Upevnil svůj vliv a stal se kmotrem. Teď se píše rok 1958 a Michael Corleone navenek vystupuje jako seriózní osobnost, jaká by nikdy nebyla schopná žádných ilegálních aktivit. Na druhé straně na oslavě svého malého syna Anthonyho projednává s obchodními partnery jako je Hyman Roth a s nazlobeným caporegimem Frankem Petangelim další plány, které ho zavedou mimo jiné na Kubu v tu nejméně vhodnou dobu, a později také před senátní komisi, která má na starosti odkrývání organizovaného zločinu. Do toho se objeví rodinné záležitosti, které naberou pro Michaela nepřijatelný směr.

Když byl Vito Andolini, otec Sonnyho, Freda, Michaela a Connie, ještě malý, zabili mu otce a následně i bratra a matku. Pomocí známých utekl na počátku století do New Yorku, kde ho přivítala nejen Socha svobody, ale i úředník, jenž mu změnil příjmení na Corleone. Pak si pobyl v karanténě. O nějakých šestnáct roků později se snaží živit podstivou prací, jenže místní černá ruka, don Fannucci zapříčiní, že dostane vyhazov. S manželkou Carmelou a malým synkem Sonnym, který tenkrát poprvé a zřejmě i naposledy brečel, bylo nutno nějak přijít k penězům …

Mezi oběma časovými rovinami přecházíme v nepravidelných intervalech, přičemž více prostoru dostává Michaelovo současné působení. Odvážné, když spolu obě linie souvisí tak akorát mladickou nerozvážností (jinak se v podstatě jedná o vzestup a pád) a přechody mohly narušit diváckou pozornost. Nicméně v obou se dějí věci natolik poutavé, že se tyto obavy ukázaly býti mylné. Tihle muži – tj. nejen Vito a Michael – si tuto branži sami vybrali, jelikož dychtili po moci, bohatství a všem, co přinášejí, tak vehementně, že byli smířeni s tím, že musí počítat s intrikami, podvody, zradami, pokusy o vraždu i vraždami. V kontextu první a druhé části je pak tedy nesmírně pozoruhodné sledovat, kam až Michael zachází a dělá věci, které by Vito nikdy neudělal, a nepochybně by je řešil pragmatičtěji, neboť byl přemýšlivější a více uvažoval nad tím, jaké by jeho činy mohly mít do budoucna následky.

I jejich pohled na rodinu, stěžejní téma filmů, se lišil, i když Vito nikdy nemusel řešit ztrátu důvěry v některého z jejích členů. Sám režisér Francis Ford Coppola byl, je a bude hodně orientovaný na svou rodinu (viz také Tetro), takže třebaže hlavouni studií ještě během natáčení jedničky smýšleli jinak, rozhodně se tematicky jednalo o film pro něj. Vždyť s hudbou vypomohl jeho otec Carmine, do role Connie obsadil svou sestru Talii Shire, syn Roman si zahrál malého Sonnyho a dcera Sofia se objevila jako Michaelova dcera ve třetí části, a paradoxně také jako jeho synovec při slavné scéně křtin v jedničce. V neposlední řadě nelze opomenout fakt, že i ti největší gangsteři skutečné historie vesměs nade vše ctili svou rodinu, třebaže jinak páchali skutky vpravdě nemorální.

Každý díl trilogie jest precizně natočený. Na tom má svou zásluhu vedle mimořádné režisérovy vize také brilantní kamera Gordona Willise, jenž se svou hrou světel, stínů a kompozicí vytvořil neopakovatelnou atmosféru. Ke které když přičteme hudbu Nina Roty a pomalejší tempo vyprávění v kombinaci s vytříbenými charaktery postav a famózními výkony jejich představitelů (Al Pacino, Robert Duvall, John Cazele, Lee Strasberg, Talia Shire, Diane Keaton a všichni další), začne z plátna prosakovat natolik unikátní síla, že se obrovským zážitkem stává i obyčejný příjezd obyčejného auta. Něčím takovým se může pochlubit pouze hrstka bijáků. Exteriéry vypadají na pohled úchvatně a pro interiéry beze zbytku platí, co už bylo naznačeno, a sice že když máte prostor ohraničení třemi stěnami, veškerá tenze se přenáší přímo na diváky.

Kmotr II patří k těm vůbec nejúspěšnějším pokračováním. Získal šest Oscarů a na dalších pět byl nominován. Na rozdíl od Roberta De Nira, jenž získal sošku za ztvárnění Vita Corleoneho (přestože přeci jen možná nebyl tím nejvhodnějším představitelem), stejně jako Marlon Brando, což zůstává dodnes unikátem. Trestuhodně se nedočkal Al Pacino, který přitom opět zajistil, že jakožto diváci Michaelovi ledacos odpustíme, třebaže je krutý a obávaný. A zároveň taky osamělý. Sám si představoval, že se mnohé bude vyvíjet jinak. V závěru filmu tak on i Coppola vlastně s využítím symbolismu výborně pracuje s emocemi diváků. A dost možná tušil, že obecenstvo bude i dvojka fascinovat natolik, že bude chtít vidět více. Na třetí část si však muselo počkat celých šestnáct roků.  

FOTO: cinema.de