Indické báje, pověsti a mýty jsou ještě přebohatější, než hodinky vévody z Berry. Těch, které by se daly proměnit na výborný biják s potenciálem zaujmout mezinárodní publikum, by se našla celá řada. Opičí král Hanuman zaujal i spisovatele Svatopluka Čecha, nicméně pro vyprávění Deva Patela slouží spíše jako vějička, neboť tenhle příběh pomsty by se zřejmě obešel i bez něj. Například fakt, že hlavní hrdina nosí při undergroundových boxerských zápasech opičí masku, mohl být vysvětlen tím, že je velký fanda Planety opic nebo King Konga. Pravda, cílem bylo mimo jiné ukázat Indii a některé její zvyklosti obyvatelům ostatních států, avšak rozhodně není ukázána v nejlepším světle.

Byl jednou jeden opičák a ten se jmenoval Hanuman. Když měl hlad, a tak se s kamarády vydal nabaštit něco ovoce. Najednou si kdesi v korunách stromů všimnul bezva manga. I zachtělo se Hanumanovi lahodnou baštu zbaštit, a tak se odrazil a stoupal vzhůru. Po chvíli si všimnul, že se nachází nějak vysoko, načež se ukázalo, že si spletl mango se Sluncem. A teď co s tím? Bohové mu nejen za tu pošetilost nadali do kreténů, protože v historii infrařádu opic se nikdy nestalo, že by se našel někdo natolik popletený, aby si spletl mango se Sluncem. A tak byl Hanuman potrestán, jelikož si dovolil příliš, což mělo vést (a vedlo) k jeho vnitřní osvětě. No, příběh byl pro potřeby této recenze trochu poupraven a zdramatizován, avšak to nic nemění na tom, že hlavnímu hrdinovi přišel v dětství, když mu ho vyprávěla matka, hrozně fajn.

K matce se několikrát vrátíme v rámci retrospektivy z dětství, neboť už tenkrát byl v Indii zkorumpovaný policajt stejně běžným jevem jako koupání hinduistů v posvátné řece Brahmaputře. Svůj chtěný vliv a touhu po moci začal uplatňovat guru Baba Shakti, jenž v současnosti dychtí po vystoupání až tak vysoko, jako kdyby lovil mango. Hlavní hrdina má naopak k výšinám daleko, tak živoří v boxerském klubu, kde se nechává za prachy seřezat od populárnějších zápasníků. Moderátor rovná se nepřekvapivě hovádku, které nedrží slovo, přičemž takové charaktery si Sharlto Copley zjevně užívá. Na jeho otázku „Jste připraveni na násilí?“ si odpovíme: „Ano, jsme. Jinak bychom na tenhle film nezavítali.“

 










 

Právě akční sekvence nepostrádají nápaditost i krvavou brutalitu, tudíž lze Opičího muže do určité míry označit za indickou odpověď na Johna Wicka, který vedle akce s rozličnými kaskadérskými kousky sází také na specifickou a místy lehce bizarní mytologii. Tento počin doplácí na tu nepříjemnost, že v současnosti se při neakčních scénách děj prakticky zastaví, takže akorát čekáme na to, až se zase rozjede nějaká dynamičtější pasáž, ve které se bude konat a nikoli povídat. Navíc úplně nevyšel režisérův záměr s tím, aby se tenhle jeho debut stal aktrativní i pro mezinárodní diváctvo, jelikož se nelze zbavit dojmu, že sice ne ve všech, ale v leckterých lokálních – a přitom celkem podstatných – ohledech zůstává více proindický ve smyslu ve středu Evropy sem tam méně srozumitelný. Přitom samotná expozice naznačovala, že Dev Patel by mohl být pomalu jedním z nejvýraznějších režisérských talentů celé dekády.

Opičí muž by patrně vyzněl působivěji, kdyby Dev Patel přenechal hlavní roli někomu jinému a sám by se soustředil čistě jenom na to, jak příběh z režijního hlediska co nejlépe odvyprávět, protože pohybovat se zároveň před i za kamerou představuje značně složitou disciplínu, na jaké si už vylámalo zuby více ještě věhlasnějších filmařů. Za těchto okolností by bývalo filmu spíše slušelo omezit filozofičtější aspekty a předložit jednoduchý, přímočarý revenge flick, který by se nesnažil o žádnou vznešenější nadstavbu (ačkoli to pak neprodukoval Jordan Peele), třeba po vzoru Rváče by nabídnul vpravdě výživnou, katarzní podívanou, a ve kterém by po vzoru Rockyho nechyběla poctivá tréninková pasáž, protože ono boxování do rytmu bubnů představuje úplně nejpamátnější moment z celého tohoto bijáku, jaký si budeme pamatovat i za tu cool potemnělou vizuální stránku.

FOTO: CinemArt