Právě v této Skandinávské zemi se odehrává i děj jeho nejnovějšího počinu. Pan Wikström se rozhodne odejít od manželky a po nějakém tom nedobrém nápadu spatří terno v nepříliš výdělečné restauraci. Do ní později osud zavede syrského uprchlíka Khaleda Aliho, který se do „Země tisíce jezer“ dostal omylem a kvůli lhostejnosti úředníků má být brzy deportován přes Turecko zpět do své válkou zmítané domoviny. Odtamtud by měl teprve těžké opětovně se setkat se svou sestrou. Jenže život je jako bonboniéra …

Filmy Akiho Kaurismäkiho si vždycky dokážou najít své věrné příznivce. Nacházejí se i u nás, a tak není divu, že letos v létě uvedla společnost Aerofilms v rámci retrospektivy hned šest z nich. Co na tom, že mezi nimi chyběl v Cannes oceněný Le Havre, který nezmiňuju náhodou. Teď tedy přichází do kin Druhá strana naděje, která má určitě také velikou šanci oslovit diváky i na dalších festivalech, tj. nejen na Berlinale, kde jí byl udělen Stříbrný medvěd za nejlepší režii. Nicméně se jedná o dílo, ve kterém si i vesměs mainstreamové publikum může najít to svoje.

V první řadě jde o pozoruhodně vyvážený mix, takže se nedá přesně napsat, jestli je Druhá strana naděje dramatickou komedií nebo komediálním dramatem. Hlavně, že po zhlédnutí filmu nemá divák pocit, že byl oklamán, jako se tomu často děje u českých „komedií“ a vlastně nejen „komedií“. S nimi má zkušenosti i herečka Kati Outinen (Klauni, Láska, soudruhu), která se tu objevuje v menší roli. Ty dvě nejpodstatnější ztvárnili Kaurismäkiho dlouholetý spolupracovník Sakari Kuosmanen a Sherwan Haji, na jehož výkonu je ovšem až příliš znát, že v celovečerním filmu debutuje.

Nicméně Druhá strana naděje není ani tak o hercích, jako spíše o situacích, do kterých se jejich postavy dostanou a o to, v jakém rozpoložení tyto situace diváky zanechají a co z nich vyplývá. Téma imigrantské krize jest v současné době hodně aktuální, prakticky denně se o něm píše, což možná může od Druhé strany naděje spíše odradit. Vzhledem k tomu, jak v Evropě ten nápor uprchlíků vnímáme, může mít snadno někdo problém s tím, že Khaled je tu prezentován spíše jako oběť byrokracie a obecných předsudků, kvůli nimž musí bydlet v garáži. Pořád se tu ale najdou náznaky, že je to míněno jako jeden z mnoha příkladů.

Druhá strana naděje určitě nechce diváky nijak převychovávat. Výborně fungovat totiž začne až ve své komediálnější druhé polovině, kdy se na delší čas přesuneme do té restaurace, kde se staneme svědky několika výtečných momentů. Někomu asi budou připadat absurdní, leč i k takovým v životě dochází, nejen když se sejdou charakterově takto odlišní jedinci. Větší potíž může představovat skutečnost, že tvůrci evidentně neměli k dispozici neomezený rozpočet. Spíše jakoby film vznikal takříkajíc „na koleně“, takže některé momenty z řemeslného hlediska nedopadly zcela podle představ. V každém případě vidět občas se zaujetím dělaný evropský počin určitě neuškodí.

FOTO: Aerofilms