Protože pocházím z Podkrkonoší, příběh Bohumila Hanče a Václava Vrbaty znám samozřejmě už od dětství. Nicméně především bolševická lůza se velmi pečlivě postarala o to, aby z něj vymizela postava Emericha Ratha – všestranného sportovce, který tenkrát sehrál dost podstatnou úlohu. Vládnoucí chátře se nehodilo do krámu, aby pražský Němec předvedl hrdinský skutek a udělal v ten moment, za mimořádně nepříznivých podmínek, patrně maximum možného pro to, aby Bohumila Hanče zachránil. Přitom ten den panovalo v době startu závodu příjemně slunečné jarní počasí. Jenže Krkonoše ukázaly, že ač nedosahují výšky Himalájí či Alp, dokážou být také zrádné. Ostatně sám jsem se o tom přesvědčil i minulý rok při výstupu na Sněžku.

Samotnému závodu je věnována dobrá třetina filmu. Otázka zněla, čím budou vyplněny ty dvě předchozí. Kromě archivních záznamů se mohli tvůrci v čele s režisérem a scenáristou Tomášem Hodanem inspirovat dramatem Synové hor, které bylo až do letošního roku jediným, jaké se za 109 roků této tragické události věnovalo. Do jisté míry rovněž doplatilo na dobu, ve které vzniklo, totiž na 50. léta. Nejvíce tedy v tom smyslu, že přínos Emericha Ratha byl omezen na absolutní minimum. Sám byl tehdy ještě naživu a střihnul si cameo hajného s fousy á la Krakonoš (zřejmě sofistikovaný Easter Egg).

 










 

Proto se v Posledním závodu ve druhé, vítané časové rovině přesouváme do roku 1959, kdy byl stále čilý a nezdolný Emerich Rath poslán na hory, aby v jedné boudě v nějakých šestasedmdesáti pracoval jako topič. Přiběhnul tam po sněhu bos. A pár dnů na to mu přišel dopis od olympijského výboru, aby se coby čestný host zúčastnil olympijských her v Římě, kam chtěl přijet na kole. To vzbudí velkou zvědavost a pozornost u provozovatelů boudy, kteří si dopis přečtou, aby mohli případně o svých pochybnostech poreferovat stranickému bolševickému vedení. Oldřich Kaiser má v téhle roli hodně, co hrát. Totéž se bohužel nedá napsat o Markovi Adamczykovi, který ztvárňuje mladší verzi. Přitom se nedá tvrdit, že by měl nějak málo prostoru. Na rozdíl od Václava Vrbaty (Vladimír Pokorný), který byl až trochu nedůstojně odsunut na vedlejší kolej a víckrát se objevuje jaksi „bez ladu a skladu.“

V Synech hor je scéna, ve které Bohumil Hanč hraje divadlo. Říkal jsem si, jestli pak ho na jevišti uvidíme i v Posledním závodu? Odpověď zní: Ano, uvidíme. I tohle znamená, že se vlastně nejedná o novou verzi, nýbrž spíše o remake. Tam se nelze zabránit dojmu, že Josef Bek, který v témže roce ztvárnil Martina Kabáta v oblíbených Hrátkách s čertem, se na roli Bohumila Hanče příliš nehodil. Kryštof Hádek byl naopak výborná volba. Ve čtyřiceti navíc pořád v pohodě zahraje šestadvacetiletého. Trochu tím dává vzpomenout na Leonarda DiCapria, jenž v Chyť mě, když to dokážeš klidně ztvárnil v bezmála třiceti rokách šestnáctiletého. Tenkrát se – vedle důležitosti Václava Vrbaty – lépe podařilo zachytit také přínos Karla Jarolímka (tady jsou místo něj upřednostněni Jan Buchar v podání Vladimíra Javorského a Josef Rössler-Ořovský, jehož hraje Jaroslav Plesl) a kamera majestátněji zachycuje krásu našeho nejvyššího pohoří.

Jinak není pochyb, že Poslední závod přináší po všech stránkách komplexnější a hlavně pravdivější pohled. I proto, že se natáčelo na autentických místech, a včetně opakovaného tématu vlastenectví, které možná až nadbytečně prostupuje celým filmem. Působivě se taky podařilo zachytit nadšení v počátcích českého lyžování, stejně jako hrdinství, odhodlanost a nebojácnost, se kterou tenkrát na Zlatém návrší dotyční bojovali za záchranu kamaráda Hanče. Velký význam je nepřekvapivě znovu přikládán Bohumilovu vztahu s manželkou Slávkou. Minule vypadala jako Slavěna Hubeňáková, tentokrát má tvář Judit Bárdos, která má přeci jen širší herecký rozsah, než původně obsazená Eva Josefíková, shodou okolností její kolegyně z výborného dramatu Fair Play, jež svoji účast musela zrušit kvůli těhotenství. Nutno také dodat, že mezi jinak mužskými postavy není tahle de facto jediná ženská (Rathovy manželky se nedočkáme) v žádném případě pouze do počtu!

 










 

Velmi důležitá je totiž scéna, která předchází finální sekvenci závodu, který čítal šest běžců na lyžích a měl jediného diváka – Václava Vrbatu. Hančova manželka totiž byla (znovu) těhotná a on jí slíbil, že už závodit nebude a bude se o ni starat. Jenže touha vydat se na trať byla silnější. Jednak proto, že byl jediný, kdo mohl porazit obávaného Němce Bartela … Nicméně jemu šlo do značné míry o samotný sport, který tedy zjevně zbožňoval minimálně stejně jako svoji manželku. Samozřejmě nemohl tušit, že už se nevrátí. Nebezpečí pramenící z náhle zhoršeného počasí si nepřipouštěl, a proto jel i tehdy, kdy už všichni ostatní vzdali. Každopádně moment, kdy upřednostní svého sportovního ducha, funguje v Posledním závodu díky citlivé režii, výborné výpravě a kvalitním hereckým výkonům naprosto bezchybně, třebaže asi rozdělí obecenstvo na dvě poloviny.

Poslední závod je film, který určitě splnil očekávání. Dalo se předvídat, že tenhle silný příběh bude odvyprávěn poctivě, ale zřejmě nepřinese žádnou nadstavbu v podobě dalších málo známých faktů nebo rozmanitějších dialogů, které obsáhnou nejen vlastenectví či blížící se narození potomka. Předtím neviděná, málo známá linka z roku 1959 se svou zajímavostí té z roků 1912 a 1913 v podstatě vyrovná. Nic to nemění na tom, že doba těsně předcházející první světové válce byla z několika stran vcelku pozoruhodná a tvůrci zvládli vytvořit věrohodnou atmosféru, včetně tehdejší mluvy. To platí i pro onen fatální poslední závod, byť dané elipsy nebyly nejšťastnější, a také se nechce věřit tomu, že by byl kdokoli schopný v až takové šílené vánici jenom v košili dělat, že se kolem nic neděje. Možná, že by to bývalo chtělo několik milionů do rozpočtu přidat, ale i s takhle omezenějšími prostředky vzniknul film, jaký by rozhodně neměl zapadnout.


ROZHOVOR S JUDIT BÁRDOS JE K DISPOZICI TADY
ROZHOVOR S TOMÁŠEM HODANEM JE K DISPOZICI TADY
ROZHOVOR S KRYŠTOFEM HÁDEKM JE K DISPOZICI TADY


FOTO: Bontonfilm