Důležitá bitva se odehrála v době, kdy v Protektorátu Čechy a Morava startovala neslavně proslulá Heydrichiáda. Vyprávění však začíná už v roce 1937, kdy si ani USA, ani Japonsko nepřáli válku. Jenže to všechno dopadlo jinak. A protože režíruje Roland Emmerich, bylo jasné, že všechno bude pojato ve velkém stylu. Takže budeme svědky i útoku na Pearl Harbor, který velkolepě zachytil na začátku století Michael Bay, přičemž tvůrci prapůvodně vycházeli i z příběhové linie ze scénáře Zdeňka Svěráka pro Tmavomodrý svět.

Zmíněné válečné drama o útoku na havajskou základnu totiž stavělo do popředí trojlístek postav, které ztvárnili Ben Affleck, Josh Hartnett a Kate Beckinsale. Při sledování válečného filmu jest vždycky lepší se soustředit na jednotlivce (Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny, Generál Patton), případně na menší skupinku postav (Zachraňte vojína Ryana, Železná srdce, ...), než na kolektivního hrdinu, s čímž začal ve 20. letech minulého století se svým Křižníkem Potěmkin Sergej Michajlović Ejzenstein. Nebylo to dobré řešení v případě Dunkerku a není to dobré řešení ani u Bitvy u Midway. Pak je totiž úplně jedno, že je hrají známí herci - viz Ed Skrein, Patrick Wilson, Woody Harrelson, Luke Evans, Dennis Quaid, Aaron Eckhart, protože se stejně musíme soustředit na více aspektů současně, a jelikož prostor musí být mezi postavy rozprostřený pokud možno co nejrovnoměrněji, prakticky nic se o nich nedozvíme a tím pádem si k nim těžko hledáme bližší vztah.

Jediný, o kom se toho dozvíme o něco více, jest Richard "Dick" Best, jehož hraje Ed Skrein. Pouze však o to, že víme, že má dceru a manželku, kterou si zahrála na začátku století nesmírně populární Mandy Moore. Ale jelikož už máme Bitvu o Midway, ve které si zahrála ta největší herecká esa - Charlton Heston, Henry Fonda, James Coburn, Toshiro Mifune, určitě by bývalo nebylo od věci natočit tento remake z pohledu jediné osoby. A tou osobou měl být John Ford (Geoffrey Blake). Režisér, jenž měl v té době za sebou Ocelového oře, Hrozny hněvu nebo Přepadení, se za války osobně zúčastnil bitvy o Midway a natočil o ní krátkometrážní dokument, který získal Oscara. Při jednom z náletů se dokonce zranil (nešlo však o to levé oko).
 

 










 

Jenže tenhle úhel pohledu nikoho nenapadnul. Takže se nabízí otázka, proč vůbec tahle předělávka musela vzniknout? Bavíme se o roce 1942, což znamená, že letos neproběhlo kulaté ani půlkulaté výročí. Navíc za druhé světové války proběhly další bitvy, o kterých možná žádný počin dosud nevzniknul. Snad tedy máme novou Bitvu u Midway proto, že letos údajně zemřel poslední pamětník. Na druhou stranu se natáčelo už v minulém roce, takže to přece nemohl v té době nikdo vědět. Na třetí stranu určitě neuškodí si takovéto úspěšné mise a jejich hrdinné účastníky stále připomínat. Takže určitě existují a budou existovat (uvidíme, jak dopadne příští rok pokračování Top Gunu) nepotřebnější projekty!

A zrovna Roland Emmerich rád vypráví o odvážných Američanech (navíc tady má Skreinova postava zrovna takové jméno). Tentokrát se taky podle všeho doopravdy snaží být co nejvěrnější skutečnosti. To pochopitelně o projektech jako Hvězdná brána, Den nezávislosti, Godzilla či Útok na Bílý dům úplně tvrdit nelze. U bijáků Den poté, Univerzální voják a 2012 je to trochu složitější. První dva jmenované by se totiž ještě pořád mohly stát a u toho třetího vezmeme v potaz fakt, že šel do kin tři roky před svým titulním letopočtem. Možná, že skutečnost už přesně zobrazil ani tak ne v případě Patriota, jako u Anonyma. Ale to by bylo na delší povídání.

Akční scény s nálety letadel rozhodně nejsou špatné a rozhodně musela být jejich realizace náročná. S tím souvisí, že rovněž efekty jsou na výborné úrovni, ale na to jsme u Emmericha zvyklí. Nicméně takových soubojů už jsme na plátně viděli mraky. Vedle Johna Forda by proto mohly být působivé ještě tři další minipříběhy - Zachraňte vojína Pearce, Doolittleův pobyt za nepřátelskou linií v Číně, kde věnuje zapalovač tlumočníkovi (což má i ve stávající verzi pozoruhodnou dohru). A pak také zevrubnější pohled neohroženého vojáka, který se řídí heslem: "Nikdy nevíš, co tě kde sejme. Tak proč se tím zatěžovat?"

Bitva u Midway ukazuje v dobrém světle i Japonce. Mnozí přece jen plnili rozkazy. A právem se pak obávali, když probudili "spícího obra". Na druhou stranu film vyzdvizuje jejich už od samurajských dob platný smysl pro čest, kdy se kupříkladu velitel neváhá potopit se zničenou lodí a někteří se k němu chtějí přidat. Určitě však nebylo nutné zase toliko zásobovat těmi časovými údaji. Několikrát jsem si říkal, jak by to dopadlo, kdyby Bitvu u Midway režíroval Michael Bay. V mnoha ohledech by to byl jistě jiný film. I proto, že Bay měl u Pearl Harboru jednak skladatele Hanse Zimmera, jenž vytvořil vynikající hlavní hudební motiv, a jednak jsou jeho filmy plné technicky a leckdy i obsahově dokonalých záběrů, což pro jeho německého kolegu v takové míře neplatí. I když výjimky by se našly - viz způsob, jakým snímá zpěvačku, jež svou písní doprovází závěrečné titulky.

FOTO: Vertial Entertainment