V USA samozřejmě natáčel především v New Yorku. V Evropě navštívil Barcelonu, Paříž či Řím. Každý z těch snímků byl potom pro dané město velikou událostí. Tentokrát se objektem jeho zájmu kupodivu nestalo španělské Oviedo, kde mu postavili sochu, nýbrž San Sebastian, ležící ve stejné zemi, jen cca o 400 kilometrů východně. Situace se od vytvoření sochy poněkud změnila. Zatímco dříve herci a herečky považovali za čest, když se mohli objevit v projektu od Woodyho Allena, po pochybném nařčení ze strany bývalé přítelkyně Mii Farrow (policie po důkladném prozkoumání případu nikdy Allena neobvinila!) se od něj mnozí distancovali. Festival pana Rifkina se tudíž nestal kasovním trhákem, ale obsazení se i tak podařilo dát dohromady velice slušné.

Snad je to taky tím, že Evropa není – na rozdíl od USA – tolik puritánská a lidé si dokážou spočítat, že každá mince má dvě strany. Navíc nějaká štvanice a urážení pána, který se narodil v roce 1935, jest snad i trochu nepatřičná. Jasně, v říjnu 2021 proběhnul proces se stoletým dozorcem z koncentračního tábora Sachsenhausen, avšak to asi každý vidí, že je zcela o něčem jiném. Woody Allen o těchto útocích na svoji osobu popíše ve své autobiografii nazvané Mimochodem (přesto má 360 stránek) spoustu stránek. Nicméně tato monografie je, celkově vzato, dobrým vodítkem k tomu, jak vnímat a chápat jeho tvorbu.

Na druhou stranu, o známém tvůrci s brýlemi se povětšinou psalo jako o intelektuálovi (což sám nechápe). Přitom jeho tvorba jest ve své podstatě poměrně jednotvárná. A vlastně i jednoduchá – myšleno ale výhradně v tom smyslu, že při frekvenci jednoho filmu za rok není často prostor na výmýšlení nějaké zamotanější zápletky á la Gentlemani nebo Nabít a zabít. Tím pádem není ani prostor na složitější kamerové kompozice a rozkládání scény na několik záběrů z různých úhlů. A tím pádem bývá nejsnadnější řešit mezilidské, resp. partnerské vztahy. A ty jsou v poslední době ve filmografii Woodyho Allena málokdy idylické.

 










 

Nepřekvapí, že Morta Rifkina do značné míry vykreslil podle sebe, tj. jako už postaršího žida z New Yorku, který se dokáže z ledasčeho vystresovat a který má o hodně roků mladší manželku. Jmenuje se Sue a vede mediální agenturu. Takže na festivalu zastupuje filmaře, včetně talentovaného Philippa, jehož nejnovější biják všichni vyzdvihují. Vypadá to, že tenhle vztah přestává být ryze pracovní. Vždyť při společné večeři si povídají jenom spolu a Morta ignorují. Když si známému postěžuje na drobné zdravotní neduhy, doporučí mu, aby zaskočil za místním doktorem Rojasem. No, a tady se to trochu zamotá.

Podobná záměna byla ve filmech k vidění už víckrát. Souvisí s tím, že ‚doctor‘ může v angličtině označovat jak doktora, tak doktorku. A samozřejmě ani v anglicky mluvících zemích, ani v těch španělských neexistuje přechyování na -ová. Takže se ukáže, že Jo Rojas je žena a ještě k tomu nádherná. Mortovi nejenže pomůže s fyzickými nesnázemi, ale k tomu začne mít kladný vliv i na jeho mentální rozpoložení. Dokonce až do té míry, že jí po jejím nepříjemném telefonickém hovoru se záletným manželem položí dosti banální a v daný moment fakt nevhodnou otázku.

 










 

Přitom jinak se dá tvrdit, že se všechny postavy (včetně Morta) chovají úměrně svému věku, tj. uvědoměle, vyzrále a někdy lehce vypočítavě. V žádném případě to ale neznamená, že by Festival pana Rifkina měl být určený především pro padesátníky, šedesátníky či dokonce diváky a divačky, jací jsou ve věku Wallace Shawna, představitele postavy z názvu (ne, Festival není postava, ač se na něj podíváme!). Vedle něj se objevuje nesmírně sympatická Elena Anaya, bystrý Louis Garrel (jenž si v Obávaném zahrál Jean-Luca Goddarda, jednoho z Allenových oblíbených režisérů). A v žádném případě nesmíme opomenout Ginu Gershon, která svou úlohu ztvránila velmi působivě. Navíc její účast nepochybně nostalgicky potěší všechny ty, kdož rozpoznali kvality Showgirls. 

S postavami tedy není potíž se rychle identifikovat. Rozhodně jsou dostatečně zajímavé na to, abychom s nimi rádi strávili těch 90 minut. Woody Allen tentokrát nepředkládá žádné vypjaté, dramatické situace. Celou dobu se pohybujeme v rovině komedie, která je autorovi pochopitelně vlastní, vzhledem k jeho kariéře stand-up komika. A stejně jako v jeho vzpomínaných memoárech, také ve Festivalu pana Rifkina přichází s několika geniálními/realitu trefně reflektujícími vtípky – viz např. cholesterol či otázka z úvodu na herečku ohledně jejích orgasmů (nic nevkusného). Ovšem v daném kontextu velice pobaví i obyčejné hraní na bonga.

 










 

Nelze nezmínit Mortovy černobílé (snové) sekvence, věštinou ve formátu 4:3, které představují pastišové variace na slavné filmy, které přitom Woody Allen evidentně chová v hluboké úctě. Připomeneme si kupříkladu poupraveného Občana Kanea, přičemž Allan Stewart Konigsberg jistě nepotěší ty, kteří klasiku Orsona Wellese ještě neviděli. Dojde rovněž na U konce s dechem za účasti Morta a Sue. Dočkáme se taky Bergmana, přičemž absolutní třešničkou bude Sedmá pečeť, kde Smrt vypadá jako Christoph Waltz. Tahle scéna rozhodně není jen tak ledajakou parodií! Naopak přinutí k zamyšlení. A to režisér pochyboval, jestli evropští herci a herečky zvládnou pronášet jeho repliky stejně jako pánové v newyorském židovském lahůdkářství. 

Festival pana Rifkina ukazuje v plné parádě to, jak moc Woody Allen zbožňuje filmy (a my s ním). Protože určitě platí, že „sledování filmů může být jako snění v bdělém stavu.“ Žádné jiné médium není tolik magické. I tohle nám letos šestaosmdesátiletý režisér připomene, navíc v příjemně oldschoolovém stylu a za to mu dík, třebaže trocha méně záživných scén se tady najde. Hodně zamrzí, že se tomuto počinu nedostalo více pozornosti, protože by si ji býval zasloužil. Ve svojí autobiografické knize o Festivalu pana Rifkina napsal: „Dokáže pomluvený, nervózní režisér, který nikdy nebyly žádný Bergman, natočit chytrý film, když se proti němu spiklo tolik věcí?“ Odpověď zní: „Ano, dokáže!“ 

P. S.: O kvalitách Festivalu pana Rifkina se bude možné ještě jednou předsvědčit v kině Lucerna, jehož kompletní program je k dispozici TADY.


FOTO: Bioscop