Autorův rukopis je natolik specifický a osobitý, že kdybychom Asteroid City zahlédli kupříkladu v televizi, tak aniž bychom věděli, o jaký film se jedná, velmi brzy rozpoznáme, že jej určitě režíroval Wes Anderson. Jednak díky unikátní, takřka animované vizuální stránce, jednak díky skvostnému obsazení, ve kterém se to hemží tolika hvězdnými jmény, že jsme jich tolik nenapočítali snad ani v Avengers: Endgame a podobných velkorozpočtových blockbusterech. Hlavním důvodem, proč herci a herečky s radostí přijímají role v projektech Wese Andersona, bude to, že vědí, že si prostě budou jenom tak hrát.

Tentokrát se rodiče sjedou do pouštního města Asteroid City, kam kdysi dopadnul … asteroid. Jejich děti tady budou oceněny Jeffreyem Wrightem, jehož scénu lze jednoznačně – spolu s prvním blízkým setkáním třetího druhu – označit za geniální! Jenže režisér, který si ke spolupráci opět přizval Romana Coppolu, se rozhodnul dát všemu více vrstev, k čemuž využil postupy a výrazové prostředky, jaké už jsme v jeho předchozích počinech viděli (včetně Až vyjde Měsíc), ovšem v Asteroid City je posunul na daleko vyšší úroveň. To mimo jiné znamená, že při kulometném tempu dialogů není možné stihnout přečíst titulky ani všechno odposlouchat, přičemž ledacos nasvědčuje tomu, že problém s tímhle budou mít taky rodilí mluvčí. Asteroid City je totiž film, který překračuje hranice. V tom smyslu, že lidský mozek prostě není uzpůsobený tomu, aby dokázal během těch 105 minut tohle všechno pochytat.

Tempo je zběsilé a stane se toho tolik, že by to bývalo zasluhovalo tak o půl hodiny delší stopáž. Kór když jsme (vcelku zbytečně, pouze na efekt) informování o tom, jaké scény z jakého dějství právě sledujeme. Wes Anderson si totiž zase potřeboval hrát s formáty, stejně jako v Grandhotelu Budapešť. A aby toho docílil, potřeboval, aby v poušti se odehrávající věci byly ve skutečnosti divadelní hrou, jakou v ořezaném formátu a černobílém provedení píše autor Conrad Earp, přičemž hru vlastně sledujeme v té černobílé okrajově ještě jednou.

 










 

Zbytečně, protože ač v té černobílé máme Edwarda Nortona a Bryana Cranstona (který si jednou obě roviny poplete), pouštní dění jest de facto až pohlcující. Není náhoda, že zrovna u Andersona jest fiktivní svět barevný, zatímco „reálný“ nikoli. Další věc je, že se pohybujeme v roce 1955, takže se dočkáme taky několika odkazů na to, jak tehdy i o něco dříve filmy vypadaly. S většinou z těch, které uvidíme před kamerou, už režisér pracoval. Řadí se k nim, tedy vedle Edwarda Nortona a Jeffreyho Wrighta, dále Tilda Swinton, Liev Schreiber, Adrien Brody, Willem Dafoe a pochopitelně Jason Schwartzman, u kterého by nebylo překvapením, kdyby tuhle roli válečného fotografa, který se zakouká do herečky Scarlett Johansson (pouze její Lucy by jistě při sledování Asteroid City pochytala všechno na první dobrou, jelikož dokáže využívat plnou kapacitu svého mozku), mnozí považovali za jeho úplně nejlepší.

Asteroid City se nedá chytnout napoprvé, napodruhé a zřejmě ani napotřetí. Zároveň to však neznamená, že bychom si na něj nedokázali už po prvním zhlédnutí utvořit jasný názor (jednoduše jestli se nám líbí nebo ne), na kterém se s největší pravděpodobností ani při těch dalších vůbec nic nezmění. Wes Anderson si patrně doopravdy všechny svoje filmy natáčí především pro sebe. A to, že si našly vcelku početný zástup příznivců a příznivkyň, které v jeho podání rozesmějí i závažné věci, představuje takový příjemný bonus navíc. Je to prostě tvůrce, který i ve čtyřiapadesáti zůstává dítětem, které odmítá dospět a které má svůj vlastní svět plný bizarních a absurdně-humorných situací, což myslím v tom nejlepším slova smyslu! A nebylo by překvapením, kdyby právě Asteroid City bylo jednou obecně považováno za jeho opus magnum.

FOTO: CinemArt