Film se odehrává v blíže neurčené (ale přitažlivé) době na blíže neurčeném (ale magickém) místě. Ono postarší sídlo může být skutečně kdekoliv i kdykoliv. Nejde však ani tak o něj, jako o osoby, které jej obývají. Cynthia je přísná, zralá žena, kdežto její služka-milenka Evelyn je mladší a něžnější. (Tedy, alespoň to tak zprvu vypadá.) Dělá všechno, co je třeba – drhne podlahu, utírá prach, čistý holínky, pere své paní kalhotky. Nikoliv v pračce. Pěkně ručně! A když některé opomene, je za to potrestána nejrůznějšími způsoby. Vztah mezi oběma ženami však není tak triviální a tuctový, jak by se to na první pohled mohlo pozdávat. Naopak jde o hlubší studii člověka, resp. lidských tužeb (úchylek) a partnerských vztahů.

Když už je (a bude) řeč o ženách, je třeba hned na úvod upozornit na skutečnost, že nikdo jiný se v Pestrobarvci petrklíčovém nevyskytuje. Tedy kromě kočky a motýlů. Hromady motýlů. Jinak tu jsou skutečně jenom a pouze ženy (tím se vlastně nemůže pochlubit ani stejnojmenný film). Tudíž se asi nedá vyloženě napsat, že by hlavní postavy byly lesbičky. A další, snad ještě důležitější věc – v tomto úchvatném bijásku zcela absentuje nahota. Tedy s výjimkou jednoho kratičkého záběru ze samotného závěru, kde je toho vidět o něco více, ovšem jen přes punčošky. Že vás to trochu zamrzelo? Nemusí! I tak by se to erotické napětí dalo přímo krájet. Skoro by se dalo napsat, že v jistém smyslu znamená tento přístup ještě více vzrušující podívanou, než kdybychom obě hlavní představitelky viděli v každé druhé scéně nahé. Pestrobarvec petrklíčový (což je taky druh motýla) je prostě jiný. Ve smyslu originální.

Opravdu si troufám tvrdit, že většina z vás bude příjemně překvapena tím, že něco takového může v dnešní době, kdy se na internetu můžete dostat k čemukoliv, tak skvěle fungovat. Navíc tu máme nesmírně poutavě vykreslen vztah mezi dominantem a submisivem, přičemž režisér/scenárista má pro nás schovaných několik velmi pozoruhodných věcí. Ovšem musí se dodat, že Pestrobarvec petrklíčkový jest artový počin! Tedy nic ve stylu zmíněných Padesáti odstínů šedi, které jsou do posledního framu vypočítané tak, aby mohly vydělat co největší balík. Zkrátka se jedná o jeden velký kýč. Ale pravda, i ty občas máme rádi.

O Pestrobarvci petrklíčovém však rozhodně nikdo nic takového říci nemůže, neboť je nefalšovaným uměleckým dílem. To ovšem neznamená, že by tempo bylo nějak vražedně pomalé, jak můžeme vidět kupříkladu v Králově zahradnici. V příběhu těchto dvou žen se pořád děje něco, co vás nutí upřeně sledovat plátno. Ať už se jedná o vkusné milostné scény, roztomile bizarní přednášky o hmyzu (doprovázené audioukázkami) či výjev jak z nějakého stylového hororu. Nenechte se zmást! V tomto skvostu převažují komické scény plné jemného, ale nesmírně účinného humoru. Osobně si nepamatuju, kdy jsem se naposledy v kině takhle nasmál.

Velmi pěkná je z tohoto pohledu také scéna s tesařem, resp. tedy s tesařkou, kterou navíc znovu protkává působivé erotično. Na tom má velikou zásluhu také kostymérka Andrea Flesch, která hlavní postavy obléká do všeho možného – vyzývavého i pro ně pohodlného, a taky kameraman Nicolas Knowland, jehož obrázky jsou skutečně nesmírně líbivé a některé bych se dokonce nebál označit slovem ‚sexy‘. Evidentně velice dobře ví, jak nasvítit scénu a klidně bych si vsadil, že z tohoto pohledu bude Pestrobarvec petrklíčový patřit k nejvyzrálejším letošním počinům. Nejblíže k němu zatím má asi Podivný Experiment.

Jeho tvůrci hledali inspiraci u Edgara Allana Poea. Kdežto Peter Strickland, režisér/scenárista Pestrobarvce petrklíčkového, se zhlédl v tvorbě jistého Jesse Franka, jenž hojně zásoboval filmová plátna erotickými (sexploitačními) filmečky v 60. a 70. letech. Do mnohých z nich obsadil Moniku Swinn, která tu zažívá comeback po zhruba třech dekádách. Objevuje se v malé roličce sousedky Lorny, u které to zprvu dlouho vypadá fakticky jen tak, že představuje nenápadný odkaz na Frankovo dílo, ale nakonec – byť nepřímo – celkem výrazně zasáhne do děje. A je tu ještě jedna inspirace. Tedy nepočítáme-li magický realismus. Režisér sám přiznává, že sklepní scénu přímo vykradl z české Morgiany, ve které hraje dvojroli Iva Janžurová, čerstvě uvedená do Dvorany slávy TýTý.

Hereckými hvězdami Pestrobarvce petrklíčového jsou Dánka Sidse Babett Knudsen, která patří ve své zemi k velmi uznávaným, a Italka Chiara d’Anna, jež s herectvím teprve začíná, ale s režisérem spolupracuje už podruhé. Čili jí určitě nezaskočilo, že občas místo vysvětlování dané scény pouštěl jenom hudbu, která podle něj nejlépe vystihuje náladu daného okamžiku. Zajímavý, leč nikoliv vyloženě inovativní přístup. Ovšem evidetně funguje, protože výkony těchto sympatických hereček je radost sledovat. Navíc je znát, že většina jejich pohybů není nijak nahodilá, ale přesná a účelová. I proto se rytmicky nedá tomuto skvostnému, poetickému dílku téměř nic vytknout. A vlastně nejenže je radost obě dámy sledovat. Ono taky nesmírně potěší poslouchat, jak libozvučně pronášejí ony tu roztomile bizarní, tu smyslně dráždivé dialogy.

Pestrobarvec petrklíčový (v originále The Duke of Burgundy) je nefalšovanou cinefilní lahůdkou s podmanivou atmosférou. Jednou z těch, po jejichž zhlédnutí jsem vždycky nadšený z toho, že někdo dokáže něco takto unikátního a svébytného vymyslet a kvalitně i odvyprávět. Všechno je navíc ještě o něco zábavnější a působivější, když vám jedna z hlavních postav velice připomíná osobu, kterou znáte ze skutečného světa. Ve druhé polovině filmu sice najdeme trochu hlušší pasáže, způsobené především ryze lyrickými sekvencemi, nicméně přesto Pestrobarvec petrklíčový představuje natolik neobvyklou podívanou, že by ji mohli zkusit i ti, kteří jsou jinak zvyklí na hollywoodský mainstream. Pro všechny skutečné milovníky (a snad i milovnice) filmu bude znamenat další nevšedně příjemný a nezapomenutelný prožitek, který si s největší pravděpodobností budou chtít dopřát vícekrát.

FOTO: Aerofilms