Oblast kolem ostrova Nantucket evidentně vždycky patřila k těm hodně frekventovaným, co se výskytu lodí týče. V 19. století se tu hnal Owen Chase za svou bílou velrybou, i když ji nakonec dohnal až V srdci moře. O více než století později, konkrétně léta Páně 1952, tu zase při silné bouři zůstaly na neklidném moři rozpůleny dva obří tankery i se členy posádky na palubě. Pobřežní stráž se o celé situaci dozvěděla, tudíž velící důstojník (Eric Bana) pověřil kapitána Bernieho Webbera, aby si vybral svou vlastní posádku (dobrá scéna) a na malém člunku pro dvanáct lidí se navzdory mizernému počasí (!) rozjel k SS Pendelton za trojnásobným počtem ohrožených životů!

Ano, nad některými momenty z tohoto filmu opravdu zůstává rozum stát. To před čtyřiašedesáti lety fakticky neuměli ještě pořádně počítat? Nebo byli všichni takoví flegmatici a pohodáři, že si před startem prostě řekli: „No, sice tady máme málo místa, ale vono se to ňák udělá, až tam dorazíme.“ Možná si mysleli, že v době jejich příjezdu už na tankeru zbude jen hrstka nejstatečnějších a nejodolnějších. Jenže to by mezi nimi nesměl být Ray Sybert, který de facto jako jediný ze všech ví, co dělat, i když to vypadá, že neexistuje žádné východisko.

Je to vlastně vždycky docela radost sledovat takovou postavu, která zvládá zachovat klid i ve vyhrocených situacích a buď úplně, nebo v tomto případě částečně (vzhledem k okolnostem to prostě jinak nejde), si s nimi dokáže poradit. O to radostnější, když se jedná o specifický obor, o kterém toho sami příliš nevíte. V mém případě jde kupříkladu o vysoce odborné ekonomické termíny (viz Sázka na nejistotu), zachraňování unesených dcer ze spárů albánských gangsterů z Tropoje (viz Taken), nebo právě o (ne)fungování ropných tankerů za kruté bouře (viz samozřejmě Do posledního dechu). Casey Affleck tuhle roli hraje vskutku skvěle, takže ocitnout se v 50. letech minulého století takhle na nepřátelsky naladěném moři, určitě bychom jej všichni poslechli na slovo. Ve filmu se najdou výjimky, které chtějí dělat věci po svém, avšak jejich snahám je záhy učiněna přítrž, což docela zamrzí, neb mohlo být zaděláno na výživnější dramatický konflikt tam, odkud není úniku.

I tohle může být jedním z důvodu, proč platí, že Do posledního dechu je sice pěkně natočený film, ve kterém se dočkáme několika mimořádných záběrů, jako třeba konkrétně toho jednoho dlouhého souvislého ve scéně, kdy si členové posádky řetězově předávají zprávu „15 stupňů doleva, poloviční rychlost …“, a který si zachovává po celou dobu velmi povedenou atmosféru, ale přesto se nějak nedaří vytvořit jakékoliv napětí. Na rozdíl od dalších nelogičnosti typu bojkotu přemístění zachráněných na nedalekou loď, protože se právě z jedné dostali. Tady má jít zřejmě o hlubší psychologický význam, ale v tomto případě se bohužel spíše rovná absurditě ve stylu „dyť mu hoří barák“. Tím více, že ten malý člunek má tou dobou už rozbitý kompas. Asi od toho, jak projížděl skrz vlny. Ne PŘES vlny – opravdu SKRZE ně! Jak pozoruhodné by i z tohoto hlediska muselo být, kdyby cesta přeplněného záchranného člunku zpátky na pevninu nebyla ve filmu tak odfláknutá.

Nejen kompasy, nýbrž i vztahy mezi některými postavami tu nefungují podle představ. Některé už jsme si to naťukli, nicméně tentokrát mám na mysli kapitána Webbera a jeho přítelkyni Miriam, která chce být jeho snoubenkou, tudíž mu sama nabídne sňatek, za což bude popotahován. Chris Pine a Holliday Grainger by jistě utvořili zajímavý a bulvárem ostře sledovaný pár. Ona tu přitom nemá malý prostor. Sledujeme nejen její snahu o vlastní rodinu, ale i přesvědčovací pokusy o zrušení nebezpečné záchranné akci či smyk, po kterém zůstane delší dobu uvězněná v šatech s krátkým rukávem za očividně velice chladného počasí. Ale rozhodně nepůsobí dojmem, že by jí byla zima. To už jsme se však zase vrátili k tomu stojícímu rozumu.

Do posledního dechu má vlastně stejný svérázný problém jako zmíněné V srdci moře. Oba bijáky přes své nedostatky nepředstavují špatnou podívanou, ale kdyby nevznikly, tak by se vlastně vůbec nic nestalo. Ten, pod nějž se podepsal jakožto režisér Craig Gillespie, jinak též strůjce podobně nemastných neslaných děl Lars a jeho vážná známost a remaku této Noci hrůzy, z nichž se rozhodně dalo vykřesat více, si patrně navíc připíše jedno velice nelichotivé prvenství. Už dlouho jsem totiž neviděl film (jestli vůbec někdy), ve kterém by bylo 3D až takhle matné a zbytečné.

FOTO: Falcon