Ve středověku byla doba vesměs zlá. William, farmář s hlasem hlubším než propast Macocha, je se svou rodinou vykázán ze středověké vesnice v Nové Anglii. Proč? To nikdo neví, a proto jde o největší tajemství tohoto bijáku. I rozhodnou se, že se usadí na samotě v bezprostřední blízkosti temného lesa, což je opravdu nápad za všechny prachy (které nemají). Tím spíše to zaráží, protože rodina jest silně věřící. Takže když začne docházat k podivným skutkům, nepřekvapivě podezřívá čarodějnici. Jenže ji vidí ve vlastní dceři Thomasin, která si za to vlastně může sama. Přitom je tu ještě jedna čarodějnice. Taková, která zmíněný les skutečně obývá a která na první pohled příliš sympatií nevzbuzuje. Nicméně když chce, dovede být zatraceně sexy! (Podobně jako ta, se kterou se chvilku pelešil Barbar Conan, aby ji v zápětí mohl hodit do ohně, u kterého se přitom měl původně jenom ohřát.)

Takhle, ještě nedávno mě čarodějnice děsily více než cokoliv jiného. Všechno to začalo před čtrnácti rokama, když jsem poprvé viděl Záhadu Blair Witch, a pokračovalo přes Moniku Bellucci v Kletbě bratří Grimmů. Teprve před pěti měsíci mi ale došlo, že takové bytosti ve skutečnosti přece neexistují, takže nebyl důvod u této fóbie setrvávat a přestal jsem se jich bát. Čarodějnice však měla podle někoho „záútočit na všechny naše smysly,“ tudíž jsem očekával, že půjde o strašně strašidelnou báchorku plnou strašlivého strašení, jaké bude strašit dobrých sedm roků potom. Jenže během čekání na děs a hrůzu se stalo, že najednou naskočily závěrečné titulky. Oops!

Ovšem aby nedošlo k omylu – s dětmi na film raději stejně nechoďte. Nejen proto, že není dabovaný. Během projekce jsem si všimnul, že dva dospělí lidé z kina odešli. První, tuším, někdy po rituálu s ukradeným novorozencem, který měl Čarodějnici zřejmě zajistit ten mladistvější sexy vzhled. Druhý někdy při nebo těsně po scéně vymítání, jež rozhodně není špatná, ale s legendárním Vymítačem ďábla se prostě srovnávat nedá. No, a pak se tu v podstatě objevuje už pouze jedna strašidelnější, avšak i tu jistě všichni přečkají bez úhony (myšleno tedy diváci a divačky).

Totiž ona tahle Čarodějnice není ani tak o tom, co se stane (to by asi nemohla mít rozpočet 1 milion dolarů), ale co by se mohlo stát. Tím se daří jakž takž udržovat napětí. Třeba když jde otec se synem Calebem takhle po lese … a najednou první králík (podle mě by se toho hlubokého hlasu musel bát), nebo když jde později na stejné místo se ségrou a setká se s onou Čarodějnicí. Film si taky uchovává slušně ponurou atmosféru, což je dáno v první řadě tím středověkem. Ale kupříkladu takové Čarodějky ze Salemu a samozřejmě Kladivo na čarodějnice (všechny tři filmy se odehrávají v 17. století, byť tedy jeden je černobílý) byly z tohoto pohledu ještě zajímavější.

Režisér Robert Eggers si rozhodně nepočíná špatně, ale jako scenárista sám sobě v závěru filmu značně uškodil. Na dvou místech jsem se dokonce neubránil smíchu, což jistě v případě hororu nemohl být záměr. Jedná se o tu až faustovskou rošádu, kterou tvůrci vyřešili taky velice levně, což by mohlo fungovat, ale ne v tomhle případě. Těžko říct, čím to je. Možná tím, že do té doby se všechny události daly nějak racionálně vysvětlit/zdůvodnit. Samozřejmě s ohledem na to, že jde o horor, ve kterých se dějívají nadpřirozené věci. (POZOR NA NEPATRNÝ SPOILER V TÉTO VĚTĚ!) Ale tenhle se jmenuje Čarodějnice, nikoliv Kozel. Takže tímto tvůrci poněkud shodili všechno, co se do té doby odehrálo. A závěrečná scéna filmu se potom tuplem nepovedla. A to samé mimochodem platí i o hudbě, která přímo irituje svou neoriginalitou.

Čarodějnice se v originále jmenuje The VVitch: A New-England Folktale (Báchorka z Nové Anglie) a podle tvůrců využívá dochované dobové spisy a dialogy, takže všichni mluví starou angličtinou. Upřímně řečeno, tedy v žádném případě se nechci kohokoliv nijak dotknout, ale – z toho se jako máme pos*rat? Vždyť takhle podobně se mluví ve všech Shakespeareových hrách (a Čarodějnici by vlastně nebylo příliš složité adaptovat pro divadelní prkna, což by mohl být pozoruhodný zážitek, přestože divadlo nesnáším) i v kdejakém filmovém Macbethovi! Ale jinak herci hrají velmi dobře a Kate Dickie vypadá maličko jako Petra Špalková. Tak třeba se někdy dočkáme českého remaku, což by mohlo být fajn.

FOTO: CinemArt