Protože se přesuneme do New Yorku roku 1926, kdy obyčejní lidé nesmějí mít o existenci čar a kouzel ani ponětí! Sem příjíždí se svým bezedným kufrem plným roztodivných tvorů Mlok Scamander. Jeho záměr nečekaně nabourá náhodné setkání s nečarem, dělníkem a pekařem v jedné osobě Jacobem Kowalskim (myslím, že příbuzenský vztah s Waltem můžeme s klidem vyloučit). Ke slovu se tedy dostane Tina Goldsteinová se svou sestrou Queenie. A do toho všeho musí KOKUSA (jakýsi Kouzelnický kongress Spojených států amerických) řešit něco zlého, co za sebou v ulicích zanechává spoušť.

Přiznávám, že fenomén čarodějnického klučiny Harryho Pottera mě prakticky úplně minul. Vlastně jsem viděl jenom první díl, takže vlastně nevím o tom, že by Harry zestárnul. Proto zůstává klučinou s jizvičkou na čele. Z toho všeobecného humbuku mám ale pocit, že svět J. K. Rowlingové bude přeci jen propracovanější a ucelenější, než například u všech těch Divergencí a Hunger Gamesů (tj. nevzniknul stylem „Trolí dvojčata z akademie pod mostem“, o níž vypráví jedna brilantní epizoda Simpsonových). Na druhou stranu to hlavní kouzlo by patrně mohlo spočívat pouze v tom, že obyčejné věci dostaly neobyčejné, fantasknější názvy (jako kdybychom třeba kuchařům začali říkat ‚vařouni‘).

Alespoň Fantastická zvířata a kde je najít tak chvílemi působí a bohužel se jedná o jeden z těch případů, kdy je výsledný příběh poněkud fádní a nepravděpodobný, jelikož dochází k situacím, které se vůbec nemusely stát. Rozhodně to ale není takový průšvih, jako třeba loňský Pan. Fantastická zvířata a kde je najít totiž sráží hlavně skutečnost, že buď nejsou stanovena žádná pevná pravidla, nebo stanovena jsou, ale nedodržují se, což je ještě horší varianta. Vizuálně však film není nezajímavý a scéna, ve které zalezou Mlok s Jacobem (de facto skutečnou hlavní postavou tohoto díla) do kufříku, aby si prohlédli všechna ta zvířata, nepostrádá své opravdické kouzlo.

Těch narážek na potterovskou sérii tu zase tolik není. Respektive možná je, ale pakliže je kvůli její neznalosti nerozklíčujete, pochopení toho, že děj Fantastických zvířat není neprůstřelný, by to nemělo vadit. Například u trilogie Hobit by ostatně taky nevadilo, kdybyste neviděli Pána prstenů (samozřejmě to platí i naopak). V těchto megaúspěšných franšízách existuje tolik postav a potencionálních vedlejších odboček, že není divu, že se k nim filmaři vracejí, což pociťujeme a pociťovat hezkých několik roků budeme i v případě Star Wars. Já kupříkladu doufám, že jednou vznikne i film nebo seriál na téma Síly liščí pětky, o kterém se mluví v Pulp Fiction. Ale to jsem rovněž odbočil. Zkrátka vynikající vizuální efekty a skvělá hudba Jamese Newtona Howarda samy o sobě ještě výborný film nedělají.

Fantastická zvířata a kde je najít jsou bijákem, o kterém asi nemá smysl se dále a hlouběji rozepisovat, protože příznivci a příznivkyně díla J. K. Rowlingové (která psala poprvé scénář, nicméně troufám si tvrdit, že ne zcela sama) si jej stejně jistojistě nenechají ujít a s velkou pravděpodobností z něj budou nadšení více, než z Bohů Egypta, letošních Marvelovek a Legendy o Tarzanovi, jíž měl také na svědomí David Yates. Specialista na Harryho Pottera by měl režírovat ještě další čtyři pokračování s fantistickými zvířaty a to fakt nevím, o čem by měla být. Snad kdyby dostal více prostoru představitel nejtemnějšího kouzelníka Gellerta Grindelwalda. Ačkoliv na Katherine Waterston a především Alison Sudol se také rád znovu podívám.

FOTO: Warner Bros.