Na místě za prostorem a časem leží Země zítřka. Frank Walker do ní poprvé nakoukne jakožto malý vědec (jeho vynálezem je osobní raketový pohon) v polovině 60. let poté, co se na Světové výstavě setká s dívkou jménem Athena a vědcem Davidem Nixem (nikoliv Nixonem). Tehdy ještě nemohl tušit, že o mnoho let později narazí na nezdolnou optimistku Casey Newtonovou, která neustále podniká sabotážní akce vůči NASA, asi aby její otec, jenž ji neustále podceňuje, nepřišel o práci, a která by klidně mohla zachránit svět! Než se tak stane (a jestli vůbec), bude muset urazit dlouhou cestu, na jejímž počátku bude uvěznění a tajemný odznak, jehož když se dotknete, ocitnete se v jiném světě (pokud jste ovšem vyvolení), přičemž fyzicky stále zůstáváte v tom našem, což může mít za následek několik legračních, pozoruhodných i nepochopitelných momentů.

Legrační? Na policejní stanici se Casey bouchne o stěnu, což „ocení“ jistý zadržený týpek. Pozoruhodný? Před vypršením času povolenému k nakouknutí se oba světy mísí dohromady, tudíž Casey začne při vstupu do vody v jednom moknout i v tom druhém. Nepochopitelný? Nepochopitelné je, že tenhle film stál téměř 200 milionů dolarů, přičemž některé kulisy a dekorace jsou srovnatelné s těmi, které jsme mohli vidět ve Spy Kids, tedy v bijásku s rozpočtem 35 milionů dolarů. Shodou okolností, v prvním a třetím díle této série od Roberta Rodrigueze se také objevuje George Clooney (koho napadlo, aby jej daboval Miroslav Etzler?!?), jehož postava projde v Zemi zítřka nejzajímavějším vývojem – dříve byl cílevědomým snílkem, teď je skteptickým mrzoutem. Ale bohužel, proměna se odehraje mimo obraz.

Jasně, jedná se o počin společnosti Disney, tudíž by měl být především pro děti a ty takové postupy obvykle příliš neocení. Po málo záživné expozici nás proto bude interesovat především Britt Robertson, u jejíž hrdinky Casey ale není tak docela zřejmě, kolik jí vlastně má být let. Herečce je pětadvacet, nicméně na plátně vypadá tak na čtrnáct. Naskýtá se tedy otázka, kdo má ve skutečnosti být cílovou skupinou, přičteme-li k tomu fakt, že se staneme svědky některých složitě vysvětlovaných procesů, které dost možná zcela nepochopí ani dospělí diváci. Ono není od věci si dobře pohlídat také přechod z jedné časové roviny do druhé, abyste zbytečně nebloumali v ději, což se však ve finále může stejně stát, přestože se Země zítřka neobejde bez klišé, kterými si tvůrci ledacos usnadňují.

Ale zpět ke Casey. S ní se totiž podíváme na některá specifická místa. Kupříkladu do podivného obchůdku se suvenýry, který vedou dvě stejně podivné postavičky (Kathryn Hahn a Keegan-Michael Key) a ve kterém nás má pobavit hlavní hudební motiv ze Star Wars. Pak navštívíme Gergeovo, resp. Frankovo sídlo, v němž přijde na pořad dne nejnápaditější akční scéna, vrcholící výstřelem vany pod pár set metrů vzdálenou vodní hladinu. K jakémusi plánovanému vrcholu, který měl zřejmě nejvíce ohromit diváky té cílové skupiny (ať už má být jakákoliv), nastává v Paříži na vrcholu Eiffelovy věže, kde natrefíme na figuríny Eiffela, Edisona, Vernea a Tesly, což si přímo říká o nějaký vtípek. Ten se záhy dostaví, jenže nikoliv v souvislosti s totou čtveřicí. A bohužel, jedná se o jeden z těch vtípků, které spadají spíše do kategorie nemístných. Jedině odtud se totiž dá odletět do oné země zaslíbené (tehdy v těch 60. letech to přitom šlo o poznání snadněji). A to způsobem, který zaujme pouze tím, že se díky němu dostane George Clooney po Gravitaci na chvilku zase do vesmíru.

No jo, opět se jedná o jedno z těch děl, která vás sama o sobě dostatečně nezabaví, tudíž si během jejich sledování musíte hledat vlastní zábavu, spočívající kupříkladu ve hledání podobných, byť možná lehce bizarních spojitostí. Ani ona futurističnost Země zítřka už v závěru tolik neupoutá. Jednak proto, že si ji zase pořádně neprohlédneme, a patrně i kvůli té drobné (ačkoliv do jisté míry možná jen zdánlivé) vizuální proměně. Pohled z obilí na budovy pomalu jak z Asgaardu se však neomrzí ani po té konfrontaci s Hughem Lauriem, jejímuž rozuzlení se jeden v rámci tohoto žánru nestačí divit. Škoda, hraná prvotina režiséra Brada Birda byla rozhodně mnohem kvalitnější.

Jeho však z rozpačitých dojmů nad Zemí zítřka vinit tak docela nelze. Spíše bychom si měli položit otázku, proč všechny ambiciózní projekty, pod nimiž je podepsán jako scenárista Damon Lindelof končí fiaskem? Jistě si vzpomenete, co se stalo z Promethea nebo Kovbojů a vetřelců. Asi se shodneme, že obojí šlo určitě udělat o dost lépe. Je známo, že v případě druhého Star Treku a Světové války Z byl tenhle „scenárista“ až tím třetím vzadu a že hlavní odpovědnost byla na jiných. Moje teorie je tedy taková, že u těch lepších projektů jen požádal o uvedení svého jména v titulcích, aniž by přišel s čímkoliv, co by danému projektu z dramaturgického hlediska výrazně pomohlo. Tvůrci na těch klíčových postech byli buď kamarádi, nebo osoby, na které věděl nějakou špínu. Prostě si po svých bídnějších výkonech potřeboval spravit reputaci a dodat sebevědomí, tudíž mi připomněl postavu, kterou hraje Christoph Waltz v dramatu Big Eyes. Filozofická story o dvou vlcích zase nemá daleko ke dvěma myškám (co spadnou do hrnce se smetanou) z Chyť mě, když to dokážeš. A celý film pak nechává vzpomenout na Po zániku Země, což rozhodně není dobré vysvědčení.

Země zítřka má svůj prapůvod v zábavní atrakci Disneylandu. Pochází tedy ze stejné líhně, jako Piráti z Karibiku. Asi však netřeba uvádět, že tahle série byla, je a nepochybně i vždycky bude úplně někde jinde. Jak z ryze filmařského, tak z příběhového hlediska. Přitom by bylo bývalo mohlo být úžasné, kdyby se tvůrci Země zítřka více soustředili na lepší uplatnění a rozvádění některých slibně vyhlížejících nápadů (odznak; zbraň, která zastavuje čas; částice rychlejší než světlo) než kupříkladu na to ekologické poselství, což už o poznání efektivněji udělal Avatar.

FOTO: Falcon