Tento film u nás měl být původně uveden jako Útok na Bílý dům, jenže to bychom se na jaře nesměli nadát právě akčňáku Antoina Fuquy. Pokud do kina chodíte pravidelně nebo z nejrůznějších důvodů pouze sledujete, jaké filmy se hrají, pak vám asi musí připadat nepochopitelné, jak by mohl být někdo schopen považovat dva různé tituly (jejichž datum premiéry od sebe dělí tři měsíce) za stejný, byť mají podobný název. Takoví lidé ovšem existují a zjevně je jich dost. Takže nový film Rolanda Emmericha si holt nechává originální název. Ale i tak je to v našich končinách poměrně překvapivé, neboť se v takovýchto případech často využívá podtitulu (viz Pulp Fiction – Historky z podsvětí, Sin City – Město hříchu, Pacific Rim – Útok na Zemi) anebo se prostě vymyslí název jen pramálo související (viz Your Highness -> Princ a Pruďas). Takže na druhou stranu pořád lepší White House Down než třeba Masakr v Oválné pracovně nebo Přepadení Západního křídla. 

Ale pozor! Téma obou letošních bijáků je sice stejné, ale zpracování velice rozdílné! Zatímco ten první se bere extrémně seriózně, tenhle druhý je natočen s obrovskou nadsázkou. Zatímco v tom prvním padá vlajka ze střechy ve zpomaléném záběru a za doprovodu melancholické hudby, v tomto druhém spadne okamžitě a ke všemu jen tak mimochodem. Zatímco ten první se snaží hlavně o hardcore akci, v tomto druhém nechybí legrace … ani hardcore akce. Zatímco ten první má menší rozpočet, ale od počátku jaksi globálnější zápletku, tento druhý má rozpočet jednou takový, ale zápletka je až do určitého momentu spíše komornější. Jaká?

Prezident Spojených států amerických James Sawyer chce v rámci nastolení míru stáhnout jednotky z Blízkého východu a uzavře dohodu s Íránem. Do místa jeho bydliště, tedy Bílého domu, se zrovna chystá i cvičený John Cale, aby se ucházel o práci v tajné službě. Ještě předtím ovšem vyzvedne u bývalé manželky dceru Emily, která je posedlá politikou a prezident Sawyer je jejím hrdinou. John zjišťuje, že pohovor s ním povede Carol Finnertyová, se kterou zřejmě kdysi pracoval a možná s ní měl i nějaké pletky. Carol usoudí, že pro práci v tajné službě nemá dostatečné přepoklady, a tak John alespoň vyrazí se svou dcerou na slíbenou tour po Bílém domě. Ve stejnou dobu tam ovšem vtrhne bývalý člen Delta Force Emil Stenz se svou bandou.

Následuje několik peripetií, díky kterým se Cale a pan prezident opět setkají, a pak už budou spolupracovat po celý film. Záporáci je tedy budou muset hledat, což trochu naruší jejich plán, ve kterém hrají hlavní roli peníze. Ačkoliv mezi nimi nachází se také všehoschopný hacker, který má na pokyn jisté osoby dopomoci k tomu, aby byla rozpoutána pokud možno přímo třetí světová válka. Jak rozdílná představa od té prezidentovy, který chce dosáhnout ušlechtilých činů jako velký Abraham Lincoln. Je si vědom toho, že bez pomoci Johna, Emily a Carol (z relativního bezpečí mimo Bilý dům) to patrně nepůjde. Otázka je, jestli se to povede s nimi.

Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna Jamie Foxx a Channing Tatum si zahrají v jednom filmu a že ten film bude tááák zábavný! Najde se tu opravdu kupa momentů a hlášek, u kterých si dovolím garantovat, že se budete opravdu nahlas smát. Od narážky na to, která část Bílého domu byla zničena ve Dni nezávislosti, přes první setkání Caleových s prezidentem a jízdu v prezidentské limuzíně (tzv. Bestii) po trávníku, až po hrdinské jednání absolutních outsiderů. Jen škoda, že jednoho ze záporáků (třeba i méně výrazného) neztvárnil Gerard Butler. Ale, jak říkám, i tak je toho dost. Nechybí tu ovšem ani vskutku napínavé momenty, a také tu záměrně dojde i na nějaká klišé (např.: mám ideální příležitost odprásknout kladnou postavu, ale z nějakého důvodu to prostě neudělám). Opakuju: záměrně dojde! Nicméně jednak jsou vcelku vítaná, protože White House Down se, jak uvedeno, rozhodně nebere nikterak seriózně a jednak proto připomene slavné akčňáky z 80. let. A ty přece mají pořád spoustu příznivců.

Je třeba říci, že James Vanderbilt rozhodně napsal svůj dosud suveréně nejlepší scénář (ačkoliv v minulosti už se uvedl dvěma slušnými záblesky) a Roland Emmerich jej precizním způsobem převedl na plátno. Jeho filmy jsou proslulé především díky vizuálním efektům, ale tady jimi šetří. A navíc je třeba říci, že nepatří k nejpovedenějším. Nicméně není mnoho režisérů, kteří by dokázali takhle účinně natočit emotivní scény. Když se třeba setkají dvě postavy, které k sobě mají velmi silný vztah a delší dobu se neviděli, nebo když některá udělá nějaký uveřejněný záslužný čin, opravdu vás to dojímá. A ani si režisér nemusí v těchto momentech vypomáhat sentimentální hudbou, jako mnozí jiní. Bohatě mu stačí jeho vytříbená práce s herci, načež ti v nich díky tomu předvedou optimální výkon.

Kdyby někdy Aaron Eckhart kandidoval na post prezidenta USA a proti němu šel Jamie Foxx, na základě těchto dvou filmů, ve kterých hrají nejmocnějšího člověka na světě, by docela jistě zvítězil druhý jmenovaný. Ten totiž jen neslibuje, ale hlavně jedná. (Mimochodem, je docela zajímavé, že v Pádu Bílého domu byl prezident – běloch – vystřídám mluvčím – afroameričanem – Morganem Freemanem a ve White House Down je afroameričan vystřídán bělochem Richardem Jenkinsem. Barrack Obama zřejmě ovlivňuje i filmový průmysl.) S Channingem Tatumem si navíc výborně přihrávají, což rozhodně přispívá k té dobré zábavě. I ostatní herci a herečky, jimž vévodí Maggie Gyllenhaal, předvádějí výkony odpovídající charakteru svých postav. Ovšem doslova nadchlo představení ani ne patnáctileté Joey King, která má zjevně talentu na rozdávání.

White House Down, jak vidno, evidentně splňuje podmínky pro tradiční/typický prázdninový blockbuster. Právě proto se ale v USA určitě počítalo s jinými tržbami – premiéru tam měl téměř před měsícem a doposud se ještě ani nezaplatil rozpočet. Takže co? Vždyť tu máme hvězdné obsazení, velkolepé i skromnější (ale vždy přehledné!) akční scény, slušně rozvíjenou, ale nikoliv překombinovanou zápletku, CGI efekty a mnoho legrace … tak co více by diváci mohli chtít? Že by se jim fakticky nelíbilo, že někdo chce pořád ničit jeden z jejich symbolů? My bychom jistě také nebyli nadšení, kdyby chtěl někdo zlikvidovat Pražský hrad. Ačkoliv u nás nejsou prostředky na to udělat z toho pořádný akční film, takže by se spíše jednalo o komedii s několika dramatickými prvky s názvem Rekonstrukce Pražského hradu a šlo by o výraznou modernizaci nařízenou neoblíbeným prezidentem, takže by proti tomu lidé protestovali, přičemž by se vykrystalizovala radikální skupina, řekněme, deseti svérázných postaviček, které by se tomu snažili nějakými způsoby zabránit. Protože ale taková podívaná s největší pravděpodobností nikdy nevznikne, měli byste využít příležitosti a vyrazit na tuto americkou. Určitě vás nenaštve.