A bohužel už od prvního záběru značně nevychytaného. Colette leží u sebe v pokoji a vejde její matka. Zrcadlo je nastaveno tak, abychom ji viděli v odraze. Na jednu stranu samozřejmě hezké, nicméně na tu druhou tyhle exhibice Gilese Nuttgense odvádějí pozornost od příběhu samotného a od podstatných věcí. Jindy zase komponuje tak, že zcela ignoruje zlatý řez. Při své bezmála třicet roků trvající kariéře už by měl vědět a na základě tématu filmu rozpoznat, kdy je vhodné začlenit své cool kameramanské nápady a kdy je lepší sloužit čiště jenom příběhu.Totiž režisér poprvé režíroval sám a nelze si nevšimnout, že v i některých dalších momentech a
rozhodováních dost tápal. Vždycky je zajímavé sledovat pro pozdější srovnání práci šikovných, kreativních tvůrců s jasnou vizí s dalšími „režiséry“, kteří se jednou snad taky můžou stát ve svém oboru uznávanými, avšak zatím se stále mají co učit. Nutno dodat, že v případě Colette: Příběhu vášně se hrubě nepovedl už samotný scénář, který by býval zoufale potřeboval jedno konkrétní téma, nikoli přeskakování mezi vícero. Díky tomu se tady objevuje několik scén, po kterých si řekneme jenom: „A co jako?“ A současně s tím nám jsou předkládány informace, jaké jsme vůbec nepotřebovali vědět.Sidonie-Gabrielle Colette nejprve žila na venkově, ale seznámila se s nepříliš úspěšným
spisovatelem Willym a odstěhovala se do Paříže, kde začala potkávat více i méně zajímavé lidi, a také začala na manželův popud sama psát. Je fakt, že její dílo vyznívalo příliš žensky, takže vyžadovalo drobnější úpravy. Vytvořila postavu Claudine, jejíž dobrodružství se kolem roku 1900 stala nesmírně populární. Naneštěstí pro lepší pochopení všeho se po celou dobu nedozvíme z jakého důvodu. Tedy další nedostatek filmu.Co na nich čtenáře a čtenářky tolik přitahovalo? Neměli raději tvůrci Colette: Příběhu vášně na
plakát místo sloganu „Historie se mění“ napsat „Před zhlédnutím filmu si přečtěte alespoň jednu knihu o Claudine“? Byla snad tvorba Colette podobně pobuřující a odvážná jako přístup Markýze de Sade? Ať už ano či ne, tehdy bylo ještě prakticky neslýchané, aby knihy psala žena. Takže vycházely pod jménem jejího manžela, co si říkal Willy. Nabízela se tedy potencionální zápletka á la The Words. Samozřejmě včetně toho, že při Colettině psaní bychom viděli Claudine ve vlastní příběhové rovině.Vedle touze po uznání a emancipace se dočkáme třeba i uvolněnějších mravů a bisexuality, kdy
si kupříkladu jak Willy, tak jeho žena chodí užívat sexu s pohlednou Američankou Georgií (Eleanor Tomlinson). Později při adaptaci Claudine pro divadelní prkna se objeví chlouba Alžíru Polaire (Aiysha Hart) a můžeme sami se sebou uzavřít minisázku, jestli se s ní taky vyspí. Zoufalá absence režijní vize a ukázka scenáristické krize se dostavuje v momentě, kdy si jde Willy postěžovat svojí manželce, že se právě vyspal se svou fanynkou.Opomenout nesmíme příchod Mathilde „Missy“ de Morny (Denise Gough), která byla údajně
příbuzná s císařovnou Josefínou a která se oblékala jako kluk, akorát tehdy ještě nebyla možnost se nechat genderově předělat. Pochopitelně i s ní si Colette začne. Jak doma v soukromí, tak při divadelních vystoupeních, což při pouhhé puse způsobí pohoršení. Špatný scénář bohužel tentokrát nenechává vyniknout ani Keiru Knightley. Na rozdíl třeba od Zraněných srdcí, ve kterých zahrála skvěle a svou postavu učinila sympatickou, třebaže je toto poválečné drama jinak prošpikované snad všemi současnými klišé o nevěře. Postava Willyho, jehož ztvárňuje Dominic West (připomínající Petera Sarsgaarda), je rozhodně zajímavější a projde vcelku pozoruhodným vývojem. Akorát … Z dnešního úhlu pohledu se jedná o hovádko. Ale nebylo jeho chování a jednání před těma 120 rokama při té mužské nadřazenosti víceméně standardem?Colette: Příběh vášně je film, který postrádá ten příběh vášně. Respektive postrádá jakoukoli vášeň. Že se tady ženy-herečky párkrát nepatrně více odhalí a že i Keira ukáže ňadro je sice vítané a potěšující zpestření (kdo říká, že ne, ten kecá), ovšem na žádnou vášeň v pravém smyslu toho slova tady fakticky nenarazíme – milostné scény velmi, velmi, velmi decentně natočené. Jestliže chtěl distributor podtitulem odlišit tento film od zmíněného projektu s Jiřím Mádlem a Clémence Thioly, měl jednoduše a pravdivě zvolit: Příběh spisovatelky. A sice se o tom v jeden moment mluví (byť o dost později), nicméně bývalo by bylo skvělé a přímo se to nabízelo, aby Willy a Colette zamířili v prosinci roku 1895 do kavárny Grand Café na Boulevard des Capucines na promítání bratří Lumiérových. Taky se nestalo.
FOTO: Bioscop
