Bylo mu sedmdesát, ale vypadal na sto. V jeho době se ovšem za vysoký věk považovala i ta nižší číslice. Pán Hidetora Ichimonji se za svůj život dopustil několika velkých chyb, včetně vypalování a mrzačení a zabíjení. Jenže tu největší teprve udělá. Poté, co si venku v přírodě zdřímne, se rozhodne vzdát vlády a předat království svým třem synům – nejstaršímu Tarovi, prostřednímu Jirovi a nejmladšímu Saburovi. Každý z nich dostane svůj hrad. Měli by však držet při sobě, což je přání, které záhy vezme za své. Nezbedné mocichtivé dětičky jdou proti japonským zvyklostem a svému otci najednou neprokazují de facto žádnou úctu. Ve své namyšlenosti přitom nechápou, že sami nejsou v bezpečí.

Asi nebude žádným velkým překvapením, že se režisér výrazně inspiroval Králem Learem od Williama Shakespeara. Nebylo to poprvé, co sáhnul po Bardově díle. Například Macbeth posloužil při tvorbě Krvavého trůnu, který zanechal hlubší dojem a v paměti také vícero nezapomenutelných momentů (nejen pohybující se stromy a lesní duch), třebaže se mu nedostalo tolik mezinárodní pozornosti, jaké se těšil Ran. Do něho se vlastně promítla také Lady Macbeth, a to v podobě Tarovy manipulativní manželky Lady Kaede (Mieko Harada), jíž je smířlivá a uvědomělá Sue, čili ta Jirova, pravým opakem. A našinec si určitě vzpomene na pověst o Svatoplukovi, který svým synům demonstroval nutnost zůstat jednotní na třech prutech, které pro potřeby tohoto snímku nahrazují šípy.

Rozdíl spočívá v tom, že nejmladší Sabura šípy přes koleno stejně dokáže zlomit. S plnou úpřímností řekne otci, co si o jeho nápadu myslí (stejně jako v případě Kordelie v Králi Learovi nejde o žádná extrémně urážlivá slova, ale – jak víme – ani Já I. neskousnul, když mu Maruška řekla, že ho má ráda jako sůl), což si Hidetora vyloží opačně, než jak to bylo míněno. Svého potomka tedy vyhostí. Brzy se ovšem stane sám nežádoucím a po nekompromisní bitvě se ocitne ve spárech šílenství, pročež přestane být do smíchu i jeho věrnému a moudrému šaškovi Kyoamimu, jehož předobraz pochopitelně rovněž najdeme ve zmiňované Shakespearově tragédii. Kurosawa se jí drží pevněji, než by bývalo bylo záhodno, což v případě přesazení z Evropy do feudálního Japonska zkrátka tolik nefunguje. Zato výměna Sedmi samurajů za Sedm statečných paradoxně fungovala znamenitě.

 










 

Stopáž sice vyšplhala na 160 minut, přesto získáme snadno pocit, že jsme neviděli všechno, co jsme vidět měli. To je dáno tím, že hlavní postavou zůstává Hidetora. Jakkoli Tatsuya Nakadai byl famózně namaskovaný a jakkoli se nelze zbavit dojmu, že tuhle roli hraje tak, jak by ji s velkou pravděpodobností zahrál Toshiro Mifune (což ostatně Nakadai sám potvrdil), jenž s režisérem natočil 16 počinů, avšak po Rudovousovi se v roce 1965 rozkmotřili, vyprávění se mělo více soustředit na vztahy mezi třemi bratry a studii jejich charakterů, protože ta by zjevně stála za sledování. Navíc, představitel hlavní postavy volí poněkud teatrální herecký přístup, jaký přestával fungovat někdy v 60. letech a od jakého sám Mifune víceméně ustoupil někdy kolem Rivalů pod rudým sluncem (1971).

Na první dobrou se může zdát, že na takovém divadelním hereckém projevu není nic špatného, když se režisér zhlédnul v původně divadelní hře. Kurosawa pracoval na Ran cca deset roků, protože chtěl, aby každý záběr byl parádní jako obraz. Zdlouhavý proces vymazleného kreslení storyboardu zapříčinil, že mezitím stihnul natočit dvě a tři čtvrtě hodiny trvajícího Kagemushu. Bohužel, vizuální atraktivita se z papíru na plátno nepřenesla. Film v tomto směru určitě nezaujme víc, než jiné samurajské tituly, včetně těch Kurosawových – nejen viz Rashomon, Yojimbo, Sanjuro nebo Tři zločinci ve skryté pevnosti, které byly ke všemu černobílé. V rámci tohoto de facto samostatného subžánru, pro který se vžilo označení Chanbara, vytváří působivé obrázky samotná výprava, tj. samurajská zbroj či architektonický sloh budov. Ačkoli, pravda, tady o samuraje a jejich smysl pro čest nejde, jelikož do popředí se dostávají obecnější témata jako stáří, láska k dětem, láska k rodičům, mocichtivost, chamtivost, namyšlenost, manipulace, schopnost odpouštět, …

Ran není anglický název, a proto nijak neodkazuje na běhání. Tohle slovo v japonštině znamená ‚chaos‘, přičemž celé biják nezapře inspiraci dílkem psaným pro divadelní jeviště ani v tom smyslu, že švenk (pohyb kamery) abychom pohledali. Režisér sahá povětšinou ke statické kameře, která na sebe sice zbytečně neupozorňuje, leč mizanscéna (vše, co vidíme před kamerou) této metodě snímání není optimálně uzpůsobena. Ran je jediný film, za který byl jeho tvůrce – jeden z nejvlivnějších v historii kinematografie – nominovaný na Oscara! Můžeme diskutovat o tom, že by si příležitost na zisk nejprestižnějšího ocenění, potažmo ocenění samotné, býval zasloužil za některý z jeho dalších devětadvaceti celovečeráků (a že by se těch kandidátů mezi nimi našlo dost!), ale to asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Tahle podívaná se při udílení v roce 1986 ucházela ještě o sošku za Nejlepší výpravu a Nejlepší kameru, nicméně nakonec byla oceněna akorát kostýmní výtvarnice Emi Wada. Zrovna proti tomuto vítězství nemohl a nemůže nikdo nic namítat. Tedy, možná s výjimkou Aggie Guerard Rodgers (Purpurová barva), Donfelda (Čest rodiny Prizziů), Alberta Wolskyho (Cesta Natty Gannové) a Mileny Canonero (Vzpomínky na Afriku), kteří tenkrát soutěžili ve stejné kategorii.


INFORMACE O TOM, KDY A KDE JE FILM KE ZHLÉDNUTÍ, JSOU K DISPOZICI TADY


FOTO: cinema.de