Veterinář Martin jede checknout koně, jenže podle všeho udělá fatální chybu. Ta chyba způsobí částečné ochrnutí po kopanci do hlavy, který s sebou navíc přinese afázii. Ta postihuje řečová centra v mozku a ten, kdo jí trpí, nerozumí řeči svého okolí a nedokáže slovy vyjádřit vlastní myšlenky, přestože v mysli je má srovnané správně. Bohužel nefunguje ani varianta si místo mluvení všechno psát. Když to vezmeme trochu více ze široka, tak například lidé s obsedantně-kompulzivní pochurou si uvědomují, že dělají věci, které nejsou normální, ale nemůžou si pomoct a prostě je dělají. U afázie si člověk taky plně uvědomuje, co se děje. To tedy znamená, že i když jste obklopeni lidmi, stejně jste vlastně sami, jelikož nerozumíte ostatním a oni nerozumí vám.

Český počin Němá tajemství vlastně přichází ve správnou dobu, protože o této poruše se hodně mluvilo v souvislosti s Brucem Willisem, avšak v minulosti jí bohužel trpěli třeba Sharon Stone, Emilia Clarke či Václav Neckář. Problém je, že tvůrci ve svém filmu tohle téma uchopili poněkud nešťastně. Prim hrají tři ženy: Martinova manželka Erika, Martinova matka Dana a Jana – majitelka koně, který Martina pokopal. První jmenovaná se tvaří zcela protikladně. Na jednu stranu to vypadá, že jí tahle nehoda naprosto překopala plány, na tu druhou bychom se nedivili, kdyby se ve finále zjistilo, že nešlo o nehodu, ale o důmyslný plán. Svému manželovi teď neváhá na férovku říct pěkně od plic věci, které by mu jinak do očí neřekla, protože ví, že slyší jenom tu méně, tu víc nesouvislé zvuky.

 










 

Druhá jmenovaná teď už dospělého muže porodila, takže není divu, že neustále věří, že všechno bude zase dobré. U afázie se stav může zlepšit, což trvá různě dlouho (např. u Emilie Clarke šlo prý cca o jeden měsíc). A třetí jmenovaná možná ví něco, o čem zbylé dvě nemají tušení. Brzy zjišťujeme, že Martin už nežije, tudíž na scénu přicházejí dva kriminalisté, které ztvárňují Jan Révai, jenž se udajně o své roli bavil spíše se scenáristkou než s režisérem, a Igor Chmela, jenž se v de facto totožné úloze představil i v Oběti. Každá z žen vypráví svou verzi s odlišným tónem hlasu a s odlišnou řečí těla. Jenže scenáristka Alice Nellis, sama koňařka, sice vsadila na divácky vděčný detektivní koncept, ale zároveň se do značné míry rozhodla všechno zabalit do telenovelního hávu.

Tady nejede o rashomonské hledání pravdy, protože to není tak, že by každá s žen retrospektivně vyprávěla svou verzi příběhu. Ostatně během výslechů se spíše soustředíme na vyšetřovatele než na vyslýchané, přestože – vlastně pohříchu – nemají role rozdělené na „hodný polda“ a „zlý polda“. Tohle funguje například ve Spojenci, s největší pravděpodobností proto, že od jeho precizního úvodního monologu víme, že dokonalé přepadení banky uskutečnil Dalton Russell. Kdežto v tomto případě identitu pachatele, resp. patrně spíše pachatelky, neznáme. Nicméně místo touhy se ji dozvědět, se soustředíme, jestli vyšetřovatelé pokládají ty správné otázky.

 










 

Samozřejmě se tvůrci snaží hrát i na psychologickou strunu. Nikoli z toho úhlu pohledu, že by nám chtěli zprostředkovat Martinův pohled po úraze. To by bylo asi náročnější, nikoli však neuskutečnitelné. Záhy je ale odvezen na místo činu, což není nejlepší nápad. Jednak proto, že se mu průběžně vrací vzpomínky na toho koně, který mu tak zásadně změnil život, a jednak, že po úraze má tedy dost starostí sám se sebou. Nicméně koni evidentně odpustil. Přednost tak dostává to, jak velká zátěž je pro Eriku se o někoho starat 24/7. Matka v tomto směru chce vypomoct, aby její snacha měla taky „čas na sebe“. Milena Steinmasslová hraje v podstatě stejnou postavu jako v seriálu Ulice, což není úplně dobré. Figura Magdaleny Borové je opředena němým tajemstvím, avšak doplácí na kostrbatý vývoj mezi postavami. Vlastně by v té detektivní lince bývalo zřejmě nejideálněji fungovalo, když už zmiňuju Sharon Stone, kdyby zůstala jenom Jana Plodková (mj. se před kamerou potká s Jirkou Havelkou v netradičně seriózní rovině) a s vyšetřovateli si pohrávala podobně jako Catherine Trammellová v Základním instinktu.

Němá tajemství jsou filmem, který sliboval silný zážitek a mezinárodní přesah. To druhé dodává, to první nedodává, protože někdy se začátkem druhého dějství uhne z nastolené cesty a nastoupí na jednu z těch, které prakticky nikam nevedou. Repliky zaměňující zvířata za lidi a lidi za zvířata taky ničemu – natož humanismu – nepomáhají. A závěrečná svým způsobem reminiscence na Přelet nad kukaččím hnízdem těžko může mít stejné vyznění. Pokus o multižánrovou směsku se zkrátka nezdařil, nicméně hodně k dobru jde filmu fakt, že navzdory uvedeným nedostatkům o něm po zhlédnutí i tak jistě mnozí řeknou, že jsou moc rádi, že ho viděli. No, a už na konci října uvidíme, jak si Tomáš Mašín dokázal poradit s dalším silným příběhem, tj. tím, který nabídli Bratři.

FOTO: Donart Film