Ve filmech se první světová válka zdaleka neobjevuje tak často, jako ta druhá. I přesto, že byla v některých ohledech ještě krutější, ale zároveň vlastně pro potřeby filmu skýtá zajímavější možnosti nejen po obsahové, nýbrž i po vizuální stránce. Tenhle biják si prakticky od úplného začátku udržuje vynikající dobovou atmosféru, což nebývá pravidlem. Už od jednoho z prvních záběrů vyvolávají svištící kulky velmi znepokojivé pocity a při zimních scénách tu zimu přímo cítíme. Realistická vize tedy byla naplněna měrou takřka vrchovatou, ačkoli co se explicitnosti násilí týče, určitě jsme už viděli ještě nekompromisnější tituly.
Prozření se nepřekvapivě dočká Paul Bäumer, a to ve scéně, kdy se vrhne s nožem na nepřátelského vojáka. Následně jakoby v sobě po všech zvěrstvech, kterým čelil a které byl nucen vykonávat, našel zbytky lidskosti a snažil se protivníka zachránit. Nesmírně náročná scéna, kterou režisér v podstatě jako jedinou nezvládnul naservírovat s patřičnou úderností. Čím to, že zrovna tenhle moment ukázal protagonistovi zbytečnost války? Při odvodu sám fixloval, aby ho vzali, protože stejně jako tisíce dalších mladých kluků věřil, že se za nemnoho týdnů vrátí zpátky domů jako hrdina. A není pochyb, že už pár dnů po příjezdu na frontu (výcviku se překvapivě nedočkáme) vzaly jeho původní představy za své.
POZOR NA MOŽNÝ SPOILER V NÁSLEDUJÍCÍM ODSTAVCI!
Zatímco finále knižní předlohy jest čirou tragédií, ve filmu se mísí pocity tragédie a vysvobození. Už předtím se dotkneme úvah o tom, jak nesnadné to pro přímé účastníky války bude po zapojení zpět do normálního života. Jestli toho budou vůbec schopní. V závěru vidíme, že zrovna Paul by toho s velkou pravděpodobností schopný nebyl. Z tohoto pohledu je jedno, jestli jeho život vyhasne čtvrt hodiny nebo minutku předtím, než oficiálně vejde v platnost příměří. Tohle rozuzlení vlastně překrývá moment, ke kterému dojde před ním a ve kterém Francouzi už slaví konec, když najednou naprosto neočekávaně uslyší blížící se Němce.
ZBYTEK TEXTU OPĚT BEZ SPOILERŮ!
Na západní frontě klid je snímek, který vychází z předlohy, kterou jsem nečetl, protože film je film a kniha je kniha. V takovém případě odpadá důvod se rozčilovat nad tím, že některá v knize důležitá pasáž byla při adaptaci nevynechána. Ve filmu může být ku prospěchu, když se tvůrci tu více, tu méně odchýlí a přidají vlastní nápady (viz Planeta opic, jejíž předlohu jsem četl). Tahle nejnovější verze si vystačí s jednoduchým, leč přesto působivým hudebním motivem. Ale i kdyby hudba zcela absentovala, stejně by se určitě jednalo o projekt, který by dokázal natolik vtáhnout do děje, že by těch 140 minut uteklo velmi rychle, a jehož protiválečná messsage by byla okamžitě a snadno rozpoznatelná.
FOTO: cinema.de