Obyvatel obce Lidice František Šíma jde právě do místního hostince, kde se zrovna slaví. Už za malou chvíli tomu ale bude jinak. Do místnosti vejde Šímův přiopilý syn a začne slovně napadat Marii Vaňkovou, se kterou má jeho otec poměr. František posílá syna pryč, ale ten neposlechne a vše vyvrcholí tím, že ho otec zabije. Protože se jedná o neúmyslné zabití, dostane poměrně nízký trest. Jeho druhý syn Karel má trochu problémy se seznamováním, a proto mu pomůže jeho kamarád, který vymyslí plán, jak „sbalit“ dvě dívky. A to tak, že finguje tajnou protiněmeckou činnost. Po atentátu na Heydricha se ovšem jeho dopis Aničce, jedné ze zmíněných dívek, stane pro nacistu Wiesmanna záminkou k tomu, aby informoval své nadřízené, kteří dají rozkaz k vyhlazení Lidic, protože podle nich bylo právě odtud všechno zorganizováno. Všemu pak musí přihlížet policista Vlček, sám pocházející z Lidic, který na gestapo, sídlící ve stejné budově jako četnictvo, dopis přinesl, byť sám jeho obsah nepovažuje za důležitý. Šíma nemá o této šílené události ve vězení ani potuchy, protože mu nikdo nic neprozradí. Když za ním jeho blízcí přestanou chodit, domnívá se, že ho zkrátka zatratili. Po propuštění se proto chce stavit doma jen pro pár věcí a zase zmizet. Ale na místě, kde stála jeho vesnice, se teď nachází jen pustá zasněžená pláň.
 

Hned na úvod je třeba poznamenat, že filmové Lidice patří nepochybně k tomu nejlepšímu, co se u nás za posledních osmnáct let natočilo. Protože můžeme s klidem říci, že výsledek vypadá skutečně jako film, a ne jako nákladnější televizní produkce, jak tomu v posledních letech u českých filmů bývá. I proto bude zážitek z Lidic daleko větší, když je uvidíte na plátně v kině, než pak doma na televizní obrazovce. Ačkoliv je to trochu paradoxní, protože, a s tím jistě budou souhlasit i tvůrci, by bylo určitě nejlepší, kdyby se 10. 6. 1942, tedy přesně na den před devětašedesáti lety, nestalo v Lidicích nic, co by stálo za zfilmování. Ale na „kdyby“ se, bohužel, ani v tomto případě nehraje.
 

Je škoda, že se událostí, kdy František Šíma zabije svého syna, nesmyslně zabýváme ještě ve flashbackách, které nám postupně odkrývají, jak to tehdy v lidickém hostinci vlastně bylo, protože na začátku to neuvidíme. Kdybychom všechno viděli najednou, a touto situací se v obraze už nadále nezabývali, bylo by to mnohem lepší řešení, protože takhle jsme byli ochuzeni o velmi dramatickou situaci, která by tak už na úvod mohla diváky mnohem více vtáhnout do příběhu. Flashbacky jsou pak už úplně zbytečné, protože z předchozích scén více, co se stalo. Navíc synovražda není zrovna ideálně natočená, stejně jako některé další důležité momenty, jako například atentát na Heydricha. V jeho souvislosti měla také ve filmu určitě padnout zmínka o Gabčíkovi a Kubišovi, kteří tento čin ve skutečnosti provedli, aby nám tak vznikla ucelená dějová linie, která by navíc podtrhla to, že nikdo z Lidic neměl na atentátu vůbec žádný podíl, přičemž by tak více vynikla nesmyslnost vyvraždění této obce plné nevinných lidí.
 

Scéně, kdy Šíma najde místo vesnice jen pláň, dominují nádherné letecké záběry, které jí dodávají správně velkolepý rozměr. Ale k tomu, aby byla emotivnější, chybí více detailních záběrů na tvář Karla Rodena, podobně jako v té vůbec první. Ta v podstatě celý příběh rámuje, a spolu se scénou nacistů v Lidicích, finálním záběrem u kolejí a titulkem v samotném závěru tvoří ty vůbec nejemotivnější momenty. Je pravda, že právě tady, v těchto okamžicích, měl film na diváky působit nejsilněji, což se také přesně povedlo. Se scénou Šímova příjezdu do vyhlazených Lidic souvisí i v ostatních recenzích několikrát propíraná „situace kolem autobusu.“ Nevím, ale Šíma vylezl už z autobusu jako opařený a šokovaný, navíc vystupuje jako jediný, což znamená, že se zřejmě právě od svých spolucestujících o Lidicích dozvěděl. Takže si nemyslím, že by byl řidič takový velký šprýmař, aby ho prostě jen tak vysadil u vesnice, která neexistuje.
 

Naopak ona scéna samotného řádění nacistů v Lidicích je opravdu velice působivá a s přehledem překovává vše, co bylo v českých filmech v poslední době k vidění. Je skutečně mimořádně kvalitně zrežírovaná, zahraná a natočená. Kamera je ostatně vynikající po celý film, což se dá vytušit už od velmi zajímavé kompozice prvního záběru. Jsem přesvědčený o tom, že takhle kvalitně by tento film nenasnímal žádný český kameraman. Skutečně můžeme být rádi, že se Antonio Riestra vydal rozvíjet svůj ohromný talent právě k nám, protože se jedná o opravdového profesionála, který přesně ví, jak se natáčí visuálně úchvatné záběry, a přesto jimi neproměňuje film ve svou exhibici, ale všechno, co dělá, podřizuje jen a pouze příběhu. S takovým kameramanem by si přál spolupracovat snad každý režisér.
 

Film Lidice sice jako celek nenabízí tolik emocí, kolik by asi měl, ale rozhodně nutí diváky o všem, co se děje na plátně, hodně přemýšlet. Jinak to vypadá, jakoby si tvůrci celou dobu drželi určitý odstup. Jakoby si nemysleli, že právě oni mají právo vylíčit osud středočeské vesnice Lidice naturalističtěji. Jakoby se obávali, aby bližším pohledem na věc snad někoho nepobouřili nebo aby nerozhněvali ty, kteří měli v Lidicích své známé, příbuzné nebo byli s touto vesnicí spjatí nějakým jiným způsobem. Ovšem pravdou zůstává, že doslova každý občan České republiky by měl právo natočit film o Lidicích přesně tak, jak toto téma sám vnímá a neohlížet se přitom na nic a na nikoho. Klidně by to mohlo být i jako nacistický propagandistický film, jak kdysi zamýšlel nejúspěšnější český režisér, třebaže by v tomto případě šlo nepochybně o hodně kontroverzní projekt. Ale příběh Lidic působí na všechny velmi silně i dnes, těch devětašedesát let po jejich zničení. Vždyť byli zavražděni muži, ženy i děti. Připomínám – všechno nevinní lidé! Tudíž by mohli mnozí namítnout, že když už tedy konečně vznikl film o Lidicích, asi měl být nekompromisnější. Představa režiséra Petra Nikolaeva byla ale jiná, a nutno dodat, že z hlediska toho, co je napsáno v tomto odstavci, byla určitě správná.
 

Na druhou stranu se díky zmíněnému odstupu stává film přístupnější pro širší okruh diváků, protože žádná scéna není extrémně vypjatá, ani drsná natolik, že by snad někoho nutila odtrhávat oči od plátna. V podstatě i proto, že se tvůrci velmi pevně drží skutečnosti, aby bylo jejich dílo co nejvěrohodnější a nejpřesnější, což má ovšem svá pro a proti. Pro: Skutečně si pak budete moci kladně odpovědět na otázku ‚Opravdu si myslíte, že znáte příběh Lidic?‘. Proti: Hraný film by přece neměl jen přesně zachycovat události, které se opravdu staly. Od toho máme dokumenty. A věci jako výbuch granátu či střelba do lidí by asi měly být stylizovanější, jak jsme zvyklí z hollywoodských filmů, které nás v tomto velmi výrazně ovlivňují.
 

Film Lidice je pozoruhodný i z toho důvodu, že v něm nikdo nehraje hlavní roli, což je pro dnešní dobu opravdu atypické. Ani Zuzana Fialová, ani Roman Luknár, ani Veronika Kubařová, a dokonce ani Karel Roden nemají ve filmu tolik prostoru, abychom o některé z postav, které představují, mohli mluvit jako o té hlavní. Na to, abychom mohli takovou jednoznačně definovat, sledujeme dost dějových linií (Šíma; jeho syn, kamarád a holky; jeho žena Anežka; Vlček; Wiesmann), které se navíc na plátně poměrně rychle střídají. Možná, že by bývalo pomohlo, kdyby některé vystřižené scény ve filmu zůstaly. Děj je totiž stejně natolik poutavý, že i kdyby se stopáž dostala na dvě a půl hodiny, s přehledem by si udržel naši pozornost. Ovšem je pravda, že nic z toho ani příliš nevadí, spíše tak tvůrci udělali to nejlepší, co mohli. Film v této podobě totiž ve skutečnosti hlavní postavu má. Jen ji nemůžeme hledat mezi herci a herečkami. Tou hlavní postavou jsou samotné Lidice. Ty nás provázejí celým příběhem, a různými způsoby jsou obsaženy i ve scénách, které se odehrávají mimo tuto obec. Nejčastěji tak, že se ve většině z nich objevují právě lidičtí obyvatelé, kteří jsou její nezbytnou součástí, protože bez obyvatel by žádná ves nebyla vsí.
 

Nicméně protože je lidský faktor ve filmech stále ještě nezbytný (a zvlášť v takovýchto), bylo zapotřebí předvést tomu odpovídající výkony. Karel Roden opět odvádí vynikající výkon. Skvěle zahrál postavu člověka, který v jeho podání nedává navenek téměř nic znát a všechno dusí v sobě. Roman Luknár byl pro postavu majora Vlčka nepochybně tou nejlepší volbou, protože ji ztvárnil tak, že ani na chvíli nepochybujeme o jejím skutečném charakteru, pokřiveném pouze tou divnou dobou. Že je Zuzana Bydžovská výborná herečka jsme věděli už dávno. A v Lidicích to jen potvrzuje, protože jako Anežka Šímová se předvedla znamenitě, přestože hrát tuhle roli rozhodně nemohlo být jednoduché. Německý herec Joachim Assböck, který se objevil třeba i v Schindlerově seznamu, hraje nacistu Wiesmanna. A hraje ho opravdu výborně. S precizností a důrazem na každičký detail, jak je ostatně pro naše západní sousedy typické. Hodně povedenou roli Šímova spoluvězně Petišky si zahrál Jan Budař, a právě jeho postava má na svědomí ty světlé momenty, o kterých mluvil producent a střihač Adam Dvořák v tomto našem rozhovoru. Nejvíce ovšem překvapila Veronika Kubařová, která je v roli Aničky více než přesvědčivá.
 

Lidice jsou velmi pravděpodobně dalším vítězem Českého lva v kategorii Nejlepší film. A myslím si, že sošky přijdou ještě minimálně ve čtyřech dalších. Zásluhou Adama Dvořáka tu konečně máme film o našem národním tématu, o kterém už před ním uvažovala spousta jiných tvůrců, a který tu podle mnohých i z řad pamětníků měl být už dávno. Je velká škoda, že producentovu snahu nesdílelo více sponzorů, protože rozpočet 70 milionů korun se ukázal být příliš malý na to, aby se o Lidicích mohlo opravdu mluvit jako o velkofilmu. K tomu chybělo ještě takových 10 milionů. Nicméně jsem přesvědčený o tom, že za daných finančních podmínek to ani nešlo natočit lépe. I proto, že film vyniká přesně tím, co téměř všem ostatním českým schází. A to je především pořádná atmosféra a dokonale vybroušené dialogy, které správně posouvají děj, a hlavně neobsahují žádnou „vatu“ ani žádné pochybné repliky. I z těchto důvodů jsou Lidice, jak uvedeno, rozhodně jedním z nejlepších českých filmů.