Zveřejníme si je vlastně sestupně od nejlepšího k nejméně povedenému. Superpolda využívá v současnosti oblíbeného scenáristického konceptu, kdy začínáme pokud možno napínavou scénou, po které následuje retrospektiva, ale zase se k ní vrátíme – někdy po expozici, ovšem většinou ve druhé polovině stopáže nebo až na konci filmu. Policajt Dave Speed kráčí po „zelené míli“ a má být usmažen na elektrickém křesle za vraždu svého policejního parťáka Willyho Dunlopa a možná i za svoji zkorumpovanost. Těžko s určitostí prohlásit, jestli to klapne, neboť se ukazuje, že je těžko ho zabít (stejně jako Stevena Seagala). Nevyšla poprava zastřelením, zplynováním, ani pověšením. Jak je něco takového vůbec možné?

Jednoduše: Dunlop poslal Davea do indiánské vesnice ve floridských močálech plných aligátorů, aby dal jednomu ze členů tamní komunity pokutu za špatné parkování. Neuvědomil si ale, že všichni obyvatelé byli evakuování kvůli experimentu s plutoniem, který probíhá pod záštitou NASA. Záření hlavního hrdinu nezabije, naopak mu dodá nadpřirozené schopnosti. To se může hodit při řešení případů trestné činnosti, o které ani v této části světa bohužel není nouze. A klidně v nich může mít prsty zlotřilý obchodník-padělatel Tony Torpedo (Sal Borgese) či někdejší filmová hvězda Rosy Labouche (Joanne Dru), jíž Dunlop nade všechno zbožňuje.

Že je Superpolda z roku 1980 Corbucciho odpovědí na dva roky starého Supermana, je na první pohled zřejmé. I Dave Speed tedy musí mít nějaký kryptonit a volba vcelku logicky padla na červenou barvu. Když ji uvidí, jeho schopnosti nefungují. Tohle je výborný nápad, kterých tady najdeme naštěstí více. Ačkoli stále nutno mít na paměti, že takovéto téma otevírá nesmírně širokou škálu možností. Hlavní hrdina může létat, prorazit zeď, vidět skrz neprůhlednou překážku, přežít pád z velké výšky, nesmírně rychle běhat, chodit po vodě, vidět budoucnost, ...

 










 

Stejně jako v případě komedií Sudá a lichá a Kdo najde přítele, najde poklad, o kterých bude řeč v následujících dvou dnech, také u Superpoldy rozhodně platí, že působí dojmem, že byl sešívaný horkou jehlou, tj. napsaný ve velmi krátkém čase. Protože někdy postrádá logičtější a přirozenější vývoj událostí. Pravda, tento biják začne drhnout až v závěrečné třetině. U Sudé a liché je to složitější a tato podívaná připomíná spíše sled zcela náhodných asociací a přehnaných scének. Nicméně pořád jsou to oblíbení Terence Hill a Bud Spencer, kteří pokaždé zachrání ty dobré tím, že ve jménu groteskní vybíjené spráskají na hromadu ty špatné.

Přitom Superpolda a Sudá a lichá se odehrávají na různých místech, takže jim nechybí určitá epičnost. Potíž bude patrně s nižším rozpočtem, kvůli kterému bylo natáčecích dnů méně, než by bylo bývalo zapotřebí. Kvůli tomu rovněž přirozeně padla možnost záběr několikrát opakovat. A to i tehdy, když se ne všechno podařilo podle představ. Nebo že by se snad natáčelo v USA na černo, a tudíž muselo být všechno co nejdříve hotové? No, vzhledem k tomu, že tam Sergio Corbucci natočil více titulů a že si natáčení vyžádalo účast italského štábu o cca 50 lidech, se to nezdá býti příliš pravděpodobné. Přesto právě takto zrychleně uvedená tři díla působí.

Ve všech třech se najdou momenty, kdy obrovsky zamrzí, že si tvůrci neuvědomili směry, jakými se dalo pro větší komediálnost vydat. Prostě sázeli jenom na to, že nepřátelé musí být spráskáni a že všechno musí dobře dopadnout. Pak jsou diváci a divačky spokojení. Jak by bylo mimořádně pozoruhodné, kdyby superschopnosti získal také ten aligátor, který obsazením loďky znemožnil Daveovi včasný odjezd ze zamořené oblasti! Klidně by stačila jediná, dobře napsaná scéna, která by to potvrdila. Když může Terence Hill v Sudé a liché promlouvat řečí delfínů nebo když může v Superpoldovi s Ernestem Borgninem (jenž krátce poté natáčel totálně odlišný Útěk z New Yorku a jehož scenáristé ironicky nechají pronest větu: „Nikdy jsem nebyl dobrým hercem.“) poletovat nad Miami na obří žvýkačce, tak proč by tady nemohl být jeden superaligátor? A proč Dave v té scéně na pláži jednoduše neřekl sympatické přítelkyni Evelyn (Julia Gordon), aby si ty červené šaty sundala?

 










 

Nejen dvojí vypadnutí z okna, útěk ze sádry, dvojí zamrznutí, zmizení lidí na stadionu nebo pochytání kulek se podařilo naservírovat na výbornou. Stejně tak potěší ta drobná pocta Johnu Wayneovi, propadnutí na druhou stranu světa či rozhodnutí, že se Dave, na rozdíl od ostatních známých superhrdinů, svou výjimečností pramálo tají. A učinil tak plných osmadvacet roků před Iron Manem! Jenže pak nechybějí ty nevtipné, ujeté „over-the-top“ momenty – viz roadside test se záporáky pro odlákání pozornosti nebo nepříjemné otáčení letadla s milovanou přítelkyní na palubě. Nepomáhají ani logické chyby typu poprava na elektrickém křesle bez namočené houby na hlavě, případně vyběhnutí z vody zcela nezmáčený, což přece zvládne akorát vodník.

Superpolda je komedie, ano, avšak i ty by se měly řídit fyzikálními zákony, pokud nejsou pravidla u konkrétních postav a v konkrétních situacích nastavena jinak. Tahle je přes uvedené nedostatky pořád zábavná. A tyto uvedené nedostatky jsou pořád mnohem snesitelnější, než v této taškařici. Přičíst k nim musíme fakt, že na danou událost občas následují značně neadekvátní reakce postav. A také to, že jsou záporáci od pohledu vesměs ubozí břídilové, čímž se film okrádá o napětí. Proto jsou projekty Buda Spencera a Terence Hilla nejvhodnější buď pro děti, nebo pro ty, kteří po náročných zážitcích v realitě hledají bezmyšlenkovité odreagování ve světě stříbrného plátna.


RECENZE NA FILM SUDÁ A LICHÁ JE K DISPOZICI TADY

RECENZE NA FILM KDO NAJDE PŘÍTELE, NAJDE POKLAD JE K DISPOZICI TADY


FOTO: cinema.de