Tentokrát si přizvala ke spolupráci Sidse Babett Knudsen, kterou jest v roli neuvědomělé ředitelky opravdu radost sledovat. A také si vybrala Miu Wasikowskou, která se do českých kin vrací po sedmi rokách, tj. poprvé od Smrtihlava, ve kterém hrála shodou okolností ženu se stejným příjmením jako tady (akorát bez čárky nad ‚a‘) – Novaková. V Clubu Zero ztvárňuje učitelku, která – na rozdíl od jiných předních filmových učitelek, tj. od Erin Gruwellové, Louanne Johnsonové či Dáši „Hofmanové“ Adamové – svede svoje žáky na zcestí. Ne v tom smyslu, že by je přesvědčila, že je správné bít mladší a slabší spolužáky nebo že je správné krást poklice ze zaparkovaných aut.

Kdepak, slečna Novaková totiž řeší stravování, resp. uvědomělé stravování, což znamená, že se jí pouze svědomím. Jestli to nechápete, je to tak správně. Nic nenasvědčuje tomu, že by tímto způsobem činila naprosto vědomě s jasným záměrem manipulovat zranitelnými dětmi, které se nachází ve věku, kdy ještě na spoustu věcí nemají svůj vlastní názor a upínají se k autoritám, což, znovu, vzhledem k už de facto teenagerovskému věku nebývají rodiče. Slečna Novaková, mimochodem vyrábějící svůj vlastní čaj na trávení, prostě jenom šíří to, čemu sama věří, tj. nechce žáky a žákyně coby bezdětná snad z nějaké závisti poštvávat proti rodičům, kteří mají o své potomky pochopitelně strach. Ač se tady nevyskytuje de facto žádná vpravdě nadpřirozená figura, můžeme Club Zero v jistém ohledu označit za horor.

Pracuje totiž s tématem, které představuje pro většinu rodičů noční můru, a proto počátečním titulkem v podstatě varuje citlivější jedince před zhlédnutím. Navíc pracuje s tématem, které je v době internetových influencerů hodně aktuální, ačkoli ti bývají v podobném věku s těmi, kdož je poslouchají. Tématu Clubu Zero zároveň v současnosti pšenka kvete i z důvodu prapodivných konspiračních teorií typu chemtrails. Nepřekvapí tedy, že se může stát, že se ve filmu možná stanou popletenými i někteří dospělí. Zkrátka si potvrdíme, že na světě existují dva druhy lidí. Pomineme-li teď rozdělení na ty s nabitou zbraní a ty, co kopají, jsou to ovečky a vlci, přičemž v první sortě nemusí být výhradně slabší jedinci, ale rozhodně tam jsou ti línější a pohodlnější. Zatímco v té druhé se nacházejí nejen silnější, nýbrž hlavně vzdělanější a cílevědomější.

 










 

Paní režisérka, která do určité míry čerpala z vlastních vzpomínek z doby studia, si velmi přesně vybrala vhodné typy pro představitele a představitelky dětských rolí. Ponejvíce nás budou zajímat čtyři, včetně baleťáčka a trampolínářky, jimž nový pohled na svět zprvu pomáhá, ačkoli jelikož evidentně nedošli osvícení buddhistických mnichů, kteří k němu v Himalájích mnohdy kráčí celý život, dá se předpokládat, že půjde o placebo efekt s dočasným trváním. Satirickému záměru v Clubu Zero dopomáhá i fajnový, z větší části vtipný soundtrack (ano, soundtracky můžou být vtipné), dále neustálé dohadování o opeře a divadlu, a taky četné prudké zoomování a odzoomovávání, jaké nám připomíná celkovou nadsázku dílka, přestože se v něm dočkáme momentů, jaké budou někteří zřejmě obtížněji rozdýchávat.

Club Zero samozřejmě nerovná se Sub Zero, a to nejen proto, že se neodehrává v zimě. Také má naštěstí daleko k Breakfast Clubu, neboť ten z velké části nenaplnil svůj velký potenciál. Jedná se o satirickou černou komedii (navíc s hororovými prvky), tedy spadá do specifického subžánru, kde se smělý záměr může snadno zvrtnout v katastrofu. Pakliže u někoho dojde během sledování k nějaké formě znechucení (s fyzickým prožitkem se tady vzhledem k tématu pracuje de facto automaticky působivě), nepochybně brzy odezní, protože vzhledem ke konceptu je velice pravděpodobné, že během sledování filmu dostaneme hlad. Tahle provokativní záležitost zkrátka trefně udeřila hřebíček na hlavičku a co je důležité, ty se stupidními nápady téměř jistě probere od tropení takových a podobných hloupostí.

FOTO: Aerofilms