Pravda, nápad si museli půjčit od Nora. Finn Skårderud je psychiatr a profesor, který tvrdí, že je správné mít neustále půl promile alkoholu v krvi. Tuhle studii se rozhodnou na vlastní kůži pocítit čtyři učitelé ze státu, který na jihu sousedí s Německem. S tím, že po vzoru Ernesta Hemingwaye nebudou holdovat alkoholu po osmé hodině večerní. Vzhledem k jejich práci se to netváří býti nejlepším nápadem, ale dobře. Nejvíce nás bude zajímat Martin. Do doby, než začne takto systematicky chlastat, se mu v podstatě nic nedaří. S manželkou jsou odcizení, děti si ho pomalu ani nevšímají a kvůli jeho kantorským metodám svolali rodiče studentů mimořádnou schůzi ve škole, aby zjednali nápravu, protože jejich potomky čekají důležité zkoušky. Dá se tedy směle napsat, že chlastáním nemá co ztratit.

A ejhle, najednou se začne dařit na všech frontách. S manželkou si opět rozumějí a pochopitelně se spolu po delší době vyspí, což bylo jasné od úvodní minuty. Hlavně při výuce Martin doslova září a baví všechny přítomné. Jeho přednáška o Adolfu Hitlerovi, Winstonu Churchillovi a Franklinu Delano Rooseveltovi absolutně nemá chybu a představuje suverénně nejzdařilejší pasáž celého tohoto bijáku, který bych rozhodně neřadil do kolonky komedie. Schválně jsem si to hlídal, takže můžu zmínit, že za ty bezmála dvě hodiny se lidé v sále nahlas zasmáli dvakrát – ještě k tomu nesměle a zdaleka ne všichni.

Titulní Chlast, který ve svém programu stále nabízí třeba kino Lucerna, tady plní dost podobnou funkci, jako ta zázračná pilule ve Všemocném nebo heroin v Trainspottingu. Přináší kreativitu a zvyšuje vitalitu. Jenže vždycky je v něčem háček. Tady se dostaví poté, co se všichni v rámci své chlastací studie totálně zbourají. Obecně vzato to svádí k tomu, že stav opilosti se dá zahrát poměrně snadno. Tentokrát to tak překvapivě nepůsobí. A není to o tom, že tyhle sekvence nejsou vtipné, jako když byl pod vlivem Gary Oldman v jedné epizodě Přátel, Ladislav Potměšil v Discopříběhu 2 nebo Robert Pattinson a Willem Dafoe v Majáku. Je to o tom, že herečtí představitelé prostě nejsou uvěřitelní.

 

Režisér Thomas Vinterberg si přitom vybral herce velmi dobře. Však také vedle zajímavé Marie Bonnevie obsadil některé ze svých obvyklých podezřelých, včetně Madse Mikkelsena, který jinak předvádí po dlouhé době, konkrétně shodou okolností asi od Honu, opravdu parádní herecké představení, a Thomase Bo Larsena, který se podílel už na režisérově precizním dramatu Rodinná oslava. Vzniklo v rámci manifestu Dogma, který zmíněný tvůrce spoluvytvořil s Larsem von Trierem, nicméně už od něj dávno upustil. Závěr Chlastu je bohužel značně rozpačitý a vypadá, že vznikal až dodatečně přímo na place. Těžko soudit, nakolik za to může fakt, že režisérovi krátce před začátkem natáčení zemřela devatenáctiletá dcera při autonehodě. Celý film, který v podstatě i ve smrti oslavuje život, jí je samozřejmě věnován.

Chlast začíná hezkým úvodním titulkem, který slibuje ledacos: „Co je mládí? Sen. A co je láska? Náplň toho snu.“ Jenže nabídne divákům a divačkám s velkou pravděpodobností něco (trochu) jiného, než co by podle úsměvného českého názvu čekali. To platí taky pro krátkou sekvenci s politiky, kteří jsou buď evidentně opilí, nebo se minimálně podezřele motají a přehnaně usmívají. Ve výčtu nechybí Angela Merkel či Bill Clinton, ale na Miloše Zemana se překvapivě nedostalo. Tohle je velký nedostatek způsobený zřejmě pouze povrchovým průzkumem. V každém případě se věci mají tak, že filmový Chlast zkrátka abstinenty pít nenaučí a ti, kteří už pijí, budou pít dál. Takže po zhlédnutí tohoto oscarem oceněného počinu zůstává všechno při starém.

FOTO: Film Europe