Mladý vědátor Caleb si mne ruce. Právě totiž vyhrál firemní soutěž, díky čemuž může strávit týden ve svérázné, kamerami obšacované ubikaci svého superinteligentního (a bohatého) zaměstnavalele, která se nachází zhruba uprostřed jeho velmi, ale opravdu velmi rozlehlých pozemků. Nathan, jak se jmenuje, se ke svému hostovi chová přátelsky, vysvětlí mu, jak používat kartu, která některé dveře odemyká a jiné nikoliv, a současně s tím mu prozradí, že uvidí něco, co ještě nikdy neviděl. A my to uvidíme s ním. Jenže na rozdíl od něj, my budeme jistě napřed, neboť už v úvodu si kupříkladu řekneme, že jistě není náhoda, že byl vybrán zrovna Caleb.

Tím tajemstvím je robot(ka) s vizáží pohledné mladé ženy jménem Ava, jejíž drátky si budeme moci díky průhlednému tělu dosyta prohlédnout. Tady se hned dostáváme k té úplně největší přednosti celého filmu, a tu představují vizuální efekty. Skoro by se dalo napsat, že Alicia Vikander ve své robotické podobě vypadá ještě lépe. Ne, to je samozřejmě kec, jak se dozvíme v závěru, kdy se tahle ve Švédsku narozená herečka ukáže nahá v celé své kráse. A nebude jediná, protože ve třetí třetině filmu se nahotou nešetří. To platí i pro Japonku Sonoyu Mizuno, jež ztvárňuje Nathanovu služku. Samozřejmě to musela být Japonka, aby si tvůrci v Zemi vycházejícího Slunce, kde roboty milují, zajistlili vyšší tržby.

Podobné čachry pochopitelně nejsou v dnešní době ničím neobvyklým, tudíž to filmařům ani v tomto případě, byť Ex Machina na první pohled není vyloženě komerčním projektem, nemůžeme mít za zlé. Od toho jsou tu totiž jiné aspekty. Jako třeba předvídatelnost, která se týká i Kyoko, tedy Sonoyiny postavy. Existují počiny, ve kterých vystupuje skutečně velmi málo postav – tolik, že by se daly spočítat na prstech jedné ruky, a přesto vás dokáže scenárista překvapit nějakou libovou kličkou, kterou jste opravdu nečekali, ale která přesto dává smysl. Ex Machina k této sortě filmů nepatří, protože si troufám tvrdit, že když si při sledování této sci-fi řeknete „jo, to bude určitě takhle,“ tak minimálně v osmi z deseti případů se trefíte.

Ale pozor! Rozhodně to neznamená, že by Ex Machina byla nějak marně napsaná. To určitě není, ačkoliv Alex Garland už nás v minulosti zásoboval lepšími kousky, jako třeba Pláží či Dreddem. Některé dialogy mezi Calebem a Nathanem jsou nesmírně poutavé a máte pocit, že se spolu baví dva fakticky inteligentní lidé (Turingův test, Mary in the black and white room). I celá ta původní myšlenka prozkoumat, jestli by Ava mohla být více než pouhým strojem, nepochybně stojí za to. Akorát že u ní tak docela nezůstane. Garland má před závěrečným rozuzlením všechno velice pěkně připravené. Bylo na výběr z několika možných variant a nutno dodat, že ve výsledku zvolil asi tu nejméně vhodnou (včetně pochybného vysvětlování toho, jak se věci doopravdy mají). Stejného zkratu se v podstatě dopustil také u hororu 28 dní poté, který bych nazval „chytrou zombiárnou“, kdyby se ovšem v závěru nezvrtla v lacinou (a tuctovou) vybíjenou.

Podle svého scénáře si zároveň poprvé sám režíruje. A určitě se nemá, za co stydět. Protože i když jeho debut možná nemá tu správnou futuristickou atmosféru, může se vedle Avina konceptu pochlubit výbornými hereckými výkony. Alicia Vikander je znamenitá herečka, jenže jelikož v závěru její robotka udělá to, co udělá, mnohem raději bych s ní doporučil letošního Sedmého syna. Domhnall Gleeson jako by se teprve po šesti letech od získání častějších hereckých příležitostí začínal rozehrávat k opravdu kvalitním výkonům. Už v Nezlomném zaujal více, než představitel titulního hrdiny Louise Zamperiniho, tedy Jack O’Connell. A troufám si tvrdit, že v Ex Machině podává dosud nejlepší výkon své kariéry.

Stále to úplně nestačí na umění Oscara Isaaca jakožto Nathana, jehož skutečný záměr představuje to jediné, co vskutku není snadné odhadnout. Proč si tedy vybral právě Caleba? Jaké má úmysly s Avou (pokud vás to zajímá, tak ano, Ava může š*kat)? Není to náhodou jenom nějaký přivandrovalec (možná konkurent), jenž opravdového Nathana zabil a teď se za něj vydává? Je to jenom zdání nebo se k Avě fakt nechová zrovna přátelsky? A proč vlastně pořád tak otravně chlastá? Takhle by se dalo ještě chvilku pokračovat ... Nikdo jiný totiž nevzbuzuje tolik otázek. Otázek, na které ve většině případů bohužel nedostaneme žádné odpovědi.

To se tedy Garlandovi jakožto scenáristovi zase příliš nepovedlo. Jako režisér však dokázal spolu se střihačem najít ideální tempo vyprávění. Není tak pomalé, aby se snad divák vyloženě nudil. A současně je skvělé, že není ani nijak rychlé (a zběsilé). Protože Ex Machina, pokud si ji chcete lépe vychutnat a eventuálně i pochopit, vyžaduje poměrně velkou pozornost. Dokonce natolik, aby vám neuteklo třeba jen nepatrné mrknutí oka. Když už jsem zmínil střihače Marka Daye, je třeba se ještě na moment vrátit k té atmosféře, která není ani futuristická, ani klaustrofobická/stísněná, čímž by si divák spíše vyzkoušel Avinu situaci a mohl s ní mnohem více sympatizovat, protože takhle ji de facto může (nebo přímo musí?) brát spíše jako DOMÁCÍ zvíře. Na vině nabourávání budované atmosféry jsou i občasné odbočky mimo ten stylový dům. Obzvláště scéna klábosení a popíjení na ledovci je naprosto mimo mísu. Tak snad to všechno bude příště od Garlanda u bijáku pojmenovaného Annihilation (také sci-fi) propracovanější.

Ex Machina jest přesto dílem, které by příznivcům žánru nemělo uniknout. Jenom by asi bylo lepší od něj po všech těch kladných zahraničních ohlasech neočekávat tolik. Ostatně už trailer naznačuje, že vizuální provedení Avy bude prezicní, ba přímo úchvatné a famózní, ale jinak nepůjde o nic světoborného. Přitom by bývalo klidně mohlo jít, kdyby býval scenárista některé své pozoruhodné nápady nadále rozvíjel a nespokojil se s nimi ještě, řekl bych, v zárodečné formě. Však ani Ava by neměla být finální verzí. Zato název filmu byl vybrán trefně. I proto, že se zabývá v dnešní době divácky určitě atraktivním tématem. Neslouží mu ovšem ke cti, že mi svým zpracováním a vyzněním trochu připomněl ten nesmírně nadhodnocený kýč, jenž zove se Ona. Film oceněný Oscarem spíše za původní námět než za původní scénář. 

FOTO: CinemArt