To by nebyl Paul Verhoeven, abychom nezačínali pěkně zostra. Konkrétně souloží s blondýnkou, které přes vlasy nevidíme do tváře, ale zato víme, že má božské tělo. Po svázání šálou sáhne za sebe a sekáčkem na led muže zběsile pobodá. Když dorazí policie, je oběť identifikována jako rocker Johnny Boz. Kroky detektiva Nicka Currana a jeho kolegy Guse tedy logicky vedou za spisovatelkou Catherine Tramellovou, jelikož spolu se zavražděným souložili a průběh jeho usmrcení se nápadně shoduje se smrtí postavy v jednom z jejích románů. Tahle podezřelá osoba je však neobyčejně krásná a ví to o sobě, což může věci značně zkomplikovat.

Zdědila obrovské miliony, takže si může koupit auťáky, domy, ale i kohokoliv jiného. Svádí a manipuluje lidmi obou pohlaví. Navíc studovala psychologii, což z ní činí vskutku nebezpečnou femme fatale, která ke všemu – jak se sami v legendárním záběru přesvědčíme – nenosí spodní prádlo. Jakmile se s ní jednou setkáte, je těžké na ni přestat myslet, takže reálně hrozí, že začnete kupříkladu znova kouřit a pít alkohol. Zřejmě nic z toho, co dělá, nedělá bezdůvodně, a není snadné rozklíčovat, kdy lže a kdy mluví pravdu … Tedy za předpokladu, že vůbec někdy mluví pravdu. To znamená, že musí být i skvělou herečkou, což bez debat platí i pro její představitelku!

Dnes už si jenom těžko představit v této roli někoho jiného než Sharon Stone. I ty milostné scény dokazují, že se jedná o velikou profesionálku. Snad vinou toho, že členové Akademie filmového umění a věd se svým způsobem drží dodnes zpátky, co se morálně sporných charakterů týče, se za ztvárnění Catherine Tramellové, na rozdíl od Zlatých glóbů, nedočkala nominace na Oscara. Během své kariéry byla nominovaná na nejprestižnější cenu nominovaná pouze za Casino, kde však hraje typ postavy, jakou vidíme téměř v každém počinu Martina Scorseseho. Takže trochu neférové.

Chemie mezi ní a Michaelem Douglasem funguje v Základním instinktu na výbornou. I proto, že rozumíme jednání a motivaci těchto postav. Víme, že by se od ní měl držet co nejdál a ví to i on sám, protože přece musí vidět, že si s ním zahrává a navádí si ho přesně tam, kam chce. Snaží se s ní hrát tyhle psychologické hry, jenže tušíme, že v tomhle přecenil svoje síly, neboť nad někým, jako Catherine Tramellová, se prostě vyhrát nedá. Ale kvůli chtíči, místy se měnícímu až v posedlost, ji prostě nemůže nechat být! Proto si při jejím sledování sem tam počíná značně „nenápadně“. Tak krásnou a výjimečnou ženu nepotkáváte každý den. Pak prostě ani neřešíte, že před vámi při své sexulání touze s velkou pravděpodobností podobně svedla kdovíkolik dalších. Není to andělská mrcha – je to mrcha, co nerozlišuje mezi morálně správným a nesprávným, s radostí připomíná rány z minulosti, a zkrátka využívá lidi, aby se nenudila. Díky svému bohatství a sexappealu si může dovolit skutečně všechno.

Erotické napětí (viz také momenty, které mají vyvolat žárlivost/vzrušení), ale vlastně napětí obecně prostupuje de facto celým filmem, na němž je střašně dobře znát, jak skvělým režisérem je Paul Verhoeven. A také osobitým, protože jak milostné scény, tak ty násilné nepostrádají na realističnosti, resp. přímo na naturastičnosti. Na rozdíl třeba od Quentina Tarantina nebo Roberta Rodrigueze, v jejichž tvorbě jde především o zábavu. Na Základním instinktu se jako v případě většiny svých dalších projektů obklopil talentovanými spolupracovníky od herců a hereček přes hudebního skladatele Jerryho Goldsmitha, kameramana Jana de Bonta, střihače Franka J. Uriosteho, až po architekta Terence Marshe.

Z tvůrčího i technického hlediska hlediska film výborně šlape a některé scény by si šlo pouštět pořád dokola. Nejen ty odvážné sexuální, ale vedle zmíněného výslechu kupříkladu i první zdánlivé setkání s Catherine, první skutečné setkání s Catherine, opakující se motiv sekáčku na led, vyměňování názorů s Beth (Jeanne Tripplehorn), pronásledování autem při cestě za Hazel Dobkinsovou, honička po městě nebo momenty, kdy se Catherine vždy „nečekaně“ objeví. Vynikající atmosféru si ovšem udržují i naprosto přirozené situace, jako jízda po úzké silnici k jejímu domu nebo bosé přeběhnutí ke dveřím za deště.

Do toho výčtu jmen patří samozřejmě také scénárista Joe Eszterhaz, který ty prvky typické pro film noir vlastně ještě posunul na nepatrně vyšší úroveň (pochopitelně i díky v té době už dávno zrušenému Haysovu kodexu). Charakterově pestré postavy, vyšperkované dialogy, děj posunou twisty zásadní, ale i ty drobné. Ať už se jedná o psaní knih nebo backstory klíčových figur. Díky většímu počtu postav funguje Základní instinkt jako výborná detektivka, protože o tom, kdo doopravdy vraždil, máme díky těm novým poznatkům pochybnosti, a navíc může být skoro každý podezřelý z toho, že je spolupachatel. Jasně, něco zůstane vlastně nedořešeno (včetně podstatnějších věcí) a za použití DNA by se identita zabijáka objasnila raz dva. Nicméně ono to působí dojmem, že se Základní instinkt jakožto (neo) noir odehrává do značné míry ve svém vlastním světě. Podobně jako třeba Sin City, kde také nebude žádná postava zcela bezúhonná. A vůbec nevadí, že se tady nejedná o komiks, nýbrž o původní námět.

Základní instinkt je výjimečný biják, jehož přednost spočívá i v tom, že de facto otáčí zaběhnutá klišé a očekávání, tudíž se nedá prakticky nic předvídat. Takže je jedině dobře, že byl natočen. A osobně tvrdím, že je fajn, že existují i Showgirls, které si pro nás režisér se scenáristou – jenž mezitím napsal i Někdo se dívá, kde to taková sláva nebyla – nachystali potom, protože své svérázné kvality rozhodně mají. Ani Základní instinkt 2 není vyloženě špatný, jelikož tady Catherine Tramellová probouzí i ve (zdánlivě) slušných lidech ty nejniternější zvrácené touhy a představy. Závěrečný twist se hodně povedl, akorát Sharon Stone k sobě tentokrát nedostala herecky rovného spoluhráče. Ale přesto: jestlipak by si ještě eventuálně troufla na trojku?

FOTO: cinema.de