Mluvit o příběhu se v tomhle případě příliš nedá. Stejně jako kupříkladu Quentin Tarantino v Tenkrát v Hollywoodu, nechává i Wim Wenders události pouze plynout. S těmi nejvýraznějšími rozdíly, že se nepodíváme na filmový plac a ve finále se nedočkáme žádné vyhrocené situace. Tedy alespoň ne v tom smyslu, že by během ní muselo dojít k použití plamenometu. V Dokonalých dnech zavítáme do světa uklízečů prosklených veřejných toalet v Tokiu, kde abychom měli soukromí, musíme si zamknout. Faktem zůstává, že hajzlíky jsou natolik dokonale vypulírované, že ač v japonské metropoli žije několik milionů lidí, nikdo se nemusí zdráhat je v případě nutnosti vykonat potřebu použít.

O jejich čistotu se stará pán jménem Hirayama, jemuž má vypomáhat mladý Takashi (nikoli Miike), co všechno hodnotí na stupnice, ale moc ho to nebaví a raději se věnuje holčině Aye (na stupnici by od něj dostala skoro 10 bodů z 10), na kterou chce z jasných důvodů udělat dojem. S Hiroyamou se prvně setkáme u něj doma ještě před odjezdem do práce, přičemž tahle úvodní němá etuda nám toho o něm zase tolik neprozradí. A kdybychom ze synopse nevěděli, co dělá za práci, mohlo by to být vpravdě nečekané překvapení, jelikož by klidně mohl být kýmkoli. A možná, že v minulosti i byl. Režisér říká, že si představoval, že se jedná o člověka, který měl privilegovanou minulost, ale z nějakého důvodu takhle klesnul.

V první řadě se nedozvíme, co za práci v minulosti vykonával. To se dalo čekat. Navíc to ani není důležité, protože je znát, že tahle nová, tj. pulírování hajzlíků, jej nesmírně baví a moc si ji užívá, bo se jí věnuje s velkou pečlivostí. Tím pádem nás ani nezajímá, co dělal předtím. Víme akorát to, že hodně rád v autě poslouchá staré MC kazety, takže soundtrack filmu si jistě najde své věrné příznivce a příznivkyně. A taky víme, že fotí na starý foťák listy na stromech. Mimochodem, tanci listí ve větru, které padá jako stínová hra na stěnu před námi a je vytvořená slunečním světlem, se v japonštině říká ‚komorebi‘. Proto chodí Hirayama do parku, kde na vedlejší lavičce ve stejné době často svačí sličná krajanka.

 










 

Už předtím se ptáme, jestli se stane něco, co by Shiroyamu Hiroyamu vytrhlo z té běžné, každodenní rutiny. Přijde si odskočit Takeshi Kitano? Přiběhne se za neprůhlednými skly po zamknutí schovat nějaký průšvihářský jakuzák? Provede něco Takashiho spolužák, kterého zajímají uši? Pokusí se hlavní hrdina sblížit s tou sličnou krajankou? A co teprve jeho neteř Niko? Fakticky se jedná o dceru jeho odcizené ségry, anebo jsme svědky trestného činu, jakému se v zemi pod horou Fudži říká „to jsem já“ (viz Navždy spolu)? Fakticky to není jenom neznámá holka, která chce zneužít jeho dobroty? Potencionální zápletky se pro tenhle zjevně nízkorozpočtový projekt nabízely, avšak režisér na ně dlabe. Zajímá ho totiž právě ona ničím nerušená každodennost.

Ani jeho nejlépe hodnocený počin Paříž, Texas nenabízí žádný složitý příběh. Naopak jest velmi jednoduchý a při kombinaci výborných hereckých výkonů a té v podstatě komornosti nabídnul nezapomenutelný filmový zážitek. Zároveň tím, že se odehrává v rozdílných prostředích (město & poušť), v něm dochází ke změně tempa a rytmu, což přispívá k pestrosti a nejednotvárnosti. V Dokonalých dnech se pohybujeme pořád na stejných nebo velice podobných místech ve městě, takže nemáme šanci monotónnosti uniknout. Kvůli tomu nás začnou napadat otázky, na které nedostaneme odpověď. Jako třeba ta, kolik podobných uklízečů toalet se vlastně dohromady v Tokiu vyskytuje?

Dokonalé dny mají v angličtině název Perfect Days (zrovna jako toto), ovšem s vpravdě dokonalým Perfektním dnem se nedají srovnávat. Opatrně bychom v souvislosti s nimi měli zacházet i s použitím slova „poetický“, protože pod tím si u nás představíme spíše podívané, jaké napsal Zdeněk Svěrák. Dost možná jediné, co mají společné, je to, že v nich nedojde na žádný vyhrocený konflikt. Snad také proto se někteří odvážili přirovnat Dokonalé dny k Patersonovi, což rovněž nesedí, jelikož Jarmuschův snímek vskutku potěší a dokonce může inspirovat. Z tohoto Wendersova si odneseme patrně především to, že může být fajn šlapat si po stínech. A že bychom práci uklízečů toalet neměli brát jako podřadnou – soudě nejen podle dlouhého finálního záběru, ve kterém Hirayama řídí auto a vypadá spokojeně jako Jackie Brownová. Zkrátka se nelze zbavit dojmu, že v té pětici nominovaných by se v dané kategorii na Oscarech bývala lépe vyjímala Jagna.

FOTO: Aerofilms