JESTLI VETŘELČÍ SÉRII ZATÍM CELOU NEZNÁTE, RADŠI POZOR NA SPOILER V PRVNÍM ODSTAVCI!

Pro úplnost dodejme, že i tentokrát bude řeč o prodloužené verzi, která jest oproti kinoverzi z roku 1997 delší o nějakých sedm minutek. Dvě stě roků poté, co Ellen Ripleyová raději s chestbursterem skočila na planetě Fiorina 161 do rozžhavené pece, než aby dovolila zástupcům společnosti Weyland-Yutani zkoumání mimozemského organismu, byla ze své krve naklonována a spolu s ní byla naklonována i vetřelčí královna, která se tváří býti inteligentnější, než její předchůdkyně. Takový update se dal čekat. Ostatně dočkali jsme se ho kupříkladu u zombie filmů. V Úsvitu mrtvých jsou pomalí, v remaku nikoli. V každém případě u Vetřelce: Vzkříšení to není poslední překvápko, které na nás čeká.

S výjimkou samotného závěru de facto neopustíme lékařské plavidlo Auriga o dvaačtyřiceti vojácích a sedmi badatelech. Tím se zase dostáváme ke dvěma v rámci této franšízy opakujícím se aspektům. Jednak se nacházíme v uzavřeném prostoru, ze kterého není snadné utéct. Tím by veškeré tíživé napětí z extraterrestriálního nebezpečí mělo prostřednictvím čtvrté stěny dopadat rovnou na nás. Jean-Pierre Jeunet s tímto faktem překvapivě pracuje lépe (na rozdíl od futuristické atmosféry), než jeho předchůdce David Fincher, ačkoli to je do jisté míry dáno lépe napsanými postavami, z nichž ve čtyřce jich ve více případech představují velmi známí herci.

 










 

Protože to souvisí se druhým aspektem, kdy se ve trojce a ve Vzkříšení vyskytuje zbytečně moc postav, z nichž mnohé do příběhu vlastně ničím nebo téměř ničím nepřispívají, jelikož jejich prostý účel spočívá v tom být terminován Xenomorphem. Tentokrát bychom si bohatě vystačili s Ripleyovu (opět výborná Sigourney Weaver), Ronem (drsňácký Ron Perlman), Call (přemýšlivá Winona Ryder) a Wrenem (nevyzpytatelný J. E. Freeman), přičemž poslední dva jsou jenom archetypálními pokračovateli postav, které jsme už v rámci „Alien Sagy“ viděli. Pravda, v dnešní době není takovýto přístup tuplem nijak neobvyklý. A – jak naznačeno – čtyřka si pro nás nachystala jistý evoluční posun.

O ten se ve scénáři postaral Joss Whedon, který měl za sebou Buffy a před sebou Firefly a pochopitelně Avengers. S Vetřelcem: Vzkříšením zrovna dvakrát o svých kvalitách nepřesvědčil, jelikož se nevyvaroval zbytečným klišé. K tomu se víckrát dočkáme delších dialogových pasáží, při kterých se důležitou informaci dozvíme až v samotném závěru povídání. Nevyvaruje se ani absurdně přízemních hlášek, které jsme vzhledem k vizuální části audiovizuálního díla slyšet fakticky nepotřebovali – viz „Tys ji zabil“ nebo „Pusť mně nohu, parchante.“ Navíc se postavy chovají zcela iracionálně v tom smyslu, že s sebou delší dobu táhnou týpka, o kterém vědí, že se v jeho nitru ukrývá chestburster a čeká pravděpodobně na nejméně vhodný okamžik k vylíhnutí.

 










 

Tenhle díl nebude od věci dát do souvislosti s AvP (potažmo AvP 2), které by, pravda, do úvodního výčtu taky měly patřit. Predátoři jsou totiž v ledasčem humanoidnější. Rádi loví a umí ocenit odvahu a bojovného ducha. Kdežto vetřelci jsou po všech stránkách jiní. Podobně jako v případě virů nebo zvířat, je jejich největší starostí přežít. Na nějaké kamaráčofty s kýmkoli jiným kromě vlastního druhu nemají ani pomyšlení. Leda by zapracovala věda. Rozhodně ale zamrzí, že jsme nikdy neměli příležitost (s výjimkou komiksů a videohry z roku 2010) se podívat na jejich domovskou planetu, neboť by vůbec nebylo od věci vidět, z čeho vzešli a jak tam přežívají – tedy kdo se stává jejich hostitelem. Nutno v této souvislosti dodat, že Ripleyová se tady na jednu pro sebe naprosto cizí planetu dostane.

Vetřelec: Vzkříšení si jde trochu vlastní cestou, o čemž svědčí i angažování Jean-Pierra Jeuneta, který se ve své kariéře jinak soustředí spíše na surrealistické, resp. magicko-realistické projekty. Nicméně tahle sázka na nejistotu celkem vyšla, tak jako třeba u Kennetha Branagha, když se ujal prvního Thora. Pořád však platí, že se ani francouzskému rodákovi, ani Davidu Fincherovi nepodařilo napodobit Ridleyho Scotta a Jamese Camerona v tom smyslu, že by stvořili vskutku kultovní biják. Trojka i Vzkříšení si pořád drží nadprůměrnou úroveň, jenže ve srovnání s jedničkou a dvojkou obsahují minimum zapamatováníhodných momentů. V tomhle směru je jednoznačně předčí počiny typu Život nebo Pandorum.

P.S.: Co se týče bonusové sekce na Blu-ray, výrazně se inspirovala tou u Vetřelce 3. Film si tedy můžeme pustit s KOMENTÁŘEM, který si vzali na starosti režisér Jean-Pierre Jeunet, představitel paraplegika Vriesse Dominique Pinon nebo střihač Hervé Schneid. Opět si můžeme nastavit SCENES MARKER, abychom viděli, které sekvence to před pětadvaceti rokama nedotáhly do finálního sestřihu, u kterého si na disku můžeme sólo poslechnout hudbu, což je takový „bonus nebonus“, jelikož zrovna dílka z této série nepatří k těm, u kterých bychom tuhle možnost pro srovnání měli vítat. Pár informací se dozvíme ze samotného MENU, ovšem i u něj je dobré dávat pozor na spoilery.

FOTO: cinema.de