„Logikou zabíjíme prastaré pověry. Hle, srdce nám však odhaluje jiné pravdy.“ Tento citát nepochází ani z díla filozofa Konfucia, ani od Isaaca Newtona a jeho autorem není dokonce ani Christopher Nolan. Ke slyšení je ve čtvrté epizodě druhé řady seriálu Hannah Montana. V případě Holmese & Watsona má sloužit jako motto. Jenže tenhle film snad ani žádné nepotřeboval, protože scenárista a režisér dává v podstatě několikrát najevo, že všechno z toho, co uvidíme a uslyšíme, je třeba brát hodně s nadhledem, že si chtěl jít vlastní cestou a že rozhodně nechtěl mistra dedukce ani jeho tvůrce Sira Arthura Conana Doylea nijak dehonestovat.

Děj se má odehrávat v roce 1881, ale to vlastně vůbec nic neznamená. Detektivova služebná slečna Hudsonová střídá ve Watsonově pokoji partnery – sbalí Marka Twaina, Sigmunda Freuda, Harryho Houdiniho nebo Alberta Einsteina, kterému by správně měly být teprve dva roky. Ale co, Titanic přece taky vyplul až za třicet roků a Billy Zane se na něm ocitnul ještě mnohem, mnohem později. Odehraje se tady něco absurdních hlášek, něco kaskadérských kousků, jeden ironický komentář na adresu současného prezidenta USA či jedno nevybíravé odklizení týkající se britské královny.

Právě této panovnice (mělo by se jednat o královnu Viktorii, nikoli Alžbětu II.) se týká i zápletka. Profesor Moriarty má být odsouzen do vězení. Sherlock Holmes má přinést důkaz, který zloducha pošle za katr. Stihne to na poslední chvíli, přestože se musí potýkat mimo jiné s rojem zabijáckých včel. Jenže na oslavě svých narozenin u královny objeví mrtvého svědka v dortu a zjistí, že pachatel si přeje být do čtyř dnů vypátrán, jinak to královna nepěkně schytá. A ona to nechce nepěkně schytat. Do toho se v této době hysterie objevuje americká doktorka Grace a její kamarádka Millie, přičemž první jmenovaná si začne s Watsonem a víceméně ho začne popostrkovat k tomu, aby zatlačil na Holmese a stal se minimálně co-detektivem.

 










 

Na plátně nebo v televizi už jsme viděli různé variace na tuto literární předlohu. Některé byly věrné, občas byl Sherlock už starý, v Arabele zase možná ještě suverénnější než obvykle. Zapomenout pochopitelně nesmíme na dva počiny v režii Guye Ritchieho s Robertem Downeym Jr., z nichž si Holmes & Watson půjčuje ty tzv. Holmesovize, kdy si hlavní hrdina v duchu předpřipraví útok, a poté jej neomylně provede. Je pravda, že tady to není vždycky neomylně, ale nic to nemění na faktu, že tento počin je oproti těm zvěstem i po řemeslné stránce profesionálně natočený.

Holmes & Watson není ani špatně napsaný film. I proto, že se vtípky nikdy nepřehoupnou do roviny těch stupidních sprosťáren a nechuťáren, jakými Hollywood v poslední době dost zásoboval. Pravda, ne ve všem je zcela korektní, avšak tu hranici únosnosti nikdy nepřekročí. Na první pohled to tak může vypadat, ale na ten druhý se rozhodně nedá tvrdit, že by v případě počinu Holmes & Watson mělo jít o parodii. Tohle je prostě alternativní pohled na Sherlocka Holmese, tak jako jsme se v trilogii o Temném rytíři dočkali jiného pohledu na Batmana, a tak jako se v příštím roce dočkáme s největší pravděpodobností hóóódně jiného pohledu na Jana Žižku. Will Ferrell a John C. Reilly vlastně předvádějí výborné výkony. A milá Rebecca Hall, s legračním přízvukem promlouvající Kelly Macdonald a temný Ralph Fiennes v malé roličce jim více než zdárně sekundují. Obsazení, které má vždycky velký význam, je tedy také povedené. Takže nic naplat – Holmes & Watson si ty hejty určitě nezaslouží!

FOTO: cinema.de