Janina Dušejková (Agnieszka Mandat) je postarší paní, která bydlí v oblasti Kladska (nikoliv Kladenska). Učí děti angličtinu, a když se ztratí její dvě fenky Lea a Bělka, neváhá je za tmy vytáhnout do lesů, aby jí pomohly s hledáním. Bude neúspěšné a zanedlouho začne docházet k vraždám. Jako první to schytá nepříliš oblíbený podivín, nicméně i další oběti pojí obdobná záliba. Že by se snad lesní zvěř vzbouřila, našla svého vůdce v silném a inteligentním vlkovi (či bestii á la Bratrstvo vlků) a systematicky začala vyvražďovat lidi? Nebo prostě jenom hráblo někomu z místních? Nebo za vším stojí nadpřirozené lesní bytosti? A co když bude zapotřebí pro vyřešení tohoto případu „hacknout realitu“?

A ještě si představte tu situaci: Jdete si takhle po lese a najednou …. Krobot! Český herec, který s režisérkou Agnieszkou Holland spolupracoval už na Hořícím keři, tady hraje etymologa z Olomouce jménem Boros Schneider (typicky české/moravské jméno, že ano?!?). Ten si díky své takřka dokonalé polštině začne s hlavní hrdinkou Janinkou Dušejkovou takový románek, což může trochu štvát jejího kamaráda, který o ni má evidentně taky zájem. A třeba není sám. Že by se tedy jednalo o zločiny z vášně či z žárlivosti? Že by Boros takhle nekompromisně likvidoval všechny její eventuální nápadníky?

Potencionálně zajímavých témat a možností vývoje příběhu i postav nabízí Přes kosti mrtvých poměrně dost. Agnieszka Holland umí, o tom žádná. Jinak bychom film zřejmě ihned po jeho zhlédnutí propustili a zatratili. Nicméně takhle stojí za zamyšlení, protože pojednává o aktuálních tématech, byť je servíruje mnohdy až zbytečně složitě. A chybou by za normálních okolností byla i potřeba jich uvádět tolik. Bývali bychom si jistě bohatě vystačili s tou láskou ke zvířatům a způsobem, jakým Přes kosti mrtvých pohlíží na katolickou církev. V nábožensky silně založeném Polsku věc vskutku zajímavá!

Tyto okolnosti však nejsou normální, takže ta překombinovanost vlastně tolik nevadí. Avšak paní režisérka v České republice sice studovala a vůbec sem celkem často jezdí. Proto je dost zarážející, když o tomto svém počinu mluví jako o tom nejvíce českém. Jasně, dělalo na něm několik českých tvůrců a vizuální efekty si vzali na starosti borci z UPP, avšak z Přes kosti mrtvých se začne postupně stávat hodně zvláštní podívaná. Počkat … Nebo že by na těch jejích slovech přeci jen něco bylo? Vždyť kolik prazvláštních tuzemských děl jsme už v uplynulých rokách mohli vidět (a někdy bohužel i viděli)?

Není dobré, že jsem si několikrát během sledování film vzpomněl na Záblesky chladné neděle, když jsem měl spíše po celou dobu vzpomínat na Severní blatu, která upoutala ani ne tak zápletkou, jako spíše atmosférou. Nevím, proč se vybavily zrovna tyhle dva bijáky. Zato vím, že jsem snad ještě nikdy neviděl žádný opravdu kvalitní snímek, na kterém by ty nejdůležitější úlohy zastávali filmaři narození v Polsku! Atmosféru si Přes kosti mrtvých sice zachovává taky celkem dobrou, ovšem v závěru je to všechno vlastně naprosto jedno, protože pocity zůstanou smíšené, když se ten souvislý příběh takhle prazvláštně zvrtne.

Přes kosti mrtvých patří k těm počinům, jaké ocení především festivaloví diváci. V této podobě by se možná ještě lépe než na Febiofestu vyjímal na festivalu bizarních artových filmů Weird Europe. Postupně zabrousí do několika žánrů – mimo jiné je detektivkou, komedií, mysteriózním dramatem, podobenstvím, chce být „morálním thrillerem“ i akčňákem v hollywoodském stylu a v ten nejvíc nejbizarnější moment (viz zmínka o „hacknutí reality“) snad i kyberthrillerem. Bohužel to není muzikál a nikdo tu nehraje na hoboj, ani na saxofon (jako Jan Tříska/Bishop v Hranařích). Pak by to bylo teprve správně dadaistické. Na Berlinale se ale stávající mix přesto líbil za cenu Stříbrného medvěda, což bude pro některé jistě dostačující pozvánkou k cestě do kina. Jsem docela zvědavý, kolik těch ‚některých‘ bude.

FOTO: CinemArt