V roce 1963, tedy v době, kdy se začalo mimo jiné létat do vesmíru, napsal francouzský spisovatel Pierre Boulle knihu, která přišla s famózním námětem. Sám autor nevěřil, že by podle ní mohl být natočen dobrý, natož přímo kultovní film. Zájem nejprve projevili bratři Kingové, specializující se na nízkorozpočtové projekty. Jenže pak do hry vstoupil producent Arthur P. Jacobs a projekt se začal rozrůstat. Původně měli opi žít a hospodařit v supermoderní společnosti, kde by nechyběla ani létající vozítka. Nicméně když byli přizvání scenáristé Rod Serling a Michael Wilson, který předtím psal už Most přes řeku Kwai (rovněž podle Pierra Boullea), ledacos se změnilo.

Čtyřčlenná posádka raketoplánu cestuje nekonečným vesmírem, který potlačuje lidské ego. Dodge, Landon a Stewartová už se uložili ke cryospánku. Jenom Taylor nahrává poslední zprávu. Na Zemi se píše rok 1972. Po nehladkém přistání ve vodě na neznámé planetě bude samozřejmě zapotřebí prověřit atmosféru, a pak rychle pryč z potápějícího se vesmírného objektu, jehož měřič času ukazuje pozemské datum 25. 11. 3978! Bohužel už bez jediné ženy na palubě. Zbylá trojice se vydává nehostinnou krajinou až k místu, kde se nachází nejen voda a snad i nějaké to jídlo, ale zároveň také primitivní lidé. Brzy se však ukáže, že planetu obývají nebezpečnější bytosti. Taylor se tak po zběsilém honu dostane až do města, kterému vládnou mluvící opice s velice rozvinutou kulturou!

I kvalitní materiál se dá uchopit nedobrým způsobem. V případě Planety opic se nejen díky přínosu pánů Scenáristů stala vcelku výjimečná věc. A sice, že už tak silný námět se podařilo ještě vyšperkovat a dostat z něj naprosté maximum, čímž nenarážím jen na závěrečnou scénu, protože těch památných tu najdeme hned několik, včetně soudu za účasti Dr. Zaiuse, nebo té, kdy hlavní hrdina poprvé před opy promluví. Taylorova cesta za postupným poznáním přináší na jedné straně napětí a zábavu, ale současně s tím podobenství i satiru, hluboké myšlenky a témata pramenící z toho srozumitelného a snadno rozšifrovatelného alegorického přesahu, kde si snad každý divák a každá divačka najde něco, co zná sám/sama z vlastní zkušenosti. Přestože se jinak v příběhu nacházíme v bezmála 2 000 roků vzdálené budoucnosti, právě chytré zasazení aktuálních témat bývá mnohdy tím faktorem, který dělá z dobrých sci-fi vynikající.

Máme tu nespravedlnost, násilí, rasismus (rozdělení do kast), náboženství, narcismus, nadřazenost, cenzuru, (ne)pochopitelná dilemata, politiku, technologický i vědecký pokrok, práva zvířat a s přihlédnutím k událostem, jaké tehdy okolo roku 1968 (nebo nedlouho předtím či dokonce potom) hýbaly USA i celým světem, také obavy o to, jakým směrem se bude dále odvíjet budoucnost lidstva. Ostatně jak Pierre Boulle, tak Michael Wilson a Rod Serling, v té době už de facto zlomili nad lidstvem hůl. Opí společnost se nápadně podobá té lidské – mají muzea, soudy, psychology, archeology, ministry, … A i když na první pohled všechno vypadá utopicky, rozhodně se nejedná o demokracii. Film tedy důrazněji nastavuje zrcadlo a Taylor jakoby v podstatě prošel celou evolucí od pravěku až do novověku, ačkoliv – jak poznáme v závěru – neúrodnost Zakázané zóny má ještě jiný význam. A právě hon můžeme z jeho pohledu označit za ten vývojový bod, kdy se to poněkud zvrtlo.

Jasně, někteří se asi nepatrně podiví nad tím, jak to, že vzhledem k těm všem podobnostem a angličtině hlavní hrdina ani na chvíli nezauvažoval nad tím, kde by se mohl nacházet. Do značné míry ho však před takovýmto smýšlením omlouvá jeho charakter. Život na Modré planetě ho příliš nebavil, a tak se vydal do vesmíru hledat své přesvědčení, že musí existovat něco lepšího než člověk. Nátura dobrodruha a v jistém smyslu i conquistadora ho prostě nutí žít přítomností a budoucností, nikoliv minulostí. Charlton Heston měl v té době už na kontě velkofilmy Desatero přikázání, Velká země, Ben-Hur, Major Dundee, ... Díky svému vzhledu, výborné fyzické kondici a mimořádným hereckým kvalitám platil za neohroženého hrdinu, který dokáže nasměrovat věci k lepšímu, potažmo přímo spasit svět. To od něj obecenstvo očekávalo.

Kolegyně a kolegové rovněž předvádějí v Planetě opic výborné výkony (včetně Lindy Harrison v pro ni jistě vítané roli Novy), ačkoliv tvář většiny z nich zůstala ukryta pod maskou. Mimo jiné Maurice Evans, Kim Hunter a Roddy McDowell, který se stal skutečným srdcem celé franšízy, měli tu čest pocítit práci Johna Chamberse, jenž si za revoluční masky po zásluze odnesl čestného Oscara. Ano, nanést všechno správně trvalo pár hodin a herci museli obědvat před zrcadlem, ale nic to nemění na tom, že Planeta opic v tomto směru posunula hranici nemožného.

A co jiného napsat o hudbě Jerryho Goldsmithe, která se absolutně vymykala všem tehdejších standardům? V podstatě do dnešního dne nenašla ve filmu mnoho následovníků (napadá mě snad akorát Jonny Greenwood se svým soundtrackem k Až na krev), kteří by se nebáli experimentovat. Nakonec to dotáhla k nominaci na zlatou sošku. Ovšem více než o hudbu v tradičním slova smyslu se jedná spíše o soustavu zvuků a pazvuků. Sotva v ní hledat harmonii a tonalitu. Proto však působí tím dramatickým a zneklidňujícím dojmem, výrazným způsobem se podílí na vytváření napětí a už tak poutavému obrazu dodává další hloubku. Samostatně z pochopitelných důvodů příliš nefunguje – v přehrávači by si ji asi pouštěl málokdo.

Režisérem Planety opic se Franklin J. Schaffner stal na doporučení Charltona Hestona, který s ním zrovna dotočil výborné historické drama Válečník. V té době měl už bohaté zkušenosti s prací v televizi, nicméně svůj šestý celovečerák podal ryze filmově a nesmí se zapomínat na fakt, že měl k dispozici velice zručné a hlavně oddané spolupracováníky – od producenta přes kameramana až snad po asistenta asistenta. Technicky se jedná o dokonalé dílo a rovněž obsahově všechno funguje na výbornou. Včetně toho podtextu, který ani padesát roků poté neztratil na své působivosti a (v některých případech bohužel) aktuálnosti.

Planeta opic je nadčasový film, jakých se od vzniku kinematografie zase tolik neurodilo. Není divu, že byla natočena další čtyři pokračování (Do nitra, Útěk, Dobytí, Bitva), která mytologii pozoruhodným způsobem nadále rozvíjejí, třebaže se navzdory vzrůstající popularitě rozpočet paradoxně neustále snižoval. Došlo i na hraný a animovaný televizní seriál, tento svérázný remake, špičkovou počítačovou hru a samozřejmě novou trilogii – Zrození, Úsvit, Válka. I vzhledem k počtu prodaných akčních figurek a dalšího zboží se dá očekávat, že nějaká ta část do série ještě přibude. Opice jsou rozhodně víc cool než slepice. Vím, že jsem původní Planetu opic viděl zatím přesně patnáctkrát a už se těším na další lednové zhlédnutí, neboť tímto počinem vždy rituálně otevírám každý nový kalendářní rok. Stále se v něm dá objevovat něco nového a ona myšlenka, resp. ony mistrně zakomponované a přetlumočené myšlenky nepřestávají fascinovat. A tak bych jednoho dne rád toto dílo (ideálně asi ke stému výročí vzniku nebo možná o něco dříve) rozpitval ze všech možných úhlů pohledu. Pochybuju, že se do té doby objeví nějaké, které by ho sesadilo z pozice mého třetího nejvíc nejoblíbenějšího filmu.

FOTO: cinema.de