Malý chlapec Jack právě oslavil první půlkulaté narozeniny. Spolu se svou matkou bydlí v jedné malé místnosti, která je jeho celičkým světem, jelikož z ní nikdy nevystrčil nos a nebe vidí pouze skrz malé střešní okénko. Vypadá to, že o všem, co se těch dvou týká, rozhoduje mámin „kamarád“. Jenže každá nestandardní situace přece jednou musí zákonitě skončit, takže se i Jack se svou matkou dostanou ven. Potkají se s babičkou, s dědečkem, s druhým dědečkem (od téže babičky), s policií, právníky, novináři a dalšími lidmi s různými obličeji. A co přitom zažijí?

Zažijí v podstatě se zpožděním to, co ostatní považují za samozřejmost. Zase se ale nedá tvrdit, soudě i podle na svůj věk zjevně nadprůměrné inteligence, že by Jack v Pokoji vyloženě strádal. Nějakou tu hračku tam taky měl, na televizi mohl koukat, přátelil se s myší, naháněl mimozemšťany, stvořil imaginárního pejska Luckyho. Rozhodně však nebyl rozmazlován jako mnozí jeho vrstevníci. Kór když byla vcelku zima a uvnitř odpojili elektřinu, což pochopitelně znamenalo studenou vodu a žádné topení. Konfrontace s venkovním světem by pak stejně podle všeho měla být pro tak malého chlapce pořádně šokující, ne?

Jenže ve filmu Room se takové postupné objevování světa nepodařilo zachytit. Jake Sully na Pandoře, Návštěvníci po přicestování do současnosti, nebo třeba Otík po příjezdu do Prahy byli určitě z nového, neznámého prostředí o poznání „vyplesklejší“. Vina v tomto případě jednoznačně padá na režiséra. Ačkoliv je pravda, že v Roomu tohle patrně nemělo být úplně hlavním záměrem. Co jím tedy mělo být? Možná poučit o tom, že k lidem, kteří si prošli něčím tak neobvyklým, je třeba se chovat za všech okolností hezky, což kupříkladu novináři při rozhovoru s matkou tak docela nedělají.

Co ještě by mohlo být záměrem? Opravdu nesnadná otázka. Možná natočit film podle knihy, kterou četla spousta lidí, a tím pádem vydělat nějaký ten dolárek. Anebo že by se pod vším skrývalo nějaké jinotajně-symbolické poselství? Možné to je, ale zároveň s tím se nabízí další, a v poslední době poměrně častá otázka, a sice jestli vás dokáže zpracování oslovit natolik, že se tím budete chtít nadále zabývat. Za sebe musím uvést, že v případě filmu Room se to bohužel také nepovedlo. Takže co napsat závěrem?

Room se podle těch nominací tvářil býti dalším z těch (pro neznalce předlohy) nenápadnějších filmečků, které čas od času velmi příjemně překvapí. I když třeba lehce naráží na rozdílnost lidské povahy a velmi přesvědčivě vykresluje vztah a silné citové pouto mezi matkou a synem (především díky velmi dobrému výkonu Brie Larson), na lepší hodnocení to prostě stačit nemůže. I kvůli té čím dál tím větší předvídatelnosti: zaslouží si vůbec tenhle počin, aby jej 10. ledna novináři z HFPA při slavnostním udílení Zlatých glóbů ocenili?

FOTO: cinema.de