Co je nejhorší pro osamělého muže? Co se nesmí nikdy podceňovat? Je kokain pouze pro „přednosty stanice“? Dá se za narkomana označit člověk, který si šlehá pravidelně v určitý čas jenom jednou týdně? Proč si nenechávat počítat peníze strojově, ale vždycky ručně? Za jakých okolností může mít žena pocit, že si ji chce muž koupit? Kam až sahá lidská zvědavost? Co by se mohlo stát, kdyby vám do pokoje vběhli dva zabijáci? Proč hlavní hrdina nikdy neodpoví na pozdrav krásné barmance? A samozřejmě proč je už nějakých osm roků ubytovaný ve švýcarském hotelu a ani se nezajede podívat za svojí rodinou?

Režisér/scenárista prostě klade ty správné otázky, na které chceme znát odpovědi! A nejde jen o ty výše uvedené – je jich mnohem více. Sorrentinův styl vyprávění (využívání výrazových prostředků a filmové řeči, dbání na detail, odbíhání od hlavního tématu, mnohavrstevnost, …) může leckomu připadat velmi, velmi, velmi bizarní. V Následcích lásky, ovšem platí to třeba i pro Božského, si někdy počíná možná až příliš bohorovně, protože ne všechno znamenitě funguje, ale nic to nemění na tom, že jeho způsoby jsou natolik unikátní a osobité, že by se tvůrce s podobným smýšlením hledal jenom složitě.

Co je uvedeno v závorce v předchozím odstavci může v některých momentech a situacích selhat. Ať už by to byla jen jedna věc nebo všechny, pořád má rodák z Neapole schovanou tajnou zbraň. A tu představuje kamera Luky Bigazziho, jenž dokáže vykouzlit kompozičně i výtvarně nádherné obrázky, a přitom nezapomíná na jejich obsahovou složku. Tedy pokud nepočítáme Velkou nádheru a Mládí, jelikož tam epika není nijak zvlášť důležitá. A když už takhle poukazuju na konkrétní jméno, nelze nezmínit ještě jedno.

Jaké by byly filmy Johna Carpentera bez Kurta Russella? Co kdyby Quentin Tarantino pravidelně neobsazoval Samuela L. Jacksona nebo Robert Rodriguez jedinečného Dannyho Treja? A o kolik levelů níž by byla tvorba Paola Sorrentina, kdyby se nemohl spolehnout na mimiku a úspornou preciznost Toniho Servilla (nebo v případě vynikající tragikomickou road-movie Tady to musí být na všestrannost Seana Penna)? Italský herec má veliké charisma a rozhodně mu nečiní žádný problém zahrát tak komplikovanou postavu, jakou představuje Titta Di Girolamo.

Jeho vztah s krásnou barmankou Sofií (Olivia Magnani) bych rozhodně nenazýval láskou. Tedy určitě ne tak osudovou, jakou si prošli kupříkladu Romeo a Julie. Takže název filmu je trochu zavádějící. I kvůli té extrémně dlouhé expozici se stává poutavější ta linie týkající se Tittovi práce, do které se přepravuje autem, přičemž tehdy se výrazným způsobem změní tempo i rytmus. Ale je to jenom Sorrentinova hra. Jakoby zkoušel, co všechno divák ještě zkousne. A nutno dodat, že závěrečná scéna, resp. spíše takový dovětek či e….. (nechci naplno spoilerovat) opravdu zvedne ze židle.

Následky lásky jsou … prostě filmem Paola Sorrentina. Tak. Tedy nechtějí být pouze kvalitně odvedeným řemeslem. Třebaže některá témata jistě uvítá i mainstreamové publikum, podstatnější myšlenky režisér předkládá nepoměrně složitěji, jelikož skládá dohromady různorodé nápady, které ve výsledku vytvářejí bizarní, leč přesto poutavou, nikoliv zcela nepravděpodobnou, na formy lidské povahy pohlížející, stereotyp zkoumající, technicky precizní, příběhově originální a nepředvídatelnou mozaiku, která z paměti jen tak nevyklouzne. A to není případ Následků lásky – platí to i pro Tady to musí být, který běžel v našich kinech v roce 2012. Tyto dva počiny teď vyšly na DVD společně coby „double feature“.

FOTO: Film Europe