Když dostane třiadvacetiletý Colin Clark díky trpělivému vyčkávání práci v jedné filmové společnosti, má z toho samozřejmě obrovskou radost. Ta se ještě mnohokrát znásobí, když zjistí, že se bude jako třetí asistent režie podílet na vzniku filmu Princ a tanečnice, ve kterém nehraje hlavní roli nikdo jiný než božská Marilyn Monroe. Její neustálé pozdní příchody na plac, nepřesné odříkávání textu a přítomnost učitelky herectví začínají čím dál více rozčilovat režiséra a zároveň „spoluhráče“ Laurence Oliviera. Natáčení nabere zpoždění, začne na něm panovat napjatější atmosféra a to Marilyn vůbec nepotřebuje. Jediní, kdo ji neustále povzbuzují, jsou režisérova žena Vivien Leigh, představitelka jedné z vedlejších rolí Sybil Thorndike, a také Colin, který kvůli ní zanedbává kostymérku Lucy. Marilyn se s ním spřátelí, a na jeden týden si díky tomu vyzkouší, jaké by to bylo, kdyby byla jen „obyčejnou holkou“.
 

Hvězdná Marilyn Monroe to rozhodně neměla jednoduché. Jakožto ve své době neobletovanější žena světa byla neustále pod obrovským tlakem. Ženy ji obdivovali a chtěli být jako ona. Muži ji zase měli za křehkou ženu, a spíše než se s ní vyspat měli potřebu ji chránit. V tom se asi lišila od naprosté většiny ostatních ženských hereckých ikon. Jak tehdejších, tak současných. Kdykoliv se třeba jen na chvíli objevila na veřejnosti, byla okamžitě obklíčena davem, který v ní vždy viděl jen Marilyn Monroe – zbožňovanou filmovou celebritu, ze které by si nejradši každý kousek uštípl. V takovýchto momentech nikoho nenapadne, že i slavní jsou jen lidé, nikoliv roboti.
 

Z poloviny ji Můj týden s Marilyn představuje přesně v tomto světle, tedy jako křehkou, zranitelnou ženu, která potřebuje někoho, kdo by jí byl za všech okolností oporou. Možná proto si vybrala mladého, ještě ničím nezkaženého poslíčka, který v ní neviděl jen tu filmovou hvězdu jako jiní lidé, ani „prostředek“ k rychlému zbohatnutí, jako producenti. Na druhou stranu si film pohrává s myšlenkou, že Marilyn si byla velmi dobře vědomá svého postavení ve společnosti, a ráda toho mohla zneužívat. Že by tedy byla svým způsobem vypočítavá? Možná právě proto si vybrala mladého, ještě ničím nezkaženého poslíčka, kterého jen jakožto snadnou oběť využila, čili se stal jen dalším z řady těch, kterým zlomila srdce. V podstatě až v samotném závěru se dozvíme, co z toho je pravda.
 

Ale pozor! Je také možné, že celý tento film je jedna velká lež. Vznikl na základě Clarkových memoárů, vydaných v roce 1995. Autor v nich popsal vše ohledně natáčení Prince a tanečnice, ale jeden týden vynechal. Až v roce 2000 odhalil proč. Inu proto, že těch 7 dní strávil s Marilyn Monroe. Ten „jejich příběh“ se odehrává v roce 1956. Tři roky předtím měl premiéru slavný film Prázdniny v Římě, ve kterém se ztratí princezna, najde ji novinář, který ji pak spolu se svým kolegou provede po městě, což pro ni znamená úžasné dobrodružství, útěk od všech povinností a možnost vyzkoušet si zvyky obyčejných lidí. Třeba si Colin Clark tuto komedii oblíbil. Třeba sám využil spolupráci s Marilyn Monroe k tomu, aby rozehrál svou vlastní variaci na toto oscarové dílo Williama Wylera. Nechce se totiž příliš věřit, že by se ostře sledované Marilyn mohlo podařit bez novinářů v patách např. jen tak se procházet po zahradě či koupat se v řece nahá s cizím člověkem. Pokud si vše vymyslel, pak zvolil vynikající způsob, jak se zviditelnit. A pokud je to pravda, tak je jedině dobře, že si ji nenechal pro sebe.
 

A to hned ze dvou důvodů. Jednak proto, že mnozí čtenáři a diváci se i v současnosti rádi o Marilyn dozvědí něco více, a také proto, že tím dal (byť nevědomky) příležitost Michelle Williams si tuto slavnou herečku zahrát. Jen stěží si lze v této roli představit někoho jiného. Michelle Williams je v ní výborná – přesně zachytila typické pohyby … hotová Marilyn Monroe. Problém ovšem spočívá v tom, že není hlavní postavou tohoto filmu! Tou je právě Colin Clark (Eddie Redmayne). Takže Michelle/Marilyn uvidíme vždy jen ve scénách, ve kterých je také. Jenže těch, ve kterých se objevuje buď sám, nebo ve společnosti úplně jiných lidí, je ve filmu více než bychom chtěli. Schopnější scenárista by jistě dokázal upravit Clarkovy zápisky tak, aby mohla být hlavní postavou Marilyn, která přeci všechny zajímá více. A zároveň by klidně mohl v rámci dramatizace i něco přimyslet. Představitel Colina totiž nemá charisma a ani neumí hrát tak jako Michelle Williams.
 

Můj týden s Marilyn jí proto nedává větší příležitost vyniknout, takže si troufáme tvrdit, že Meryl Streep v cestě za třetím Oscarem už nikdo nezastaví. Režisér Simon Curtis má velikánské zkušenosti s prací v televizi a místy je to extrémně znát. Škoda, že nedostal možnost ujmout se režie třeba právě Kenneth Brannagh, jenž hraje sebevědomého a obrovsky profesionálního Laurence Oliviera. A to tak, že naprosto zastiňuje Eddieho Redmaynea. Za tuto vedlejší roli by si Oscara nepochybně zasloužil. Potěšila též účast Julie Ormond jakožto Vivien Leigh a v první „post-potterovské“ roli sympatické kostymérky se tu objevuje Emma Watson. Zkrátka a dobře, několik kladů toto dílo má, ale celkově rozhodně nepřesvědčilo.