Na rozdíl od všech předchozích (včetně Street Kings, přestože za to nebyl uveden v titulcích) se nepodílel na scénáři. V jistém smyslu k tomu vlastně nebyl důvod, protože mohl mít pocit, že prostě natočí Patrolu ve fantasy hávu. Akorát k tomu místo dokumentárnějšího, syrovějšího pohledu zvolí nablýskaný a uhlazený á la Sebevražedný oddíl. Zároveň se opět snažil natáčet oldschoolově, tj. všechno pokud možno udělat přímo na place, nikoli v postprodukci. To by ani u tohoto žánru nebyl problém, jak ostatně potvrdil zmíněný hrdinský kousek. Zásadní problém představuje scénář, jehož autor Max Landis (podepsaný pod Kronikou = jedním z nejpřeceňovanějších snímků uplynulé dekády) tak po Paulu McGuiganovi (Viktor Frankenstein) lehce zprznil filmografii dalšího pozoruhodného tvůrce.

„Jen Jasný může kontrolovat sílu Hůlky. – Velké proroctví 7:15“. Tak začíná tenhle počin, načež pokračujeme přes graffiti odkazující k Bohu a k jakémusi Temnému pánovi, a také k orkům a elfům. V tomhle Los Angeles totiž tyhle dvě rasy koexistují s tou lidskou, která se samozřejmě dále dělí na bělochy a Afroameričany a Asiaty. To zůstává stejné a zároveň to znamená, že jsou naprosto zbytečné snahy hledat v Brightu jakékoli metafory a zasazovat cokoli do širších souvislostí. Rasismus ovšem zůstává, o čemž se denně přesvědčuje Nick Jakoby (pěkně namaskovaný Joel Edgerton) – jediný ork v LAPD.

 










 

Rozdělení je následující: O orcích se říká, že nejsou příliš chytří. Elfové zase mají být vznešení. A lidi jsou … prostě lidi. V případě prvních dvou uvedených ras se však s těmito definicemi nijak zvlášť nepracuje, což hodně zamrzí. Ostatně zamrzí i ty rádoby nečekané twisty, které přitom musí být všem jasné už po expozici, přestože k nim dojde až v závěrečné třetině filmu. Souvisí i s obsazením Willa Smithe, jenž je sice fajn a oblíbený, jenže zároveň taky asi mírně egoistický, a rovněž klaďas za všech okolností. Ačkoli ne až do takové míry jako Sylvester Stallone.

Jím představovaný policajt Daryl Ward má nedobrovolně za parťáka právě Jakobyho, který mu před časem nekryl záda, takže ho postřelili. Pachatelovi se podařilo utéct. Teď by se ho rád zbavil, avšak při jednom hlášení se dostanou na místo, kde objeví jednu elfku Tikku (Lucy Fry) a spolu s ní také kouzelnou hůlku, jež měla být pouhou legendou. Sáhnout holou rukou na ni může pouze Bright/Jasný. Kdokoli jiný-nevyvolený zmizí v propadlišti dějin. Přesto je o ni enormní zájem. Jak z řad latinskoamerických gangsterů, tak elfích federálů (podivně namaskovaný Édgar Ramírez), tak jakési podivné sekty vedené Leilah (Noomi Rapace), které slouží úžasná vietnamská hvězda Veronica Ngo ve své druhé roli v americkém projektu (po Star Wars: Posledním z Jediů). Že bychom se ale dočkali kupříkladu stylového závěru ve stylu Pravdivé romance, tak to ani omylem!

Místo toho jsme nuceni sledovat, jak Landis postupně čím dál více zabředával do své vlastní bezradnosti. A tak se stalo, že si občas protiřečí, že nechá postavy zdlouhavě řešit buď to, co je patrné z předchozího dění, nebo to, co není vůbec důležité. Jakékoli snahy o vtípky se postupně zcela míjejí účinkem. Vrcholem bude Jakobyho snaha se vymlouvat před federály, kteří nakonec ani nic neřeknou, a ani se na nic nevyptávají, přestože byli v celé věci hodně zainteresovaní – totálně zbytečná scéna!!! Kdyby chtěli všechno ututlat před veřejností, tak prosím – třebaže všichni vědí, že když existují tyhle dvě další rasy (a víly, které nemají pro nic vůbec žádný význam), že existuje i magie. Ale proč nechtějí Hůlku pro sebe, když by se neměla dostat do jakýchkoli nepovolaných rukou?

 










 

Úplné fiasko se naštěstí nekoná. Vlastně celá expozice slibuje, že prostředí a postavy budou mít co nabídnout. Potíž je tedy s tím, že jsou naprosto nesmyslně rozvíjené. Od momentu, kdy ve zpomaleném záběru Ward postřílí zkorumpované kolegy, to s Brightem začíná jít hodně rychle dolů. A když už dojde na nějaký povedený napínavý moment – např. plánovaná poprava dvou hlavních hrdinů gangstery (jejichž šéf přitom nic nedbá, že jedna z budoucích mrtvol zachránila jeho syna), zkazí pointu skutečnost, že do té doby nebyla přesně dána pravidla, co všechno ta Hůlka vlastně dokáže.

Bright v podstatě nejvíc doplácí na to, že jde právě o nějakou Hůlku. Jakožto diváci přesto sem tam nemáme úplně jasno v tom, proč postavy dělají to, co dělají. Bohužel se nelze ubránit dojmu, že to nevědí ani ty samotné postavy! Hůlka je prostě MacGuffin a ten z nějakého důvodu mají chtít. To jim ke spokojenosti stačí. Jedná se tedy o značný rozdíl oproti kupříkladu Jednomu prstenu, o jehož magické moci a okolností z ní pramenících není vůbec pochyb. V podstatě je povýšen až na úroveň nějaké bytosti. Kdežto takhle Hůlka je … prostě jenom Hůlka. Tenhle chaos s názvem Bright bohužel není ani tak campy špatný, až by byl dobrý. Zcela nekompromisně si troufám tvrdit, že pouze pro ty, kdož jsou zhulení (dost možná podobně jako sám autor, když to psal -> pamatujme, že zároveň stvořil biják s názvem American Ultra), bude tohle dílo představovat prvotřídní zábavu. Ostatní můžou pouze litovat, že nebylo servírováno s nadhledem a v rovině parodie.

FOTO: cinema.de