Do jakési temné továrny či jakéhosi temného industriálního podniku v nejmenovaném zapadlém městečku přijíždí pracovat Mirek Čáp. Potkává se se všemi důležitými figurkami – úlisným Karlem Šmídem, manipulativním generálem (generálním ředitelem), se starým i s mladým (a dosti svérázným – ale kdo v tomhle počinu není svérázný, že ano?) Glosnerem, se dvěma žoviálními laborantkami, se slušnou, leč bázlivou konstruktérkou Běhalovou, se starým stavitelem Mrázem (který se ovšem necítí být starý), s „chlastavým“ Bédou, s Arnoštkem z diskotéky, s upovídanou Helenkou z kantýny, s kotelníkem, který má být padlý na hlavu, a samozřejmě s přitažlivou ženou, které říká Kotě.

Brzy nový úkol má, je to mnohem víc – ovzduší v okolí jest příliš znečištěné a s tím je potřeba něco udělat. Pokusil se o to už před ním jistý Ing. Křížek, ale svůj geniální projekt z nějakého důvodu neprosadil. Proč se tak stalo, nám pochopitelně nezůstane zatajeno! V případě Kouře vyšel režisér Tomáš Vorel ze svého skvělého absolventského filmu ING. (ke zhlédnutí tady). V jeho celovečerní verzi zazní sedm písniček, nicméně i dialogy a mluva postav jsou stylizované. Hlavní roli měl znovu ztvárnit Tomáš Hanák, ale raději šel za tehdy pořádný balík peněz točit s Věrou Chytilovou, takže za trest dostal jenom němou roličku číšníka. Mirka si proto zahrál jiný režisérův kamarád, konkrétně Jan Slovák.

A byla to velmi dobrá volba. Třebaže v té době měl s hraním ve filmu pramálo zkušeností, evidentně výborně porozuměl tomu, co se po něm chce, což zvláště v případě takhle osobního projektu je vždycky extrémně důležité. A interakce s ostatními, především tedy s Jaroslavem Duškem a v ještě větší míře s Lucií Zedníčkovou, funguje znamenitě. Tak jako další, kterých se to týkalo, prokázal rovněž pohybové nadání, ačkoli, pravda, choreografie při písničkách není ani v jednom případě příliš komplikovaná. Ale o to je účinnější, protože se i divákům snadněji zapamatuje, což platí i pro texty písniček.

 










 

Na první pohled to tak nemusí vypadat, ale všechno, co v Kouři uvidíme, má z dramaturgického i výpovědního hlediska své jasné opodstatnění, včetně Helenčina cvičení, Šmídova osahávání či hromady bust generála. Celé prostředí tohoto podniků působí dojmem jakoby odtrženým od reality – tak trochu jako Hobb’s End v hororu Ve spárech šílenství, eventuálně jako v Metropolis s těmi pochodujícími zaměstnanci. Tady s kouřem a prachem a rzí jako bychom se ocitli v post-apokalyptické době, kdy bude nutné ledacos znovu vytvořit. To má pochopitelně i přenesený význam, vzhledem k tomu, že premiéra byla po Sametové revoluci.

Kouř samozřejmě má odkazovat k minulému režimu (a ani nikdo nemusí říct ‚soudruh‘ nebo ‚soudružka‘), ačkoli režisér jako by tedy v některých ohledech tak trochu stvořil ještě jakousi alternativnější realitu. Taky jsou tady nekompetentní, sabotující lidé ve vedení, zatímco ti kompetentní po odklizení zastávají podřadnější posty. Zároveň nechybí příslib, že se všechno zase v dobré obrátí. Pro starší generace/s přibývajícím věkem bude tenhle film s velkou pravděpodobností srozumitelnější, než pro ty mladší a životem neprověřenější, které kupříkladu znají dobu minulého režimu pouze zprostředkovaně. Přesto se i oni při některých scénách neubrání smíchu či zamyšlení – přesně, jak to režisér zamýšlel. Kouř nezapře, že je filmem Tomáše Vorla. Jednak nechybějí typické „vorlovské“ detaily, a jednak se i z obsahového a vizuálního hlediska nepodobá žádnému jinému projektu. Tomáš Vorel nikdy nešel s davem, a proto zůstává jeho tvorba v rámci české kinematografie osobitá a unikátní.

ROZHOVOR S TOMÁŠEM VORLEM K UVEDENÍ REMASTROVANÉ VERZE KOUŘE JE K DISPOZICI TADY

FOTO: cinema.de