Tedy, jak se to vezme. Sice tu nehrají Johnny Depp a Helena Bonham Carter, ale do jisté míry je v určitých momentech zastupují Christoph Waltz a Amy Adams. Sice se tu neobjevují žádné vyloženě bizarní postavičky (neplatí pro obrazová plátna), ale je poměrně dobře znatelné, že Margaret Keane – malířka, o které film vypráví, patří k těm umělcům, kteří více či méně ovlivňili režisérovu specifickou tvorbu. Ačkoliv je fakt, že místo, odkud se svou dcerou utekla do San Franciska, se nápadně podobá čtvrti, kde se Winona Ryder a spol. pokoušeli civilizovat Střihorukého Edwarda a že v jejím ateliéru si mezi těmi všemi obrazy dívek s velkýma očima může kdekdo připadat jako Alenka v Říši divů.

I Margaretin příběh tak trochu připomíná pohádku, byť v některých měsících let padesátých a šedesátých, ve kterých se děj odehrává, jako by spíše než od Lewise Carrolla pocházela od bratří Grimmů. Když Waltera Keanea poznala, působil na ni velmi šarmantním dojmem, a protože byla zrovna sama, poměrně snadno ji „ukecal“ a byla svatba. Sám se snažil prosadit jako malíř, jenže jeho obrazy neupoutávaly tolik pozornosti, jako ty, které namalovala Margaret. Pravda, zprvu nebyly vystavovány na úplně odpovídajícím místě, nicméně Walterův marketingový talent (zahrnující taky zapojení jistého senzacechtivého pisálka do hry) znamenal v podstatě revoluci ve výtvarném umění. A s tím pochopitelně přišly i tučné zisky, které postupně začaly odhalovat Walterův skutečný charakter.

Dvě poválečné dekády byly v USA obdobím vskutku pozoruhodným. Lidé se přidávali do různých sekt, v některých státech jako by o zrušení otroctví ještě neslyšeli a na úspěch žen se mnozí dívali skrz prsty. Takže Walter začal vydávat mnohá díla své manželky za svoje vlastní. Byla podepsána „Keane“, tak co? Navíc se díky tomuto podvodu výborně prodávala a Margaret mohla mít všechno, na co si pomyslela. Jenže každý touží po nějakém uznání. Riggan Thomson by mohl vyprávět. Přesto lze tuto skutečnost vnímat ve filmu Big Eyes velice rozporuplně. Skoro bych se i přikláněl k možnosti, že někteří řeknou, že to bylo od Margaret sobecké, byť se jednalo o výtvory vytvořené její rukou.

Zásluhu na tom nenese ani tak scénář, jako tragikomický herecký projev Christopha Waltze, jehož postavu mohou diváci a divačky vnímat buť jako nepolepšitelného lháře a ničemu, anebo v podstatě jako co do kreativity neschopného chudáka, který z tohoto důvodu holt musí hledat cestu k uznání jiným (lživým) způsobem. Nicméně díky jeho obchodnímu nadání se prodávaly nejen obrazy, ale také plakáty či pohlednice, které si mohl pořídit opravdu každý. Vyvstává tedy otázka, jestli by nebýt jeho vůbec někdy někdo tvorbu Margaret Ulbrichové (jmého jejího prvního manžela) objevil a jestli by si její portréty doma pověsily osobnosti z řad politiků nebo umělců (např. Andy Warhol nebo herečky Joan Crawford a Natalie Wood). Nicméně není divu, že mezi výtvarnému umění holdujícími konzervativci si tehdy Walter Keane kvůli svému počínání nadělal dost nepřátel.

Jedním z nich byl vlivný kritik John Canaday, jehož ve filmu ztvárňuje Generál Zod, resp. Terence Stamp. I před ním Walter neustále zapírá, přičemž v tomto sporu, na rozdíl od těch povětšinou vtipných ostatních, málem sehraje významnou úlohu obyčejná vidlička. Dvouoscarový Waltz (v jednom záběru mimochodem silně připomíná plukovníka Hanse Landu) si tuhle roli evidentně užívá, a patrně i z důvodu jeho další úsměvné exhibice, byla prodloužena sekvence ze soudní síně, kde se stal sám sobě svědkem i obhájcem. Přitom je od samého začátku naprosto jasné a logické, že jeho přesvědčivé a ještě přesvědčivější argumenty může roztříštit jedna jediná věc. To Margaret Keane je v podání Amy Adams velice zakřiknutou, neprůbojnou ženou, tudíž se dá pochopit, že jí trvalo tak dlouho vyjít s pravdou na povrch. Příliš odvahu jí nedodaly ani dcera z předchozího manželství a (asi) kamarádka, které po celou dobu musely podle všeho vědět, jak se věci mají.

Big Eyes (snadno přeložitelné jako Velké oči) jsou opravu milým, stylovým, kvalitním a působivým filmem. O to milejším, že jeho celkové vyznění je právě takové, jaké je. O to stylovějším, že výborně zachycuje atmosféru doby. O to kvalitnějším, že režisér jimi prostřednictvím hereckých představení ústřední dvojice trefně a bez jakékoliv své typické nadsázky pojmenovává a dává na odiv některé lidské kladné i záporné vlastnosti, a navíc ve scéně v samoobsluze připomene mojí oblíbenou sci-fi Johna Carpentera s názvem They Live, a také uslyšíme jedinečný hlas Lany Del Rey, což je vždycky plus :-). A o to působivějším, že Margaret – bezmála devadesátiletá – dodnes maluje. Přitom by se celá tato újma vůbec nemusela udát, kdyby ženy i v zahraničí měly přechýlená příjmení –ová či –á. Všechny ty Emmy Smetany a Petry Svobody by se tedy měly jít na film podívat, protože pak by si uvědomily, že tady nejde o nějaké přivlastňování nebo co. 

FOTO: Forum Film