FDb: Během sledování Hranice jsem si vzpomněl na dva jiné filmy. Jedním je Nabarvené ptáče, druhým Záhada Blair Witch. Ale víte, jestli ve světě vzniknul další film na stejné téma, o kterém Hranice vypráví?
Agnieszka Holland: Filmů o migraci v poslední době vzniklo několik. V Benátkách běžel film Já Kapitán, který byl nominovaný na Oscara. A o světové migrační krizi vzniklo pár dalších filmů. Ovšem jestli se dají k Hranici připodobnit … Každý z nich je jiný. Já Kapitán ukazuje cestu do Evropy těch dvou kluků ze Senegalu. Ale končí se v momentě, kdy vidíme italský břeh, který vypadá jako nějaká přislíbená země. Můj film naopak v tomhle okamžiku začíná. Myslím, že v žádném jiném z těch filmů, které jsem na tohle téma viděla, není takhle brutální pohled do zrcadla. Ale několik krásných a hlubokých filmů na téma migrace vzniklo. Můj oblíbený je animovaný dokument, který se jmenuje Utéct a je o afghánském utečenci, který žije v Dánsku. Tenhle dokument byl ve třech kategoriích nominovaný na Oscara. To je velmi moudrý a velký krásný film. Taky vysvětluje, proč ti utečenci musí lhát. Protože zákony jsou plné chyb. To je jeden z motivů, které tam jsou.

Máte přehled o tom, kolik hodin materiálu jste při natáčení Hranice natočili?
Přesně nevím. Když točíte rychle a děláte hodně jetí, tak je to hodně.

Obecně vzato, jak často opakujete při natáčení záběry?
Většinou málo, tak dvakrát nebo třikrát. U Šarlatána jsem jeden záběr opakovala osmadvacetkrát. Zrovna v něm je Ivan Trojan a dodneška to nemůže pochopit, jak je to možné. (úsměv) Byl to složitý záběr. A Ivan chtěl, abych nevystřihla kousek dialogu, o kterém jsem si myslela, že tam nepatří. A nakonec se ukázalo, že tam opravdu nepatří. Jakmile jsme ho vystřihli, tak to začalo fungovat. Ve střižně jsem si pak říkala, jestli jsem nebyla blbá, že jsem ho tak mučila. Ale do finálního sestřihu jsme vzali záběr číslo 28 … (úsměv)

 










 

To jste mně připomněla, co mně říkal Miroslav Krobot, kterého jste obsadila do filmu Přes kosti mrtvých, že když točil s Bélou Tarrem film Muž z Londýna, že jeden záběr opakovali i šedesátkrát …
Jo, ale to mě vůbec nepřekvapilo. Bélovi Tarrovi jde o takový vizuální balet. Ty jeho filmy jsou vlastně trochu vizuální muzika. A navíc je perfekcionista, takže musí dosáhnout přesně toho efektu, který si představí.

Hranici jste natočili za 24 natáčecích dnů. S tím, že byly i nějaké předtáčky?
Předtáčky ne, ale měli jsme víc štábů.

Každopádně, čtyřiadvacet natáčecích dnů je i tak hodně nízké číslo, kór když má finální sestřih skoro dvě a půl hodiny. Ovlivnil tenhle nižší počet natáčecích dnů nějak vaši režijní přípravu?
My jsme byli dost připravení. Na tu přípravu jsme měli v podstatě rok, protože peníze jsme opravdu sehnali, až o rok později, než jsme si mysleli. Dělali jsme zkoušky a proběhla i setkání se zahraničními herci, kteří měli dost svých zkušeností. A během natáčení jsme pracovali trochu v takové horečce, což si myslím, že se v tom filmu odráží, že je v něm taková určitá energie.

Je v tom filmu něco čistě fiktivního nebo to jsou všechno skutečné a ověřené informace?
Fiktivní jsou ty postavy. Zakládají se na skutečných lidech, ale jsou vymyšlené a i ty vztahy mezi nimi jsou vymyšlené. I ta jejich psychologie. Ale je to hodně blízko reality.  

Mluvila jste o tom, že český název Hranice neodkazuje jenom ke státní hranici, ale i k osobním hranicím. V téhle souvislosti jste zmínila, že jste během vašeho studia na FAMU obdivovala Evalda Schorma, který natočil film Každý den odvahu. Přemýšlela jste někdy o tom, že byste sama vstoupila do politiky?
Obávám se, že ne. Myslím, že bude prospěšnější, když udělám film, než když budu řečnit ve sněmovně. Dnešní politika je bohužel velmi limitovaná stranickou politikou, která je limitovaná průzkumy veřejného mínění. Kdysi se říkalo, že demokracie nemůže fungovat, protože vítězná strana má do dalších voleb jenom čtyřletý horizont. A teď to vlastně nejsou ani čtyři roky, ale je to doba mezi jedním výzkumem veřejného mínění a druhým výzkumem. Takže bych byla asi příšerně frustrovaná. Jsem spíše anarchistka. Ale vážím si lidí, kteří se rozhodnou politiku dělat a dělají ji poctivě. Nejsou cynikové nebo ‚mafioso‘ nebo zkorumpovaní narcisové, ale nemyslím si, že by to bylo pro mě. Když mi bylo čtyřicet, tak by to možná stálo za to, ale dnes už určitě ne.

V minulosti jsem tuhle otázku položil Janu Svěrákovi nebo Jiřímu Menzelovi, tak se zeptám i vás. Máte některý z vašich filmů nejradši?
Ne. Respektive vždycky ten poslední, protože vždycky věříte, že je to to dítě, které ještě musíte podporovat a je to nejemotivnější. Ale pak už se ty filmy vzdalují a objektivizují. Ale když se někdy při nějaké příležitosti podívám na svoje staré filmy, tak vidím, že většina z nich velmi dobře stárne, respektive nestárne. Myslím, že to je kvůli tomu, co mi občas zazlívala filmová kritika, že jsou klasicky odvyprávěné, že nemají avantgardní prvky. Díky tomu jsou pořád komunikativní. Teď mi dělají hodně retrospektiv, a když se tam někdy na nějaký z těch filmů podívám, tak jsem překvapená, jak dobře funguje, i když byl natočen třeba před čtyřiceti lety. Ale je pravda, že na některé vzpomínám s větší něhou. To jsou většinou komornější filmy jako Olivére, Olivére nebo můj první film o holocaustu Hořká sklizeň. Nebo mám ráda film Total Eclipse o Verlaineovi a Rimbaudovi, který jsem viděla nedávno.

 










 

S filmy Hořká sklizeň, Evropa, Evropa a V temnotě jste se zúčastnila slavnostního udílení Oscarů. Mohla byste trochu zavzpomínat na ty večery?
Když jsem tam byla poprvé, tak jsem ještě špatně mluvila anglicky. Hořká sklizeň bylo velké překvapení, že se tam dostala. Ten rok to byl jediný německý film, který se dostal do zahraničí. Tu nominaci opravdu nikdo nečekal. Vychutnávala jsem si tam všechno kolem. Tehdy se dělal takový slavnostní oběd pro režiséry zahraničních filmů. A tam vedle mě seděli ještě Billy Wilder a Fred Zinnemann a Barbra Streisand a Paul Mazursky. To byl velký zážitek. Ale v tom sále se mi to pak zdálo příšerně nudné, protože jsem nerozuměla jejich vtipům a nevěděla jsem příliš dobře, kdo je kdo. Ale víceméně jsem věděla, že asi nevyhrajeme. Ten film neměl žádnou velkou propagaci. Tehdy jsem byla politický emigrant a nemohla jsem se vrátit do Polska. Žila jsem v malém pokojíku ve Francii a najednou jsem udělala ten film a dostala jsem se k Oscarům! To byla taková zázračná historka.

Byla jste prezidentkou European Film Academy, kde vás teď nahradí Juliette Binoche. Co konkrétně to prezidentství obnáší?
Prezidentství právě moc neobnáší, to je taková reprezentativní funkce. Takže musím říct, že Juliette bude v téhle roli mnohem krásnější. (úsměv) Ale předtím jsem byla předsedkyně a vedla jsem tu radu, což je praktická práce. Děláte schůzky a rozhodnutí a vybíráte filmy, které se pak dostávají k těm evropským cenám. To byla zajímavá práce, během které jsem potkala zajímavé lidi. Dělali jsme propagaci evropským filmům, což není snadné. 

Váš další film bude o Franzi Kafkovi. Viděla jste film, který o něm, shodou okolností tady v Praze, natočil Steven Soderbergh?
Soderberghův film jsem viděla, ale on vlastně není o Kafkovi. Jmenuje se Kafka, ale Kafka jako postava tam vlastně není. „Malý Steven“ se snaží ukázat jeho svět. Ale ten film pro mě byl zklamáním. I když jsou tam vizuálně úžasné záběry a Jeremy Irons je tam výborný. A Praha tam taky hraje krásně. Ale nemyslím si, že ten film je blízko Kafkovi. Alespoň ne tak, jak já ho čtu.

Vy chcete o Kafkovi vyprávět nelineárně …
Ne tak úplně. Před pár týdny jsme to trochu uspořádali. Ve střižně si s tím pak můžeme ještě zahrávat. Je tam ale několik vrstev. Jsou tam i nelineární útržky z jeho literatury. Je to trochu takový experiment. Jinak Kafku hraje mladý německý herec židovského původu, který si myslím, že je pro tu roli velmi správný. Myslím, že má jeho ducha. Budeme točit skoro dva měsíce tady, a pak v Německu.

Pro vás to bude asi složitější otázka, ale máte nějakou oblíbenou lokaci, kde jste točila a kde se vám líbilo tolik, že byste se tam chtěla vrátit?
Víte, já většinou točím na lokacích, které nejsou úplně sexy. Třeba moje dcera točila před dvěma lety takovou sérii v Thajsku a strávila tam šest nebo sedm měsíců. Ale já většinou sedím v zimě v lese nebo v nějakém bahně. Takže nějakou nostalgii po místech, kde jsem točila, nemám. (úsměv)

Vaše dcera Kasia dělala storyboardy i na hollywoodských filmech, ale už je nedělá …
Ona je už dvacet let režisérkou, takže proč by dělala storyboardy. Je to zajímavé, dokud nemáte vizi, že uděláte něco sám. Pak už to není zajímavé, i když dělala třeba s Bazem Luhrmannem nebo s Jonathanem Demmem.

 










 

Kromě Kafky, máte tam nějaký další projekt?
Mám tam dva americké projekty. Ale uvidíme, jak dopadne ten Kafka. Jestli budu mít ještě na něco energii.

V podstatě celou kariéru se věnujete seriózním tématům. Lákalo vás někdy si zrežírovat nějakou bezstarostnou, oddychovou komedii?
Lákalo, ale nenašla jsem scénář. Nevím, jestli bezstarostnou, ale skutečně zábavnou komedii bych ráda udělala. Jednou jsem byla blízko s americkým scénářem, který se jmenoval Blue Vodka … něco, už si přesně nepamatuju. Hrála by tam Whoopi Goldberg. Tahle komedie se mi zdála šíleně zábavná. Velmi se mi líbila, ale producenti se pak rozhodli, že to asi zábavné nebude a prostě to zahodili.

Tak třeba se nějaká objeví …
Dokud žijeme, je naděje. (úsměv)


PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY


FOTO: Česká televize, CinemArt, Bioscop