Clarice Starlingová nepracuje jako agentka FBI dlouho, ale hned jí je přidělen mimořádný případ. Někdo totiž stahuje svoje oběti z kůže. A tomu někomu se začalo přezdívat Buffalo Bill. Jak víme kupříkladu z Útěku z New Yorku nebo Sebevražedného oddílu, výjimečná situace si žádá výjimečné řešení. Pomoci s hledáním identity – v tomto případě sériového vraha – bude muset bývalý psychiatr, zrůda a psychopat, který rovněž zabíjel lidi, ale trofeje v podobě kupříkladu vnitřních orgánů si nenechával, protože je jedl. V celách jsou vedle sebe zavření čtyři. Jeden je hodně klidný, druhý hodně roztržitý, třetí jménem Miggs počastuje agentku jednou neslušnou větou, nicméně ji i nás zajímá až ten čtvrtý. Zdánlivě ze všech nejnormálnější, nicméně přesto ve speciálně upravené cele zavřený. S Clarice si pohrává, přestože před ním byla varovaná, ale mezi řečí jí jisté stopy poskytne. Bude však Buffalo Bill dopaden včas, než zabije další oběť?!?

Na první pohled se Mlčení jehňátek (přesněji by to asi mělo být Ulmčení jehňátek) zdá býti obyčejnou detektivkou, která by třeba mohla posloužit jakožto epizoda nějakého dobrého seriálu. Jenže na ten druhý se jedná o z několika úhlů pohledu výjimečné dílo. Sice se nevyhne nějakému tomu klišé, které trochu pokazí celkový dojem, a také je znát, že scenárista Ted Tally vyprávění oproti knižní předloze nepochybně v závěrečné třetině urychlil tím, že pár podstatnějších momentů vynechal, ale Mlčení jehňátek pořád obsahuje a uvádí aspekty a elementy, jaké mu může velká většina ambiciózních filmů závidět.

Na prvním místě je třeba uvést postavy, jejichž jména si diváci a divačky nepochybně zapamatují. To nebývá vždy samozřejmostí. Jak se jmenuje kupříkladu hrdina Milionáře z chatrče? Nebo Americké krásy? Nebo hrdinka Million Dollar Baby? Clarice Starlingovou a samozřejmě Hannibala Lectera si pro jejich výjimečnost pamatuje snad každý. To je spolu s nesporným filmařským talentem Jonathana Demmeho druhou ze skutečností, proč si při budování napětí nepotřebuje vypomáhat žádnou dramatickou hudbou. Kolik filmů o sobě může něco takového říct?

Navzdory tomu závěrečnému urychlení zaslouží scénář Teda Tallyho vyzdvihnout. Mlčení jehňátek není klasickou detektivkou, jako spíše něco mezi detektivkou a kriminálkou. Víme, jak Buffalo Bill vypadá, jak své oběti unáší a usmrcuje, a postupně se dozvíme, o co mu jde. Takovéto postavy ve filmech taky nebývají často a je vlastně docela s podivem, že Tedu Levineovi nezničila kariéru. V závěru se tak dostáváme do situace, kdy víme více než Clarice (konfrontace). Předtím nám naopak zůstanou jiné důležité aspekty utajeny, načež je odhalí až naprosto mistrně sestříhaná sekvence (útěk). Z Demmeho vyprávění je navíc vcelku jasně patrné, že využití daného záběru (detail, přes rameno, …) má své smysluplné odůvodnění, což se taky nedá napsat ani o některých jiných oslavovaných bijácích, kde velikost záběrů občas působí jako spontánní rozhodnutí, nikoliv promyšlený postup.

Ač se Mlčení jehňátek zabývá hodně násilnými věcmi, není explicitní, což paradoxně znamená působivější. Thomas Harris se při psaní předlohy inspiroval skutečnými sériovými vrahy, včetně Alberta Fishe nebo Eda Gaina (viz také Norman Bates v Psychu). Film precizně zapojuje do hry představivost diváků, když to nejbrutálnější se nachází rozostřené blízko u kamery, nebo se o tom jenom mluví, nebo vidíme pouze části, eventuálně až později celek. Další důkaz, proč se jedná o řemeslně precizně natočené dílo. Film jsem viděl poprvé zhruba před patnácti rokama a dodnes jsem – vedle scén s tou nejpozoruhodnější postavou (o které ještě bude řeč) – nezapomněl na tři věci: na zavěšeného policistu u Lecterovy cely; na záběry s brýlemi na noční vidění a na závěrečné Clariceino vyděšené opakování: „Doktore Lectere, doktore Lectere, doktore Lectere, …“

Mlčení jehňátek je nesmírně sugestivní psychologický počin, který možná skývá i nějaké ty jinotaje, ale rozhodně nejsou zapotřebí, protože téměř dokonale funguje i bez nich. Hannibal Lecter pak rozhodně zůstává jednou z vůbec nejpozoruhodnějších postav v historii kinematografie. O tom svědčí i fakt, že jeho představitele Anthonyho Hopkinse vidíme dohromady necelých dvacet minut ze stopáže 110 minut, a přitom to vypadá, jakoby byl celý film o něm. Klidný manipulátor, o němž si myslíte, že na něj vyzrajete, ale přitom je pokaždé minimálně o krok napřed ... Byla by to možná ještě větší pecka, kdyby se celý nebo skoro celý film odehrával v jedné místnosti a spočíval by pouze v rozhovoru mezi ním a Clarice, třebaže Hopkins kolegyni Jodie Foster o dost přehrává, ale to bude zřejmě dáno i charakterem této figury.

FOTO: cinema.de