Otec Suzanne Pujolové založil továrnu na deštníky. Teď ji ale vede její manžel. A to tak, že velmi pevnou, až despotickou rukou. Zaměstnanci se proto vzbouří a na továrníka toho začne být příliš. Tudíž je nezbytné, aby nějakou dobu relaxoval. Kdo ale povede továrnu? Jeho syn, jeho dcera, jeho podváděná manželka nebo snad jeho spolehlivá sekretářka? Třetí možnost je správně. Suzanne přebere otěže továrny a vypadá to, že ji vede tou správnou cestou. Ale její manžel bude chtít tak jako tak rozhodně své místo zpátky!

Už od první scény se tvůrcům velmi dobře daří zobrazovat atmosféru 70. let. To je sice pěkné, ale na druhou stranu pro příběh jako takový to není vůbec důležité. Klidně by se mohl odehrávat kdykoli od předminulého století, přes dobu mezi světovými válkami, až po současnost. A možná ještě dál v budoucnosti. Zasadit film do současnosti by ale nepochybně bylo nejlepší řešení, protož by se tak film stal přijatelnější, a tím pádem i srozumitelnější pro větší okruh diváků, o které se tímto krokem tvůrci ošidili.

Film Profesionální manželka místy velmi připomíná známou komedii Jeden hot a druhý čehý s Louisem de Funésem a Annie Girardotovou, natočenou v roce 1978. Ať už se jedná o despotického majitele továrny nebo třeba o volby, kterých se zúčastní jeho žena. Možná i proto tvůrci situovali děj také do 70. let. Jiným, o něco pravděpodobnějším důvodem, může být zvolená filmová řeč, která je totiž velmi jednoduchá. Žádné náročné přechody mezi časovými rovinami (ve filmu je totiž několik flashbacků), žádný dynamický střih. Naopak přechody jsou opravdu primitivně zvolené, že by třeba černobílá stylizace těchto flashbackových scén byla určitě lepším řešením, protože film je jinak plný velmi nevýrazných barev, čili by se jednalo o zajímavé zpestření. A střihová skladba rozhodně také nepatří k největším kladům filmu. Pokud ovšem všechno bylo záměrem tvůrců, aby i z hlediska filmové řeči film připomínal 70. léta, pak jde bez debaty o správné volbu. Ale na poslední větě z předchozího odstavce to stejně nic nemění, protože většina diváků, kteří jsou zvyklí především na současné filmy, stejně tento případný záměr nepochopí. A skutečných odborníků na francouzskou kinematografii 70. let po světě opravdu mnoho nechodí. A u nás už vůbec ne.

Herecké výkony jsou povětšinou nevýrazné. Tedy kromě Gérarda Depardieu, jehož zkušenosti jsou v tomto filmu opravdu hodně znát. Další výjimku tvoří Catherine Deneuve v hlavní roli Profesionální manželky . Působí totiž starostlivě, vitálně, sebevědomě a smysl pro spravedlnost ji také nechybí. Kdybych vlastnil podobnou továrnu, bez obav bych takové ženě klidně dal klíče od ředitelské kanceláře. A rozhodně bych si byl naprosto jistý, že je moje továrna v těch nejsprávnějších rukou. Velmi zajímavá je také postava její dcery Jöel, kterou hraje Judith Godréche. Tím, že je tato herečka opravdu velmi, velmi krásná, se patrně mnozí diváci budou soustředit spíše na její vzhled než na její herecký výkon. Ale pozor! Ona hraje velmi dobře a ne, že ne. Však má také co hrát, protože její postava je asi vůbec nejlépe napsaná.

Celý film pak vyvrcholí nesmírně optimistickým finále, které může být pro někoho možná trochu kýčovité. Pro současné francouzské filmy je to ovšem dost neobvyklé. Pokud se vám třeba zrovna nedaří, určitě vás povzbudí. Svým způsobem tak vlastně film nakonec trochu divákům poodhaluje dobu 70. let ve Francii. Protože tohle finále vás nepochybně přesvědčí, že díky tehdejší mentalitě obyvatel této země se mohlo jednat o docela příjemné místo.

Potiche (tak zní originální název filmu Profesionální manželka) znamená ve francouzštině váza. A také je to označení pro spořádanou a oddanou, tedy celkem nevýraznou manželku nějaké známé osobnosti. Česky bychom asi řekli puťka. Francouzští novináři tímto pojmem označili dokonce i manželku svého vlastního prezidenta. Tento film ale pěkně ukazuje, že pro tyto ženy nemusí být příliš složité se označení „potiche" zbavit. I manželky známých osobností by určitě měly být vidět.