pryč. Od momentu, kdy potká první lidi, přičemž hraje opravdu nádherná hudba, vám tahle kombinace, která se v této předokonale optimistické scéně mísí, nepochybně vykouzlí úsměv na tváři.

Velmi by mě zajímalo, jakým způsobem by příběh Arona Ralstona podali jiní slavní režiséři, např. Darren Aronofsky, Mel Gibson, Joel a Ethan Coenové, Quentin Tarantino, Jim Jarmusch nebo třeba Michael Bay. V každém případě by se nepochybně jednalo o zajímavou (a někdy ještě zajímavější) podívanou. Tenhle příběh by totiž asi šel natočit lépe. V této podobě se sice jedná o nadprůměrně zdařilý film, ale k nejlepším letošním patřit s největší pravděpodobností nebude. Mezi ně se totiž budou jistě řadit jiní adepti, jak z desítky nominované na Oscara, tak i některé další ambiciózní tituly, které v kinech letos ještě uvidíme.

127 hodin není typický film, ale spíše podrobná dokumentární rekonstrukce, detailně mapující jeden neuvěřitelný, ale pravdivý příběh. Tvůrci se drží knihy Arona Ralstona Between a Rock and a Hard Place věrně, a navíc jim její autor ukázal záznam ze své videokamery, kterou měl s sebou na tom nepovedeném výletě. Tato kniha by ještě před pěti šesti lety zaujala asi málokterého filmaře, protože se jedná o mimořádně složité téma na zfilmování. Ale v současnosti, kdy vznikají filmy i podle stolních her, se nedivím, že po ní Danny Boyle sáhl. Po zhlédnutí filmu, mnoha videí a přečtení mnoha rozhovorů s Aronem Ralstonem musím konstatovat, že jeho příběh je daleko silnější na papíře či na monitoru než v tomto filmu. Každý si totiž dovede velmi dobře představit, jak si tam v tom prokletém kaňonu musel připadat, co prožíval. Věřte, že představa, kterou servíruje Danny Boyle a spol., bude velmi podobná té vaší. Možná, že bude úplně stejná. Aron Ralston je velmi inteligentní, odvážný a silný člověk. Málokdo by byl schopný jít zpět na místo činu a celou „řezací" událost tam podrobně převyprávět. Navíc se stále věnuje horolezectví. Díky 127 hodinám se z něj asi stane téměř legenda. Ale pozor! Za to, co udělal, si zaslouží pozornost, uznání a samozřejmě i ty peníze. Tenhle chlapík totiž opět potvrdil, že člověk je silnější tvor, než to třeba někdy může vypadat. Shrňme si tedy tři zásadní ponaučení: Vždy být opatrní. Vždy říci alespoň jedné známé osobě kam jdeme. A hlavně, nikdy nic nevzdávat předem!