Postavu Jacka Ryana z románů Toma Clancyho jsme na stříbrném platně mohli před tímto thrillerem vidět už čtyřikrát. V Honu na ponorku vypadal jako Alec Baldwin, ale že by ten svým výkonem nějak zaujal, to se rozhodně říci nedá. V případě Harrisona Forda už to bylo o něčem trochu jiném. Jak Vysoká hra patriotů, tak Jasné nebezpečí byly tenkrát určitě poctivé žánrové podívané. Poctivé, nikoliv výjimečné. Pak byl natočen tento počin s Benem Aflleckem, ze všech těch čtyř, resp. tedy už pěti, nejméně zapamatováníhodný. Jediné, co je z něj patrné, je fakt, že divákům opravdu příliš nevadí, když tuto postavu pokaždé ztvární jiný herec. Zároveň se jedná asi o jedinou podobnost se sérií o Jamesi Bondovi, hrdiny z tvorby spisovatele Iana Fleminga, který měl doposud za těch necelých čtyřiadvacet filmů šest tváří (tak jako Bob Dylan).

Ale třeba takový Jason Bourne, kterého vytvořil Robert Ludlum, už je s Jackem Ryanem v podstatě úplně nesrovnatelný. Bourne je v podstatě nekompromisní, po fyzické stránce velmi schopná mašina, která bude muset mít zřejmě už navždy tvář Matta Damona. Oproti tomu Ryanovi musí v soubojích víceméně pomoci náhoda, aby svého protivníka předčil (viz první „hotelová“ scéna po příletu do Moskvy), přestože má za sebou vojenský pobyt v Afghánistánu, kde tehdy také neslavně sestřelili jeho vrtulník (chopper). Jeho přednostmi jsou však inteligence a logické myšlení, díky kterému jakožto na Wall Street pracující finanční analytik CIA (v utajení) včas odhalí rozsáhlé ruské spiknutí, které vede na rozkaz Kremlu Viktor Cherevin, vlivný moskevský oligarcha.

Čili typově by měl Jack Ryan nejblíže asi k tomu čtvrtému nejznámějšímu agentovi – Ethanu Huntovi, který je zvyklý plnit nesplnitelné mise. Ačkoliv i mezi nimi jsou samozřejmě rozdíly. Třeba by bylo velice obtížné si představit Ryana, kterak se snaží (vy)lézt po Burj Khalifa. Ačkoliv kdyby mu to jeho nadřízený Thomas Harper nařídil s tím, že to musí udělat pro svou zemi, jistě by neváhal ani vteřinu. A nutno dodat, že by to s největší pravděpodobností taky zvládnul. Nicméně je jedině dobře, že každý z uvedených agentů nabízí divákům něco jiného. A u Jacka Ryana (Kirk Chris Pine) je to, co si budeme povídat, obzvláště dobře.

Protože jinak by šlo o naprosto průměrnou podívanou. Možná i proto, že Jack Ryan: V utajení představuje původní příběh. Takový, jaký nenajdeme v žádné Clancyho knize. Ačkoliv je fakt, že tvůrci pochopitelně berou v potaz známé informace o této postavě. Jinak ale využívají jen typických, už jinde viděných postupů (některé z nich jsou až iritující a jiné nepravděpodobné) a prvků, včetně toho, že záporáci jsou znovu Rusáci, což ale bylo, je a bude vždycky fajn (viz také Equalizer)! Toho nejzáporáčtějšího si zahrál sám režisér, tedy „specialista na Shakespeara“ Kenneth Branagh, jenž po Thorovi znovu dostal šanci vyzkoušet si pro sebe netypický žánr. Viktora Cherevina ztvárňuje tak, aby na něm bylo vidět, že je hrdý na to, odkud pochází, tedy velice přesvědčivě.

S tím souvisí také skutečnost, že stejně jako Jack, nemá pochybnosti o tom, že to, co dělá, je absolutně správné. V případě jakýchkoliv zádrhelů se však musí rozhodovat a poradit si sám. Zato Jack se může spolehnout na zmíněného Thomase Harpera, kvůli kterému vlastně dělá tuhle práci. I když, opravdu se na něj může spolehnout? Nebudu vás tentokrát napínat – ano, může. Po delší době tu tedy máme film, ve kterém se nevyskytují v řadách CIA žádní zrádci! Harpera navíc hraje Kevin Costner, jenž měl shodou okolností hrát Jacka Ryana v Honu na ponorku, ale kvůli Tanci s vlky musel odmítnout. A jak už to tak někdy bývá, taky tady platí, že herec ve vedlejší roli ve společných scénách naprosto zastiňuje toho, který hraje tu hlavní.

Ten čtyřlístek hvězdného obsazení pak doplňuje Keira Knightley jakožto Jackova přítelkyně Cathy. Pokud pracujete pro CIA a nejste s nějakou osobou v důvěryhodném příbuzenském vztahu, nemůžete jí říci, co za práci ve skutečnosti děláte. Proto Cathy nemá o pravém Jackově povolání ani tušení, díky čemuž se staneme svědky několika jejich vzájemných, nikoliv ovšem nezajímavých rozmíšek. Jako třeba ve scéně, kdy ona najde mezi jeho věcmi lístek do kina na film Sorry, Wrong Number a podezřívá jej z nevěry. Nicméně protože je opravdu milující přítelkyní, vydá se do Ruska Jacka překvapit, a poté se stane coby v tomto oboru nezkušená, nicméně krásná a okouzlující žena, součástí důmyslného plánu, který však v momentě jejího zapojení do „hry“ přestává být důmyslným.

Na druhou stranu se tak později můžeme stát svědky jedné výborné – možná vůbec nejlepší – scény, ve které Cathy přihlíží tomu, kterak dává ten, o kterém si roky myslela, že jej dokonale zná, naplno na odiv své deduktivní schopnosti. Bylo to pro ni prostě překvapivé i překvapující. A o to právě jde! Filmu Jack Ryan: V utajení chybí jako celku více takových momentů překvapení. Všechno navíc prakticky pořád probíhá podle plánu. Neobjevuje se de facto žádná nečekaná situace, která by jej narušila. S výjimkou jediné, ve které i díky vynikajícímu střihu není o napětí nouze. Ale, jak píšu, opravdu jenom jediné.

Jack Ryan: V utajení je film, ve kterém musí jít hlavní hrdina až za hranice svých možností. Musí zjistit, jestli to, co doopravdy dokáže, bude dostačující k tomu, aby zvládnul svěřený úkol nesmírné důležitosti. A přesně tyto hrdiny mají přece diváci rádi. I když samotný film takový není, zápletka rozhodně reálná je. Vždyť moderní teroristé se snaží využívat, resp. zneužívat finančních systémů. Myšlenka tedy dobrá, jenom její realizace poněkud pokulhává. Příčinou toho bude i fakt, že se tvůrci snažili natočit vše pěkně postaru, takže tenhle biják určitě i vám připomene některé tituly z druhé poloviny dvacátého století. Také tento protikladný přístup brání v získání lepšího hodnocení. Přesto ale Jack Ryan: V utajení zůstává – pro někoho možná s podivem – celkem dosti zábavnou podívanou.  

FOTO: cinema.de