Proč? Protože pojednává o rodinném příteli Jiřím, který pracuje jako doktor a který se bude muset v nepřítomnosti manželů/tatínků postarat o tři osamělé ženy a jejich ratolesti. Začala totiž druhá světová válka a gestapo je pozatýkalo pro protistátní činnost. Sekvence zatýkání zabere poměrně dlouhou dobu, během které se toho moc nenamluví. Diváka ovšem nechává chladným. Jednak proto, že postavy dostatečně neznáme a jednak by bývalo bylo daleko příhodnější, kdyby byla natočena dynamičtěji a tím pádem dramatičtěji. Na tom, že někdo dlouhou dobu nějak jde, není obvykle tolik dramtického, že?!?

Nasledně budeme přečkávat válku za zdmi vesměs osamoceného domu (což by mohlo mít symbolický význam) a budeme sledovat jednotlivé výjevy ze života od podřezávání husy přes vánoční veselí až po vběhnutí koně do obýváku. I kdyby se všechno skutečně stalo, ne všechno je pro tenhle rozmáchlý projekt z dramaturgického hlediska vhodné a přínosné. Přesto je Jan Hřebejk až příliš zkušený režisér na to, aby byť jen na minutu dopustil, aby se z Rodinného přítele stala nějaká nudná podívaná. Téměř určitě to nějakou dobu potrvá, ale tomu pomalému tempu se dá přivyknout a na první díl trilogie Zahradnictví se pak vlastně docela příjemně kouká.

Během celého druhého dějství nedojde k žádnému konfliktu či potencionálně vyhrocené situaci. Hodně prostoru dostávají děti. Čili si vyslechneme pár mouder a rad, také se budeme modlit a budeme si číst. V románové podobě by to asi bylo působivější, jelikož není pochyb o tom, že větší množství momentů by dostatek čtenářů a čtenářek znalo z vlastní zkušenosti, tudíž by v postavách mohli vidět své blízké i sebe samotné. Ale Petr Jarchovský je filmový scenárista, takže se není čemu divit, že chtěl tímto způsobem zhmotnit vzpomínky svoje i svých rodičů.

Bezpochyby se jedná o jeho nejosobnější projekt, ještě osobnější než Pelíšky, kterým Zahradnictví dějově předchází. Třebaže to tak na první (ani druhý) pohled nemusí vypadat. Kupříkladu ale není složité si domyslet, že postava, kterou ztvárňuje Martin Finger, je ta, jíž v Pelíškách nezapomenutelně vystřihnul Jiří Kodet. Nechci příliš spoilerovat, nicméně v tomto počinu si projde něčím, co nevypadá, že by byla až taková trýzeň. Jenom doufám, že se v Dezertérovi nebo Nápadníkovi dočkáme momentu onoho přerodu, kdy se z klidného, uvědomělého člověka stane prlichvý, vznětlivý cholerik.

Ona je vůbec docela otázka, jestli byly vybrány nejoptimálnější herecké typy pro jednotlivé úlohy. Přeci jen se jedná o dobovku, které mnohdy vyžadují citlivější přístup ve výběru představitelů a představitelek. Kupříkladu ale Ondřej Sokol jako v prvé řadě spíše komediat v úloze titulní postavy obstál. U Ani Geislerové také všechno v naprostém pořádku, jelikož ta zahraje poutavě kohokoliv kdekoliv, přestože dohromady v té roli nemá, co hrát. A to je vlastně dosti velký problém u všech zúčastněných. Spolu s tou skutečností, že když už konečně dojde na zhruba tři momenty, které zaváněly tím, že půjdou více do hloubky a snad i probudí v obecenstvu nějaké emoce, nestane se vůbec nic a nadále zůstáváme v pozici takových nezávislých pozorovatelů.

Zahradnictví: Rodinný přítel je film, který si trochu nespravedlivě vysloužil takovou přísnou kritiku, vesměs se soustředící na to, jaký měl být a nikoliv na to, jaký je. (Snad nikdo nemohl čekat, že uvidí srdceryvné scény jako ze Schindlerova seznamu, válečnou vřavu jak vystřiženou z Železných srdcí nebo silné a odhodlané postavy jak z Černé knihy. Ono se nedalo ani čekat, že by toto dílo dosáhlo kvalit Pelíšků nebo Musíme si pomáhat.) Přesto jsem si říkal, že by bylo dobré, kdyby zbylé dvě části spadaly každá do jiného žánru, podobně jako tomu je třeba u Vetřelčí série (jednička horor, dvojka akčňák, trojka takové trochu psychologické drama, čtyřka ne zcela chtěná, leč přesto fajnová parodie ... uvidíme, co 18 května pětka). V případě Zahradnictví se tomu tak skutečně stane, ačkoliv ta kratičká ochutnávka v závěrečných titulcích naznačuje, že to zřejmě zase tak velká, komplexní změna nebude. Ale co, stejně si v září Dezertéra a v listopadu Nápadníka nenecháme ujít.

FOTO: CinemArt