Marion, hlavní hrdinka tohoto pokračování filmu 2 dny v Paříži, se rozešla s Jackem a nyní bydlí se svým dalším přítelem, Afroameričanem Mingusem. Dále pak ještě se svým synem z předchozího vztahu a vlastně i s Mingusovou dcerou z prvního manželství. Samozřejmě nechybí ani kocour Jean-Luc, známý těm, kdo viděli zmíněný předchozí díl. Všechno jim obstojně klape, dokud za Marion nepřiletí její otec Jeannot, sestra Rose a bývalý přítel Manu, v současné době chodící s Rose. Tahle „povedená“ trojka navíc dorazí v době, kdy Marion chystá velkou výstavu svých fotografií.

Herečka Julie Delpy rozhodně nepatří k velkým hvězdám. Vůbec nejvýrazněji na sebe doposud upozornila jako Céline v „povídacích“ filmech Před úsvitem a Před soumrakem, kde se s Ethanem Hawkem prochází Vídní, resp. Paříží, přičemž se baví o všem možném i nemožném. První film z roku 1995 byl kouzelný nejen díky vídeňským exteriérům, ale také díky nápadu svést dohromady dva mladé lidi, kteří se rozhodnou prokecat několik hodin až do ranního příjezdu vlaku, přestože se nikdy předtím neviděli a původně plánovali, že se neuvidí ani potom. Druhý film z roku 2004 už nebyl zdaleka tak zajímavý, jelikož dialogy už nebyly tak propracované a témata byla málo záživná či opakující se. Vše pak dospělo až do otevřeného alibistického finále, kterým se scenáristé Julie Delpy, Ethan Hawke, Richard Linklater a Kim Krizan snažili film pozvednout na umělečtější úroveň. My jsme jim na tento laciný krok neskočili, ale členové Akademie filmového umění a věd ano, a tak se uvedená čtveřice může pyšnit nominací na Oscara.

Možná i proto se koncept filmu, ve kterém se opravdu hodně mluví a skoro vůbec nemlčí Julie Delpy natolik zalíbil, že se rozhodla natočit si něco podobného. A tak v roce 2007 vznikly 2 dny v Paříži (u nás dostupné na DVD za rozumnou cenu), ve kterých nejenže hrála hlavní roli, ale také je produkovala, napsala, stříhala a skládala k nim hudební doprovod. Ve městě nad Seinou se zastaví u své svérázné rodiny a pokusí se napravit svůj vztah s přítelem Jackem, přičemž potkají několik známých i neznámých lidí. Film údajně sesbíral několik (i prestižnějších) ocenění, přestože v podstatě nepřichází vůbec s ničím novým. Snad kromě místy až zběsilých švenků, což je ovšem v případě romantické komedie opravdu zvláštní a krajně nevhodné řešení.

To 2 dny v New Yorku něčím takovým naštěstí neobtěžují. Od toho tu totiž jsou jiné aspekty. Tím ještě nejschůdnějším je výměna Adama Goldberga, který podal v Paříži zajímavý výkon, za Chrise Rocka, kterému sedí jen ty scény, ve kterých může předvést svůj komediální talent, jako třeba při „rozhovorech“ se „socialistou“ Barrackem Obamou. Možná by však bylo lepší, kdyby si je napsal sám, protože by určitě byly vtipnější. V některých ostatních scénách ale jakoby pořádně nevěděl, co se po něm vlastně chce. Jakoby mu to paní režisérka vysvětlovala ve francouzštině. Je třeba dodat, že oba herce vyměnila jen kvůli tomu, aby tento film nepřipomínal právě Před úsvitem a Před soumrakem.

Sama bydlí řadu let v New Yorku. Důvod, proč nezůstala ve Francii, lze nacházet v tom, jakým způsobem zobrazuje reprezentanty tohoto státu ve svých filmech. Jeannot (hraje ho znovu hereččin skutečný otec), Manu i Rose se chovají buď jako extrémně hyperaktivní malé děti, nebo jako úchyláci, nebo jako kdyby zrovna vylezli po mnoha letech z nějaké jeskyně či přicestovali časem z docela jiné doby. Nemají vůbec žádné zábrany, nerespektují žádná psaná i nepsaná pravidla, jen všem znepříjemňují bytí. Dokonce i těm, na kterých by jim mělo záležet a které by měli podporovat.

Tu si pozvou do cizího bytu neznámého drogového dealera, následně urazí sousedku (že nepředpokládají, že by uměla francouzsky, není omluva), jindy objedou jen tak cizí auto klíčem, a pak pro změnu zase obtěžují své hostitele nevhodnými otázkami, poznámkami a gesty. Julie Delpy na sebe prozradila, že jí nedělá vůbec žádný problém používat (i na veřejnosti) sprostá slova, takže tak často činí. A také, že je víceméně schopná bavit se o sexu a o všem, co s tím souvisí, snad úplně s každým, koho potká. Chování zmíněné trojice jí proto asi přijde normální a vtipné, ale u nás se v kině zase tolik lidí nesmálo.

2 dny v New Yorku nedosahují ani na práh průměrnosti. Troufám si tvrdit, že Julie Delpy píše své postavy vždy hodně podle sebe a že tento film je alespoň částečně autobiografický, a evidentně velmi osobní, stejně jako třeba Tetro pro Francise Forda Coppolu. Toto velice pozoruhodné a visuálně precizní drama z roku 2009, jenž bylo možné minulý rok zhlédnout v českých kinech, a nedávno vyšlo na DVD, nezmiňujeme v souvislosti s recenzovaným filmem náhodou. V žádném případě to není proto, že bychom se chtěli pokusit nějakým způsobem srovnávat režijní umění Julie Delpy a Francise Forda Coppoly, protože to by byla věc zcela nemožná, směšná, absurdní a dosti šílená. Ale jde o to, že i tvůrkyně 2 dnů v New Yorku obsadila do jedné z rolí Vincenta Galla. No, rolí. Tentokrát tento vynikající herec představuje sám sebe a scénu v baru, ve které se vyskytuje, lze považovat za vůbec nejlepší z celého filmu. Právě on na vernisáži odkoupí duši hlavní hrdinky (těžko říct, jestli jsme tuto symboliku pochopili správně) a nechce ji prodat zpět. Vše později vyřeší až holub, kterého Marion osvobodí a který se pomstí všem, kteří jí ublížili. 2 dny v New Yorku rozhodně nemůžeme hodnotit jakožto osobní zpověď, ale můžeme je hodnotit jako film, sequel 2 dnů v Paříži. Také pro něj platí to, co pro naprostou většinu druhých dílů. A sice, že nedosahují kvalit jedničky.