Podobně jako v případě Decibelů lásky, i Suburra uvádí několik postav, jejichž osudy jsou nebo budou nejakým způsobem propleteny. Netřeba nijak zvlášť upozorňovat na skutečnost, že to všechno dává daleko lepší smysl a že by se mohlo stát, že někteří senzitivnější jedinci se při sledování tohoto italského dramatu nebudou cítit úplně bezvadně. Protože se tu vlastně nevyskytuje jediná kladná postava (myšleno z těch významných) a protože ukazuje, že špína se nenachází jenom v politice, nýbrž i v církvi. Ale pro upřesnění – moci církevní se tu nevěnuje zase tolik pozornosti, byť Suburra začíná pohledem na modlícího se Papeže, jenž prozradí, že chce odstoupit z funkce, jako to ve skutečnosti udělal Benedict XVI. Z dramaturgického úhlu pohledu to vlastně nehraje žádnou roli.

Ae musí se dodat, že Suburra nevznikla podle skutečné události, i když to tak do značné míry působí. Pohybovat se budeme nejen v prostředí čtvrti, která dala filmu název a kde se už ve starověku potkávala nejrůznější sebranka, a setkávat se budeme s rozdílnými, avšak pořád nečestnými lidmi. Třeba s Filippem Malgradim (Pierfrancesco Favino), což je arogantní, zkorumpovaný politik, který kupčí s hlasy, užívá si drog a podvádí svou manželku s prostitutkami, klidně i nezletilými. Pak se stane něco špatného, co ovšem Malgradiho nikterak nevykolejí a rozjede to sled událostí, které se zastaví až na konci. Zahrnuti přitom budou cigánští záporáci, gangster pro špinavou práci známý jako Číslo 8 a jeho přítelkyně-smažka Viola (Greta Scarano), nesympatický týpek Sebastiano či nádherná štětka Sabrina (Giulia Elettra Gorietti).

Jo, a opomenout nelze taky mafiána, jemuž se říká Samuraj. Ten je exponován v podstatě jako „capo di titti capi“, neboli „šéf šéfů“ … neboli kmotr. Tedy osobnost, která má všeobecný respekt (tj. i u nepřátel), před kterou se každý klaní (a dveře se před ní raději samy otevírají) a nikdo si jí nedovolí odporovat. Jestli ano, dopadne jako člověk, s kým se setká ve scéně, kdy ji poprvé uvidíme. Jenže tohle není tak docela pravda, protože se najdou tací, kteří Samurajovi s klidem odmlouvají a s tím respektem je to taky všeljaké. Dokonce snad ani nemá potřebný počet lidí na to, aby za něj vyřídili právě ty, kteří mu vzdorují. Zvláštní postava.

Celkový koncept Suburry není úplně tradiční. Odehrává se v průběhu jednoho týdne, konkrétně od pátého do dvanáctého listopadu roku 2011, přičemž tohle datum je označeno jako „Apocalypsa“. Neuslyšíme tu Jízdu Valkýr – uslyšíme tu skladbu Outro od skupiny M83, ale vlastně tu taky uvidíme válku. Každý den někdo udělá něco, co by mohlo nasrat někoho jiného, a po čem atmosféra ještě zhoustne, takže Řím a oblast Ostie, jež se má proměnit v italské Las Vegas, začíná připomínat papiňák a všechno vygraduje ve finále, které možná mohlo být násilnější, aby dostálo významu slova Apokalypsa.

Režisér Stefano Sollima, jehož otec Sergio, kterému je film věnován, patřil spolu s jmenovci Leonem a Corbuccim k nejpřednějším představitelům spaghetti westernů, se nepodílel na scénáři. Avšak zná se s autory románové předlohy, takže o příběhu byl informován už od samého začátku. A taky se jedná o římského rodáka a dodnes obyvatele, takže není pochyb, že za padesát roků stačil „své město“ dobře poznat a ví, jak to v něm chodí. Jediné, co lze Sollimovi vytknout je, že lépe nepohlídal, aby tenhle jeho biják nepůsobil místy spíše televizně. Jinak ale rozhodně není překvapení, že právě on režíruje počin zvaný Soldado, tedy pokračování loňského hustého kriminálního dramatu Sicario: Nájemný vrah.

Suburra možná také ve své filmové podobě neklade na některá témata až takový důraz, jak by to asi bylo zapotřebí. Vše na úkor toho, že chce být zároveň divácky vděčná. Díky tomu bude ovšem srozumitelná snad všude na světě, takže v pohodě mohla být za Itálii nominovaná na Oscara. Drsnost, bezohlednost a cynismus, které nejsou pro současnost netypické, se z ní totiž nevytratily, stejně jako emoce. A další věc – v podstatě správně ukazuje, že ze slušných lidí, kteří se pohybují mezi sviněma, se taky mnohdy stávají svině. Kdepak, tenhle film prostě nejde nedoporučit (na rozdíl od Mafie).

FOTO: CinemArt