O co jde: otec František, který osobně nemá nic společného s Vatikánem (to ale neznamená, že se tu papež neobjeví) pracuje jako policajt. Má manželku-pošťačku, které už holt není dvacet. Společně vychovali tři nyní dospělé nebo téměř dospělé dcery. A každá z nich řeší určité nesnáze. Nejmladší čeká dítě s neznámým dredařem, kterého chce otec za každou cenu vypátrat. Prostřední vede krámek se zvířátky a právě se rozchází s týpkem, jehož charakter odpovídá kombinaci dvou postav, jež ztvárnil Jaromír Nosek – konkrétně té z Post Coita a Románu pro ženy. Nejstarší by ráda otěhotněla, jenže se to nedaří. Možná i proto, že je vdaná za nepříliš úspěšného herce, jehož tchán zrovna nemusí a de facto při každé příležitosti mu to dává patřičně najevo.

Sám přitom nemá daleko k Walteru Mittymu, tedy se jedná o jakéhosi snílka, který se ve svých představách stylizuje do postavy hrdiny, v tomto případě Jamese Bonda. Proto může film začínat scénou u moře, ve které je Franta (alias Frank) obklopen nádhernými kočičkami. V zápětí ale přichází „vystřízlivění“, po kterém se ocitáme na Mácháči, kde v rámci opakování jejich někdejšího seznamovacího rituálu jako zachraňuje svou topící se manželku. Takových proměn si v příběhu užijeme několik. Dokonce v nich dojde na něco, co bychom v rámci českých poměrů mohli nazvat akční scény. Postupně se do nich zapojují další osoby, které Franta zná. Kupříkladu jeden spisovatel, jehož přidělené alter ego si Miroslav Táborský pořádně užívá, či nová kolegyně-kočička (jenom zase nechápu, proč ji nemohla hrát česká herečka, když krásek tu máme přece nejvíc?!?) OK, přesto by se dalo napsat, že až potud by bylo všechno celkem v pořádku.

Ačkoliv úplně všechno vlastně taky ne, protože některé prvky (čímž nemyslím působivý hologram) z těchto představ jako by sem zabloudily z extrémně svérázných děl jiného tvůrce „lidových komedií“. Takový ten typický český divák a typická česká divačka, kteří si chodí do kina především odpočinout, a proto vyhledávají spíše nenáročnou zábavu, nad nimi ale nepochybně i v tomto případě rádi přimhouří oči. Protože Život je život je koktejl namíchaný právě tak, aby byly spokojeny jak ženy, které s oblibou sledují tuzemské televizní seriály, tak (minimálně částečně) pánové, kteří je doprovázejí. Jinými slovy – postupně se čím dál více přechází od činů ke vztahům. A přitom úvodní desetiminutovka vypadala vskutku hodně, hodně, hodně nadějně.

Nejprve tedy není docela zřejmé, jestli je hlavní hrdina spíše Walter Mitty nebo Mr. Brooks, nicméně záhy máme jasno. Mnohem více však potěšilo, že tvůrcům došlo, že z jedné situace či události se dá vyždímat více než jeden vtip. Akorát jim nedošlo, že se toto nemusí vztahovat jenom na expozici. Později se nám totiž opět dostává do popředí takový ten nešvar, že scenárista uvrtá postavy do nějaké mírně řečeno pochybné scény a režisér (nezřídka to bývá tatáž osoba) je potom nutí hrát o sto šest. Místo toho, aby přizpůsobil herecké projevy absurdnosti/bizarnosti/nedůvěryhodnosti celé situace. V takovém případě je zapotřebí mimořádně zkušených herců a hereček, kteří dokážou z obdobné šlamastyky vybruslit.

Velkou výhrou proto bylo, tak jako mnohokrát předtím, obsazení Ondřeje Vetchého a neméně zkušené Simony Stašové, která hraje jeho partnerku. V těch zmíněných méně povedených momentkách na sebe vždycky okamžitě strhávají pozornost, jakmile se objeví v záběru, čímž výrazně napomáhají mladším kolegům a kolegyním. Jmenovitě Sáře Sandevě, Báře Polákové a Tereze Voříškové, ovšem ta už díky Všivákům (další spolupráce s Vetchým) přeci jen ví, jak na to. Všiváci však komedií být nechtěli. Život je život ano a opravdu komedií je! Už jen tím si zajistil minimálně pětihvězdičkové hodnocení. Jenže to celkové mohlo klidně být ještě lepší.

Život je život holt nemůže být považován za českou variaci na Kingsmana. Kromě toho postupného důrazu na vztahové záležitosti ztrácí na nejnovější počin Matthewa Vaughna taky po kamerové/výtvarné stránce. Za další významné nedostatky můžeme označit odhalení dredaře, které jakožto hlavní Frantův cíl rozhodně nemělo být tak odbyté, a z Frantova saunování a učení španělštiny vlastně ve finále není zcela zřejmé, na koho tím chtěl ve skutečnosti udělat dojem. Jestli se náhodou jakožto čestný policajt nesnížil ke lži, když zjistil, že mu teče do bot. Ve filmech tohoto žánru obvykle bývají i tyto kličky polopatě vysvětleny. Nicméně že to domácím divákům a divačkám nevadí, dokazuje očekávaný fakt, že tři týdny po premiéře se tržby přehouply přes hranici 20 milionů korun. Nebylo by tedy žádným překvapením, kdyby tvůrci v čele s režisérem Milanem Cieslarem (za jehož nejpovedenější dílo osobně stále považuju televizní drama Černý slzy) po filmech Láska je láska a Život je život v nejbližších letech přispěchali s další podobnou „věcí“, kterou by uzavřeli tuto svou – dalo by se napsat – volnou trilogii. Obecenstvo by je určitě na holičkách nenechalo. 

FOTO: Bontonfilm