Stejně jako v případě Skyfall, i tentokrát raději zopakuju, že agent 007 nikdy nepatřil k mým oblíbencům a z tolika Bondovek jsem viděl všeho všudy čtyři. Respektive teď už pět. Důvody, proč tomu tak asi je, jsem nastínil už v minulé recenzi a nově bych dodal, že na vině bude také to, že působí až příliš dokonalým dojmem. I Jason Bourne a Ethan Hunt někdy udělají chybu, byť ji záhy dokážou napravit, což platí zvláště v případě prvního jmenovaného, jenž by v případě pěstního souboje mezi těmito třemi určitě vzešel jako vítěz. Přiznávám, ačkoliv čtyřka (ta hlavně) a letošní pětka mě utvrdila v tom, že celkově vzato je největší borec ten, který plní nesplnitelné mise.

O co jde tentokrát? Inu, klidně bych si vsadil, že v podstatě asi o to, o co šlo už třiadvacetkrát předtím. Bond má kvůli své sebevědomé osobnosti problémy s autoritami (včetně M), a tak je Q pověřen jeho sledováním. Jenže hlavní hrdina si to zvládne zařídit tak, aby mohl nerušeně zmizet na druhou stranu Evropy do Říma, kde se setká s rajcovní vdovou (Monica Bellucci), z níž potřebuje získat důležité informace. Jak jinak, než tím nejosvědčenějším způsobem. Díky tomu se dostane na zasedání tajné organizace v čele se starým známým Franzem Oberhauserem (aka Ernst Stavro Blofeld), jehož plány na vytvoření nového pořádku spočívají v proměně bezpečnostních kamer na kamery nebezpečnostní. Tomu bude třeba zabránit! A ke všemu bude nutné se na základě slibu danému jejímu otci postarat o jistou Swannovou. Madeleine (nikoliv Elizabeth) Swannovou.

Začínáme opravdu stylově. A sice monstrózní scénou z „El Día de los Muertos“, neboli Dne mrtvých, z čehož určitě bude mít radost George A. Romero. Nač troškařit, když za touto „parádou“ můžeme s Bondem vycestovat rovnou do Mexiko City na tamní Zócalo (označení pro největší náměstí jak v hlavním, tak i v některých dalších mexických městech). Přitom budeme svědky toho, jak se agent s povolením zabíjet snaží sbalit další ze svých četných „obětí“, následně se budou bortit domy (ne jako na nedávném Signal Festu – skutečně bortit), země se bude třást, gauče budou zachraňovat, zločinci se budou pronásledovat, s vrtulníkem se budou dělat kotouly a lidi budou panikařit. Scéna je to vskutku pozoruhodná, proto by bylo nesmírně zajímavé dopátrat, kolik stála.

Ve Spectre jde ale o to, že podobně zapamatováníhodné scény nacházejí se ve dvě a půl hodiny dlouhém filmu, jehož ambice byly srovnatelné s Rychle a zběsile 7, Avengers či Jurským světem, už v podstatě jen dvě. Jednak ta na již zmíněné radě, při níž si kameraman Hoyte van Hoytema takřka dokonale vyhrál se světlem (i když není nijak obtížné si spočítat, kdo že se ve stínu skrývá), a která je zakončena poměrně precizním momentem, který funguje, přestože se dal předvídat, a druhak ta ze samotného závěru, ve které hlavní hrdina kohosi hledá v budově, jež je také – takříkajíc – na spadnutí. Úvodní scéna však má jasně navrch, což se při naskočení závěrečných titulků jeví býti docela zklamáním.

Jelikož kdyby se scenáristé vytasili s něčím velkolepějším, nemůže být nejmenších pochybností o tom, že Sam Mendes by to dokázal vygradovat až na úplné maximum. Fakticky potěší sledovat, s jakým citem vede herce, jak se mu daří vytvářet napětí (a dařilo by se ještě více, kdyby se současně nespoléhal na tuctově dramatickou hudbu – šlo by to i bez ní), jak zvládá učinit akční scény zábavnými, byť dvě z nich jsou čistě jen na efekt, protože kdyby aktéři jen o trochu více přemýšleli, vůbec by k nim nemuselo dojít. V neposlední řadě se musí režisérovi přičíst k dobru to, že se mu po dvou filmech přeci jen podařilo probudit o něco větší zájem o Jamese Bonda i u těch, kteří jej po zhlédnutí Casina Royale prakticky odepsali.

Nemalou zásluhu na tom, že Spectre představuje určitě „hodně dobře koukatelný biják“, má kromě stylu vyprávění i obsazení. Daniel Craig si prostě v mnoha ohledech počíná tak, jak se na agenta ve službách Jejího veličenstva sluší a patří, tedy suverénně. Dokonce natolik, že je to někdy fakt až iritující. Léa Seydoux hraje prostě bezbrannou Bond Girl (ale hraje ji skvěle). Ralphu Fiennesovi není za to málo, co mu prostor dovolil předvést, co vytknout. Se záporáky je to ale zase poněkud složitější. Nový šéf zvaný C nemá kromě své tuctovosti a průhlednosti, čím by zaujal. Dave Bautista jest figurka spíše komická a Christoph Waltz nevzbuzuje de facto vůbec žádný respekt. Dokonce ani ve scéně, kdy na hlavního hrdinu zkouší nějaké moderní lobotomické triky. Waltz navíc jako by si s sebou přenesl něco z Hanse Landy a Kinga Schulze, což funguje u Tarantina, ale ne u Mendese! No jo, doopravdy to vypadá, že nejlepším bondovským (craigovským) záporákem bude Luther Voz, tedy Mel Gibson ve filmu Machete zabíjí.

Spectre zaslouží přidat minimálně jednu hvězdičku za to, že nepostrádá tu vtipné, tu roztomile absurdní – ovšem pokaždé skvěle načasované – okamžiky, přičemž nemůže být pochyb o tom, že jsou záměrně vtipné (kočkování mezi Bondem a Moneypenny, jejíž představitelka Naomie Harris měla rozhodně ztvárnit důležitější úlohu!) a záměrně roztomile absurdní (druhá milostná scéna). Zároveň v tomhle bijáku nechybí odkazy na některé starší epizody (protože Bondovky už jsou opravdu seriálem, který navíc pomalu chystá pokračování). Vzhledem k všeobecné proslulosti značky James Bond 007 jich pár neunikne snad vůbec nikomu, avšak troufám si tvrdit, že skuteční znalci jich objeví mnohem více. Pak si také asi o něco více užijí i celý film.

FOTO: Forum Film