RODNÝ KRAJ

 










 

Pět mladých lidí (tři kluci a dvě holky cca kolem dvaceti), kteří přišli do České republiky z východu. Někteří jsou z Ukrajiny, zbylí z bolševické země, která se nachází dále na východ od Ukrajiny. Jedna holčina však pochází až ze vzdáleného Sachalinu, kde na některé věci nahlížejí střídměji. Režisérka Širín Nafariehová (komu to nepřipadá jako typické české jméno, má pravdu) začala natáčet v roce 2021, tj. ještě před ubožáckou invazí. S protagonisty a protagonistkami se samozřejmě potkávala i potom, což jí dalo příležitost se zeptat třeba na to, jestli si myslí, že na ně česká veřejnost teď nahlíží jinak než předtím. Nutno dodat, že se jedná pouze o středometrážní, cca pětačtyřicetiminutový titul. Přitom vzhledem k dobře vybrané ústřední pětici bychom bývali klidně snesli celovečerní stopáž.
Pravda, svými názory a počínáním se do popředí dostávají Jaroslav a Soňa. On je stand-up komik, který je opravdu vtipný (nejen hláška „Kolínwood“ při výletu do Kolína), jenže jeho nízký věk přeci jen hraje v některých případech proti němu. Ona je citlivá, hodná a chytrá holka, u které se nelze zbavit dojmu, a není to nic překvapivého, že v některých ohledech v neklidné současnosti složitěji hledá odpovědi na některé otázky. Společně prošli Centrem pro integraci cizinců, kde jsou při hodinách nečekaně aktivní. To bude asi souviset s tím, že tam jsou dobrovolně, jelikož nechtějí nebo nemůžou žít ve své rodné zemi. Režisérka nechce hrát na úplně seriózní strunu. To bylo zřejmě správné rozhodnutí, ačkoli vystřihnutí Jardova stand-up výstupu tím spíše mohlo zůstat. Rozhodně se jedná o dokument, na který bych se někdy rád podíval znova.

HODNOCENÍ: 8/10


NAMASTÉ HIMÁLAJ

 










 

Anna a Michael pocházejí z Německa. Potkali se na svatojakubské pouti. Slovo dalo slovo a vydali se do Nepálu. Bohužel si nevybrali příliš vhodnou dobu, protože svět zrovna zachvátila koronavirová pandemie. Na zasněžené vrcholky nejvyššího pohoří si budou muset několik měsíců počkat. Rozhodli se totiž zůstat v oblasti kolem města Pokhara. Pronajali si chatku a ignorují repatriační lety domů. Ty ostatní byly vesměs zrušené, takže jim během pobytu zřejmě projde vízum, jelikož nepálská vláda se drží lockdownu ještě víc, než ta tehdejší a čím dál pomatenější naše. Jakožto cizinci budou mít nejlepší, když se nebudou venku příliš pohybovat, aby je nikdo nenaprášil. V místní vesničce je ale časem přijmou de facto za své, přičemž někteří promluví o svém životě i na kameru, včetně pána, který ví (tak jako snad všichni ostatní Nepálci a Nepálky), že když se dneska nedaří zcela podle představ, zítra to bude zase lepší. Jiný zase musel místo provádění turistů po horách začít farmařit, aby uživil rodinu, co má s manželkou, kterou získal v rámci dohodnutého sňatku, který upekli jejich rodiče.
Příležitost prozkoumat ve velkém tamní přírodu tedy nedostaneme, nicméně to neznamená, že by kvůli tomu zbýval prostor pro nudu. I proto, že film je natočen tak, aby překročil hranice běžného domácího videa, jaké si leckteří pořizují na dovolené čistě pro svoje soukromé účely. Tedy, snad s výjimkou závěrečného záběru před barákem. Zato jsme pravidelně informovaní o tom, kolikátý den lockdownu uplynul a jak to vypadá s vývojem pandemie, na kterou je nahlíženo v maximální obezřetnosti. Podařilo se natočit pěstování rýže, nahánění pavouka i přívalové deště, bohužel s fatálními následky. Z režijního úhlu pohledu se vlastně jedná o velmi profesionálně odvedený produkt. A že se průběžně, především tedy v závěru, dočkáme osvícených mouder, lze také odpustit, jelikož autoři mají na trochu filozofování určitě právo. A rozhodně se dá věřit tomu, že tahle cesta – s neplánovaně delším pobytem – je přiměla některé věci přehodnotit. V tomto směru nejsou první, ani poslední.

HODNOCENÍ: 8/10


POZEMSKÉ VERŠE

 










 

A teď zamíříme do Iránu, odkud pochází tvůrci tohoto počinu, který rázně vzdoruje proti některým zvyklostem a zákazům v téhle zemi, kde demokracie nemá tak docela na růžích ustláno. Paradoxně za ním nestojí Jafar Panahi, nýbrž duo Ali Asgari a Alireza Khatami, které se s ním dostalo až do Cannes, načež mělo doma problémy. Vypráví devět příběhů a jeden epilog, který si můžeme zasadit dle svého uvážení do širších souvislostí. Kamera po celou dobu zůstává statická a jednotlivé kapitoly sledujeme v jednom jediném záběru. A vždycky se jmenují podle toho nebo té, kdo je v nich hlavní postavou. A zároveň taky jedinou, kterou vidíme. Když se občas stane, že zahlédneme před kamerou další, do dění nijak nezasahuje. Ta vedlejší, která ano, nachází se pokaždé mimo záběr, přičemž se jedná o někoho z řad autorit – ředitelka, školy, úředník, šéf firmy, policajt …
Vypadá to, že se v závěru pokaždé dočkáme nějaké úderné pointy, ale není tomu tak. A nutno dodat, že tvůrci ji vlastně nepotřebují. Čili se nedá tvrdit, že by vsadili na nedoslovný přístup Asghara Farhadiho, jelikož ty jednotlivé situace mluví samy za sebe a o současném Íránu toho mezinárodnímu publiku hodně prozradí. V jednom příběhu otec narazí, když chce pojmenovat svého syna David (s anglickou výslovností). V jiném se holčička obléká na svůj obřad dospělosti. V dalším se ředitelka vyptává studentky, kdo že jí to přivezl na motorce do školy. Jindy šéf firmy slibuje uchazečce o pracovní místo výhody, když k němu bude přívětivá. Pak přijde paní hledat svého hlídkou odvezeného psa. A chybět nemůže ani režisér, jehož scénář projde přes cenzuru jenom tehdy, pokud jej jaksi výrazněji upraví, tj. odstoupí od svého původního tvůrčího záměru a natočí nekonfliktní podívanou. Morální porozumění jdou obvykle stranou, protože autority zjevně svého postavení často zneužívají a ve svých rozhodnutích se alibisticky odvolávají na zákony. Ovšem, navzdory nejednoduché politické situaci nadále platí, že íránské filmy mají vysokou úroveň. Tenhle by si určitě u nás zasloužil své místečko v běžné distribuci. V podstatě i proto, že potvrzuje, že v jednoduchosti je síla.

HODNOCENÍ: 9/10


FOTO: jedensvet.cz