O tvůrcích

Zdeněk Jiráský (námět, scénář, režie)

Absolvent FAMU, katedra scenáristiky a dramaturgie (1998 - 2004)

Film a TV:

Dokumentární filmy:

Neohrožení ohrožení (o elitě české investigativní žurnalistiky v souboji s mocí; scénář, režie, 59 min)

Asák (celovečerní portrét fotografa Petra Helbicha, asistenta Josefa Sudka; scénář, režie, 52 min)

Sladké mámení (odborářská rekreace ROH ve třetím tisíciletí, scénář, režie, 70 min)

Guláš za 750 milionů (dva předvolební týdny na mítincích politických stran, scénář, režie, 58 min)

Mizející Praha (proměna genia loci centra Starého Města a Malé Strany; scénář, kamera, režie, 58 min)

Kýči (nevkus z pohledu autorského, historického, sociologického, filozofického i galerijního; scénář, režie, 58 min)

Nedotknutelní (léčba lepry ve východní Indii; scénář, kamera, režie, 28 min)

Madagaskar, Sainte Marie, Kalkata, Jharkhand, Orissa - cestopisné dokumenty pro společnost Febio

Realizované scénáře:

Modrá chryzantéma (Česká televize, režie Miloš Zábranský)

seriál Letiště (Filmbrigade, TV Prima)

Hrané filmy:

Dobrodružství (Česká televize, scénář + režie).

Ceny:

Cena Filmové nadace RWE & Barrandov Studio za scénář filmu Poupata.

Rozhovor se Zdeňkem Jiráským

Jako dokumentarista jste točil filmy o investigativní žurnalistice, architektuře, umění i cestopisné dokumenty. Proč jste si vybral pro svůj první autorský hraný film právě žánr sociálního dramatu o lidech z okraje společnosti a téma rozpadu rodiny?

Hledal jsem pro svůj příběh nejvhodnější formu, která by byla srozumitelná a přístupná. Poupata vypráví o lidech sociálně slabých, žijících v těžkých podmínkách, topících se v závislostech a jednajících navzdory osudu. Postavy jsou determinované prostředím, ve kterém žijí, zásadní změna v jejich životech je téměř vyloučena. Sociální drama je mi blízké, stejně tak ale třeba černá komedie, psychologický film nebo thriller.

Když jste psal scénář, přihlížel jste k tomu, že si ho budete točit vy sám a v případě náročných scén sám sobě zkomplikujete práci?

Během psaní scénáře jsem se nejvíce těšil právě na to, co dělá film filmem a odlišuje ho od televize. Náš rozpočet byl velmi malý, proto jsme si nemohli dovolit více takových scén a museli některé náročnější obrazy ve scénáři upravit, zjednodušit.

Jaké nejpodstatnější rozdíly jste vnímal při natáčení tohoto svého hraného debutu a předchozích dokumentů?

Pro mne jsou to dva dost odlišné světy. Narozdíl od dokumentu, který často vzniká daleko více ve střižně, má hraný film závazný scénář. Nemůžete nechat běžet kameru a čekat, jak to dopadne. Nebo ji nechat běžet tak dlouho, až zaznamená něco zajímavého. Máte daleko větší zodpovědnost za rozpočet, za štáb, v našem případě mj. i za zdraví herců (točili jsme v silných mrazech). Každé vaše rozhodnutí bezprostředně hodnotí daleko větší množství lidí, na jejichž výkonu jste závislí. Musíte je neustále motivovat, konfrontovat s nimi své nápady a přesvědčovat je o nich. Podstatná je práce s hercem, jeho výběr, zkoušení a hledání variant. Vyprávíte prostřednictvím herecké akce, s hereckým výkonem film stojí a padá.

Co hrálo největší roli při výběru kameramana Vladimíra Smutného?

Kromě kameramanských kvalit i kvality osobní. Neumím si představit situaci z jednoho nejmenovaného českého filmu devadesátých let, kde spolu režisér s kameramanem pro vzájemnou nevraživost komunikovali pouze prostřednictvím svých asistentů. Nechci spolupracovat s lidmi, se kterými bych si po natáčení neměl co říct.

S jakou vizí jste obsazoval hlavní role ústřední rodiny?

Důležité pro mne bylo, aby herci dokázali na plátno převést věrohodnost napsaných postav. Nechtěl jsem rušit příliš známými tvářemi, přeskakujícími z filmu do filmu. Výjimkou je Vladimír Javorský, ale ten pro svoji roli prostě přirozeně „dozrál“.

Kde jste objevil představitelku Kamily Malgorzatu Pikus a čím vás přesvědčila, že právě ona je ta pravá?

Dlouho jsem vybíral mezi českými herečkami, až mě náhoda zavedla do Těšínského divadla. Goška mě zaujala na první pohled, přesto jsem tomu dal ještě nějaký čas, než jsem si byl úplně jistý a oslovil ji. Mám rád polskou hereckou školu a na Gošce je vidět, že je z trochu jiného světa, tak jako Kamila.

Jaká byla spolupráce se zkušeným hercem Vladimírem Javorským, který je znám jako maximalista a složitá osobnost. Měli jste prostor pro diskuse o jeho postavě?

S Vladimírem jsme jeho postavu dlouze probírali již před natáčením. Dovolili jsme si ten luxus a ve volných chvílích zkoušeli, pomáhal mi také rozehrávat vietnamské neherce, se kterými se pak měl potkat před kamerou. Práce s ním byla inspirující, vážím si jeho skromnosti, otevřenosti a přemýšlivosti.

Významné role jste dal vietnamským nehercům. Jak se vám je podařilo najít a přesvědčit, aby ve filmu účinkovali?

Oslovovali jsme vietnamské prodavače ve stáncích a večerkách. Devět z deseti nemělo vůbec zájem, někteří předstírali, že nerozumí, přestože moc dobře věděli, co po nich chceme. Exhibici nemají v povaze, nedůvěřivost je jejich znakem. Z těch, kteří přišli ke kamerovým zkouškám, jsme vybrali dva, kteří přicházeli v úvahu. Práce s nimi byla příjemná a bezproblémová.

Ve filmu se objevuje talentovaná sestava mladých herců – od Mariky Šoposké, přes Josefa Lásku, Anetu Krejčíkovou až po Vladimíra Polívku. Prošli konkurzy, nebo jste si je vybral na základě jejich předchozí práce pro film či divadlo?

Všichni prošli castingem a zkouškami. Většinu těch, které jsem si pozval ke konkurzu, jsem předtím viděl na divadle. Výběru herců z této generace jsem věnoval dost času i energie, objížděl jsem divadla po Čechách i na Moravě. Se všemi jsem pak zkoušel.

Z příběhu i filmu je zřejmá vaše důvěrná znalost prostředí a života lidí, o kterých příběh vypráví. Znal jste ho z nějaké dlouhodobější vlastní zkušenosti, nebo je výsledkem „autorského průzkumu a studia prostředí“?

Snažím se kolem sebe rozhlížet. Občas zbystřím sluch, aby mi neuteklo něco zajímavého, ale to dělá kdekdo i bez potřeby vyprávět příběh. Některé postavy jsou inspirovány osudy kamarádů a lidí, které jsem potkal. Jinak je to ale „vysezený“ příběh.

Které okamžiky natáčení byly pro vás jako režiséra nejtěžší?

Točili jsme v lednu a únoru, sníh a mráz mají v příběhu dramatickou úlohu. Zaskočila nás náhlá obleva v polovině natáčení, která nás přinutila k improvizacím a zásahům do natáčecího plánu. Náročnou finální scénu s davem komparzistů jsme nejdříve zrušili a přesunuli do jiného, jediného možného termínu, a v ten den opět všechno roztálo. Tak jsme s pomocí nákladních aut celý den sváželi sníh z vrcholů Krušných hor.

Pomohla vám při realizaci Poupat skutečnost, že scénář zvítězil v soutěži Filmové nadace RWE & Barrandov Studio?

Určitě pomohla. Koupil jsem si ojeté auto a s ním pak objížděl všechny produkční schůzky.

Už máte téma na další hraný snímek, nebo hotový scénář?

Dopisuji první verzi nového scénáře. Je to love story z velkoměstského prostředí, zabývající se tématem prostituce vysokoškolaček.

Viktor Schwarcz (producent) – Cineart TV Prague

Cineart je soukromá česká firma specializující se na produkci hraných filmů. Byla založena v roce 1991.

Producent Viktor Schwarcz pracoval v různých produkčních funkcích ve Filmovém studiu Barrandov více než dvacet let. Spolupracoval na více než 90 hraných filmech, seriálech a zahraničních zakázkách. Jako vedoucí produkce zde dokončil 10 celovečerních filmů a dva seriály.

Jako producent realizoval ve své společnosti Cineart TV Prague filmy:

• Pasti, pasti, pastičky (1998 - režie Věra Chytilová)

• Zpráva putování studentů Petra a Jakuba (2000 - režie Drahomíra Vihanová)

• Vyhnání z ráje (2001 - režie Věra Chytilová)

• Divoké včely (2001 - režie Bohdan Sláma) – debut

• Vaterland - lovecký deník (2003 - režie David Jařab) – debut

• Pusinky (2006 - režie Karin Babinská) – debut

• Indián a sestřička (2006 – režie Dan Wlodarczyk) - debut

• Lištičky (2009 - režie Mira Fornay) – debut

• Stínu neutečeš (pracovní název Vnučka 2009 - režie Lenka Kny) – debut

• Zemský ráj to na pohled (2009 - režie Irena Pavlásková).

• HLAVA - RUCE - SRDCE (2010 – režie David Jařab)

• Poupata (2011 – režie Zdeněk Jiráský) - debut

Rozhovor s Viktorem Schwarzem

Jako producent jste realizoval od roku 1998 jedenáct celovečerních hraných filmů, z toho sedm debutů (včetně Poupat). Co vás láká na této profesi?

Producentství v sobě spojuje manažerskou práci s určitou uměleckou snahou. To mě na tom stále ještě baví a zajímá.

Velké zkušenosti s producentstvím, tehdy spíš produkční činností, jste získal ve Filmovém studiu Barrandov, kde jste se vypracoval od asistenta po vedoucího produkce…

Hodně jsem spolupracoval třeba s režisérem Karlem Kachyňou, dělal jsem s ním tři filmy a moc se toho od něho naučil. Byl jsem taky u výroby seriálu Cirkus Humberto. Můj poslední film v produkci Barrandova byl Kachyňův Poslední motýl, koprodukce s Velkou Británií a Francií, a to byl na dobu před listopadem 89 opravdu velkofilm se zahraničními hvězdami.

Měl jste možnost za své barrandovské éry, a pak i později jako samostatný producent, spolupracovat s generací filmařů šedesátých let. Karlem Kachyňou, Jurajem Herzem, Věrou Chytilovou, Drahomírou Vihanovou. V čem se liší spolupráce s těmito zkušenými režiséry od práce s mladými debutanty, jejichž tvorbě se v posledních letech programově věnujete?

To je otázka na odbornou studii. V podstatě každý z té legendární generace 60. let je jiný – Karel Kachyňa byl perfekcionista, přesně věděl, co chce a potřebuje. S Jurajem Herzem, který je absolutní profesionál, jsem točil před jeho emigrací jen jednou – velkofilm z II. světové války Zastihla mě noc. Scény, které jsme točili v koncentračním táboře Majdanek s tisícičlenným komparsem, jsou neopakovatelné. S Věrou Chytilovou, která je zase skvělá improvizátorka, jsem točil dva filmy už po Listopadu – oba jako producent. Pasti, pasti, pastičky a Vyhnání z ráje. Pasti měly dobrý divácký ohlas, Vyhnání bylo pro mě po všech stránkách zklamání.

Pokud jde o debutanty, myslím, a to mě na té práci láká, že jdou do filmu, jako by šlo o život. Alespoň ti, se kterými jsem pracoval a pracuji: Bohdan Sláma, Dan Wlodarczyk, David Jařab, Karin Babinská, Lenka Kny, Mira Fornayová a teď Zdeněk Jiráský.

Vyhledáváte projekty sám, nebo čekáte, s čím vás sami autoři a scenáristé osloví?

To je různé. Ale většinou si vyberu některý z desítek scénářů, které se mi různými cestami dostanou na stůl. Ten, který mě zaujme a něčím osloví. Většina filmů je dnes autorských, ale někdy vyhledám látku a vyvíjím si ji sám.

Když přehlédneme vaši producentskou filmografii, zahrnuje téměř výhradně samé umělecky ambiciózní projekty, jejichž témata ale nemají velký divácký potenciál. Může se obecně český nekomerční film zaplatit alespoň z prodejů do zahraničí?

Já jsem k prodejům do zahraničí do filmové distribuce skeptický. Tedy kromě Slovenska a částečně Polska. Občas se něco prodá do Francie nebo Německa, a komerčnější titul má šanci i v USA. Takže české filmy mají otevřenou cestu spíš do zahraničních televizí, kde je spotřeba mnohem větší, než v kinodistribuci.

Jak se vám tedy daří všechny ty nekomerční projekty zafinancovat?

Jednak bývají u těchto titulů realizační podmínky velmi skromné. Lidé ve štábu už předem musí počítat s tím, že nebudou za svoji práci zaplaceni tak, jak jsou zvyklí třeba z reklam nebo zahraničních zakázek. Pracují za nevelké honoráře, případně svůj honorář nechávají ve filmu jako koprodukční vklad. Jdou do toho s nadějí, že si v branži udělají jméno, že se jim investice vrátí jinak.

A pak často dělám projekty v koprodukci s Českou televizí a s podporou různých programů a grantů – podle charakteru látky: Fondu české kinematografie, MEDIA development nebo Eurimages. Většinou si vybírám „veřejnoprávní témata“. Možná i proto, že mi sponzoring a produkt placementy moc nejdou.

Litujete, že nemůžete realizovat z důvodů financí všechny dobré scénáře, které se vám dostanou do ruky?

V posledních letech poměrně dost projektů musím odmítat. Ne proto, že bych je neuměl vyprodukovat, ale jsem si vědom, že jim nemohu zajistit za stávajících možností financování důstojné podmínky realizace. To je i případ Škvoreckého Zbabělců, mám dvě verze scénáře – obě výborné, ale nepodařilo se mi sehnat finance. Teď by to bylo přes 50 miliónů. Látka je to podle mě skvělá a stále aktuálnější.

Zasahujete jako producent do scénáře či finální verze střihu?

Mám na to sice ze smlouvy právo, ale nepoužívám to. Pro mě je to jen pojistka, že se projekt dokončí.

A co třeba testovací projekce? Berete v úvahu jejich výsledky pro případné úpravy filmu?

Ne.

Jaké filmy máte obecně rád vy sám?

Jednoduché, s jasným příběhem. Z českých filmů posledních let se mi například líbilo Zapomenuté světlo Vladimíra Michálka, ze zahraničních zase Prolomit vlny Larse von Triera. Sám ale vždycky takové filmy netočím. Třeba oba filmy Davida Jařaba jednoduché nejsou, ale s Davidem rád točím a jsme kamarádi. Poupata Zdeňka Jiráského však k těm silným přímočarým filmovým příběhům s velkými emocemi patří.

Vladimír Smutný (kamera)

Kameraman a fotograf. Nositel 5 Českých lvů za kameru. Získal je za filmy: Lea (1997), Tmavomodrý svět (2001), Mazaný Filip (2003), Král zlodějů (2004) a Tobruk (2008)

Po absolvování FAMU (1964 – 69) se stal pomocným kameramanem na Barrandově. Jeho prvním filmem, kde působil jako hlavní kameraman, byl Poslední vlak z roku 1982. Dlouhodobě spolupracuje s režiséra Janem Svěrákem (Vratné lahve -2007, Tmavomodrý svět – 2001, Kolja – 1996 - za tento film oceněný Oscarem pro nejlepší zahraniční snímek získal V. S. ocenění Madrid Imagen 1995 Best Cinematography.

Často spolupracoval s režisérem Jaroslavem Soukupem, pracoval rovněž s Karlem Kachyňou či Jiřím Svobodou.

Podílel se jako hlavní kameraman také na filmech: Výchova dívek v Čechách (1997), Divoká srdce (1990), Něžný barbar (1989), Kamarád do deště (1998), Prokletí domu Hajnů (1998), Discopříběh (1987), Dobré světlo (1986), Smrt krásných srnců (1986), Vlak dětství a naděje – TV seriál (1984), Zánik samoty Berhof (1983 – cena UNIATEC na XXIV MFF Karlovy Vary), Schůzka se stíny (1982).

O hercích

Vladimír Javorský (Jarda)

Narodil se 2. května 1962 v Ostravě. Vystudoval brněnskou JAMU. Na televizních obrazovkách se poprvé objevil už během studií v seriálu Černá země. Popularitu mi přinesla role vojína „Kyslíka" v seriálu Chlapci a chlapi. Velkou příležitost dostal v koprodukčním seriálu Největší z Pierotů (1990), v němž bravurně ztvárnil postavu světoznámého mima Kašpara Deburaua. Pantomimě se věnoval už dříve a ve Francii byl nějakou nějakou dobu členem výrazového divadla. Vladimír Javorský rovněž zpívá a hraje na saxofon.

Divadlo:

Po studiích byl v angažmá brněnského Divadla Na provázku, ale brzy jeho kroky vedly do Prahy, kde od roku 1993 působil v Činoherním klubu. Od roku 1999 působí v Národním divadle. Hostoval a hostuje na mnoha dalších scénách (Divadlo Archa, Divadlo V Řeznické, Viola, ve Francii vystupoval s divadlem Compagnie du Hasard…).

Filmy (výběr):

Od roku 1985, kdy ještě studoval JAMU a zahrál si v seriálech Černá země a Vlak dětství a naděje, natočil přes osmdesát filmů a TV snímků, z toho celou dvacítku TV seriálů.

Poupata (2011), Čapkovy kapsy (2011? TV seriál), Legenda o létajícím Cypriánovi (2010), Špačkovi v síti času (2010, TV seriál), Nespavost (2009, TV), Poste restante (2009, TV seriál), Proč bychom se netopili (2009, TV seriál), Škola pro život (2008, TV seriál), Máj (2008), U mě dobrý (2008), Edith Piaf (2007), Roming (2007), Václav (2007), Swingtime (2006, TV seriál), Škola na výsluní (2006, TV seriál), Dobrá čtvrť (2005, TV seriál), Kousek nebe (2004), Náměstíčko (2004, TV seriál), Návrat zbloudilého pastýře (2004, TV), Ene bene (1999), Tři králové (1998, TV seriál), Báječná léta pod psa (1997 – nominace na Českého lva), Nejasná zpráva o konci světa (1997), Lotrando a Zubejda (1996), Konec velkých prázdnin (1994, TV seriál), Černí baroni (1992), Největší z Pierotů (1990), Chlapci a chlapi (1988, TV seriál), Krajina s nábytkem (1986), Černá země (1985, TV seriál), Vlak dětství a naděje (1985, TV seriál).

Ze zahraničních úspěchů připomeňme česko americký krátkometrážní snímek The Bridge (Most, 2003) režiséra Bobbyho Garabediana, který byl nominovaný na Oscara. Vladimír Javorský zde ztvárnil hlavní roli železničáře, jenž sám vychovává syna a je nucen volit mezi láskou a povinností.

Rozhovor s Vladimírem Javorským:

Když jste si poprvé přečetl scénář Poupat, co jste si řekl?

Že život je někdy pěkná depka, tedy že to někdo může mít hodně složité. Moc dobrý scénář.

Už jste si zahrál pěknou řádku outsiderů. Čím se od nich liší váš Jarda z Poupat?

Role outsiderů mi nevadí, spíš naopak. A rozdíly? Jarda je starší, než byli ti předchozí, má rodinu a je závislý. Prostředí, ve kterém se příběh filmu odehrává, je navíc velice blízké tomu, co znám z dětství. Tedy prostředí průmyslové Ostravy

Váš hrdina Jarda by mohl být normální slušný člověk, který má rád svou rodinu, kdyby se nedostal do bludného kruhu. Životní beznaděj ho žene k automatům, a závislost zase stahuje stále hlouběji ke dnu. Tedy svou bídu si z velké míry zavinil sám. Vy nějakou šanci pro svého ztroskotance vidíte? Chápete ho, litujete, vyčítáte mu slabost, která ničí osudy jeho nejbližších?

Víte, asi je to koktejl tolika kdyby, že se do něj nechci pouštět, proč a bylo-li nutné sednout před automat. Jinak to jsou otázky pro diváky, podaří-li se filmu, aby si je kladli.

Vyrůstat a žít v takovém ekologicky zatíženém prostředí, jako hrdinové filmu, je objektivně nezdravé fyzicky. Ale zhoubný vliv na psychiku musí mít také, ne?

Studii vlivu ekologické zátěže na lidskou psychiku přenechám jiným, ale řekl bych, že ji to radikalizuje, neboť´stresuje. Ale totéž platí i v prostředí ekologie duševní o zátěži a traumatech třeba z politiky.

Natočil jste desítky filmů s těmi nejzkušenějšími režiséry. Jak se vám pracovalo s debutujícím Zdeňkem Jiráským?

Moc pěkně, se Zdendou se dělá dobře, jen je škoda, že v případě nízkorozpočtového filmu není víc času. Myslím, že takhle dobrý scénář by si zasloužil důstojnější podmínky vzniku.

Máte pocit, že jste dostal od režiséra dost prostoru, abyste si mohl přizpůsobit svou roli “na tělo”?

Určitě přiměřený prostoru, který dostal sám (viz výše). Jedna věc je povídat si o postavě a druhá mít prostor a čas na místě trochu hledat. A snad šlo spíše o to, abych se já dostal do kůže postavy, než si ji takříkajíc přešít na tělo.

Myslíte si, že lidi, kteří mají dnes často svých dost vlastních existenčních starostí, chtějí ještě vidět bídu těch druhých?

Věřím, že pořád ještě chtějí vidět a slyšet příběhy, jak tomu bylo odedávna. Dáváme-li v tom kterém okamžiku přednost uvolnění, či něčemu"těžšímu", je naše volba.

Které okamžiky natáčení byly pro vás nejtěžší?

Okamžiky vlastní nedostatečnosti před kamerou a vyrovnání se s daností prostředí.

Jak si rozumíte se svou filmovou manželkou Malgorzatou Pikus?

Je výborná. Pochází ze stejného kraje, jako já, zasažena stejnou aglomerací, jen z opačné strany hranice. Původem a alespoň částečnou znalostí problémů rodiny v takovém prostředí, jsme si možná bližší, než s některými kolegy třeba z Prahy.

Malgorzata Pikus (Kamila)

Narodila se 21 listopadu 1972 v Chrzanowie, v Polsku. Vystudovala herectví na soukromé škole SPOT v Krakově. Od 15 let účinkuje v Těšínském divadle v Českém Těšíně, kde působí dodnes a na jehož jevišti ztvárnila desítky postav.

Divadlo:

K jejím nejoblíbenějším patří postava Elke v Hlupákovi Gimplovi podle I. B. Singera v reżii Janusze Klimaty, Edith Piaf v Edith a Marlene Evy Pataki v režii Jana Fila, role Evy v Drobečcích z perníku Neila Simona v režii Bogdana Kokotka, za kterou se dostala do širší nominace na cenu Thalie za rok 2008. Dalšími jejími oblíbenými rolemi jsou Catherine v Paměti vody od Shelagh Stephenson v režii Katarzyny Deszcz a Erna v Prezidentkách Wernera Schwaba v režii Moniky Strzępki.
 

Film:
Objevila se v epizodních rolích v českých filmech Pramen života/ Der Lebensborn v režii Milana Cieslara (2000) a filmu Sráči režiséra Roberta Sedláčka (2011). V sociálním dramatu debutujícího režiséra Zdeňka Jiráského Poupata (2011) ztvárnila jednu z hlavních rolí – postavu Kamily, matky rozpadající se rodiny.

TV:
Účinkovala v TV pořadu Sešli se (ČT Ostrava), Večer s nej (ST Bratislava) a v televizních verzích inscenací Edith a Marlene a Těšínské nebe.

Rozhovor s Malgorzatou Pikus:

Co jste si pomyslela o filmu a své roli v něm po prvním přečtení scénáře?

Čtení scénáře v češtině nebylo pro mne úplně jednoduché, protože jsem se nikdy češtinu neučila. Takže to čtení mi trvalo dost dlouho. O to více mě potěšilo, že mi čtení textu dělá velikou radost. Poetika a příběh mne okouzlily na první pohled. Moc jsem se na takovém projektu chtěla podílet.

Kamila je vaše první velká filmová role. Bylo pro vás jako uznávanou divadelní herečku setkání s filmovou kamerou jen otázkou „jiné herecké techniky“, nebo jste se musela něčemu novému učit?

No tam jsem se učila pořád a všechno. Bylo u toho trochu stresu, ale i jistoty, protože celý štáb byl absolutně skvělý a věděla jsem, že „kdyby něco“, tak mi lidé na place určitě pomohou. Jsem všem za tu lekci moc vděčná.

Umělecky působíte v Těšíně, tedy v kraji, který je svým industriálním charakterem podobný prostředí, v němž se příběh Poupat odehrává. Myslíte, že ty kouřící komíny a neutěšeně vyhlížejících periférie ovlivňují duše lidí (a to nemluvím o jejich zdraví)?

Myslím, že trochu musí mít vliv. A to na charakter lidí, kteří bydlí v tak krutém prostředí, a taky na estetiku.

Myslíte, že mladí lidé, jako jsou třeba vaše filmové děti, determinovaní sociálně i regionálně místem, v němž se narodili a vyrůstali, mají vůbec šanci na jiný život. Nemyslím výjimky, ale většina z nich…

Náš celý svět je v naší hlavě, samozřejmě naše okolí má na náš osobní vývoj vliv, ale myslím si, že v dnešní době jsme obrovskou globální vesnicí a většina lidí má přístup k internetu. Tím pádem každý, koho to zajímá, může se kouknout na všechno, co svět nabízí. Potom už jenom jeho vůle a determinace rozhodnou, co si chce s toho světa vzít.

Jak byste charakterizovala svou Kamilu. Kde vlastně bere tu sílu a optimismus, jimiž čelí tísnivé realitě i černé budoucnosti?

Kamila má lásku a sny a s tím se dá fantasticky fungovat.

Dal vám režisér Jiráský prostor, abyste si svou postavu mohla dotvářet?

Zdeněk mi určitě dal prostor, pro mne to byla výborná spolupráce.

Které okamžiky při natáčení Poupat vám připadaly nejnáročnější?

Před natáčením jsme dělali fotky - akty, které měly hrát ve filmu. Musela jsem se svléknout donaha. No to byl asi největší stres, jaký jsem u natáčení prožila (možná i v životě :)), ale nakonec jsem to přežila.

Marika Šoposká (Agáta)

Narodila se 12. 11. 1989 v Havlíčkově Brodě. Vystudovala hudebně-dramatický obor Pražské konzervatoře (absolvovala v roce 2010).

Divadlo:

Ještě během studia hrála Marika Šoposká v několika školních představeních. Role ve dvou z nich - Kohoutově Ruletě a Rutově inscenaci Drahý Kadle, kampak dneska po divadle - si zopakovala i na Malé scéně Divadla pod Palmovkou. Účinkuje rovněž v divadelní společnosti Nevítaní, kde ztvárnila postavu Inés v Sartrově S vyloučením veřejnosti a Lucy v Noci bláznů. V Činoherním klubu hraje Cecilku v Hamptonových Nebezpečných vztazích a Karolínu v Carrové hře U Kočičí bažiny. V sezóně 2010/11 ztvárnila na scéně Národního divadla v Praze Bianku ze Zkrocení zlé ženy. Hraje v divadle V Celetné v inscenaci Něžná je noc. Ve Strašnickém divadle účinkuje ve hře Romeo a Julie.

Film a TV (výběr):

Poupata (2011), Lidice (2011), Micimutr (2011, TV), Post Bellum (2009, TV), Dilino a čert (2009, TV), Rytmus v patách (2009, TV), Bába (2008 – krátkometrážní), Fišpánská jablíčka (2008, TV), 0 Šípkové Růžence (2006, TV), Boháč a chudák (2005, TV)

Věnuje se rovněž dabingu.

Rozhovor s Marikou Šoposkou:

Jak byste přiblížila svou filmovou hrdinku Agátu?

Agáta je holka z industriálniho města, kde normální je pracovat ve fabrice, na nádraží a lidé kolem nemají moc jiných možností. Je ve věku, kdy dokončila střední školu, je neukotvená, jak v práci, tak v rodině a neví, co se sebou. Ví, že život, který vede, se jí nelíbí, chtěla by si k něčemu pomoct, ale chybí jí peníze, štěstí a možná i odvaha.

Rozumíte její rozpolcenosti mezi touhou utéct daleko od životní mizérie, a zůstat v touze ochránit ohroženou rodinu?

Naprosto, když člověk leží doma v posteli a představuje si, jak by mohl jeho život vypadat, jaké má sny a čeho chce dosáhnout, je to ta jednodušší varianta. Realizace životních přání už je složitější a chce to víc energie a odvahy než vzdušné zámky stavěné z postele. Člověk si vždycky říká víc věcí, proč nezměnit svůj život, než proč jo. A to je případ i Agáty.

Jaké momenty z natáčení vám nejvíc utkvěly v paměti?

Rozhodně zima. A celkově práce se Zdeňkem Jiráským a Vladimírem Smutným.

Poupata ukazují realitu našeho současného života z té temnější stránky, z pohledu lidí, kteří do vínku nedostali od osudu moc šancí… Dopadal stín toho smutku a beznaděje i na vás, mladé herce, kteří jste filmovým hrdinům propůjčili tváře a hlasy?

No jasně, člověk si váží toho, co má, toho, kde se narodil, komu se narodil, koho v životě potkal. Na to, jaký má štěstí, i když má zrovna trochu smůlu. Protože smůla je pořád ještě v pohodě. Smůla není neštěstí.

Jaké to bylo zahrát si dceru tak uznávaného herce, jakým je Vladimír Javorský?

Skvělý člověk, skvělý herec, skvělé setkáni.

Josef Láska (Honza)

Narodil se 4. 3. 1993. Studuje Pražskou konzervatoř - hudebně dramatický obor

Divadlo:
Účinkuje v Divadle na Vinohradech ve hrách Caesar a Marie Stuartovna

Film a TV (výběr):
Poupata (2011), Ordinace v růžové zahradě (2005, TV seriál), 3+1 s Miroslavem Donutilem (2005, TV)

Rozhovor s Josefem Láskou:

Jak byste charakterizoval svého hrdinu Honzu?
Honza je puberťák, který je hodný, ale prostředí, ve kterém žije, ho tlačí do pózy dospělého drsňáka.

Honza je dosud vaše největší filmová role. Co bylo na natáčení Poupat pro vás nejtěžší?
Kromě ranního vstávání, když se odjíždělo do Chodova, to bylo hlavně to skloubit natáčení se školou, která je taky časově náročná.

Zazlíval jste svému Honzovi, že zničil dlouholeté přátelství kvůli lásce?
Ne, nezazlíval. V tu chvíli byl totiž Honza zamilovaný a jednal tak, jak to cítil. A právě během toho zamilování si Honza na nic nehraje a ukazuje se jeho charakter bez jakýchkoliv póz. Šel si za svým snem a nemyslel na to, jaké budou mít jeho činy dohru, ne snad pro to, že by byl hloupý, ale proto, že je mladý a naivní.

Příběh Poupat se odehrává v bezútěšné kulise kouřících komínů, smogu a šedi. Mladí hrdinové nemají práci, nevidí naději jak se z toho bludného kruhu marasmu dostat. Je to jejich vina, že se víc nesnaží? Že hlavně chlastají, fetují a zevlují?
Myslím si, že to není úplně jejich vina. Člověka totiž hodně ovlivňuje prostředí, ve kterém vyrůstá, a místo kde vyrůstají hrdinové filmu, dá se říct, deformuje jejich charakter. Na to, aby se někdo dokázal dostat z tohoto místa, musí být silný a svým způsobem i bezohledný, což například Honza není.

Měl jste ke své postavě, tak jak jí Zdeněk Jiráský napsal, nějaké zásadní připomínky? Mohl jste je případně uplatnit?
Neměl, Zdeněk napsal Honzu moc dobře. Spíš jen občas se stalo, že jsem za Zdeňkem přišel s tím, že se mi nezdá, jak se Honza vyjadřuje, ale to nikdy nebyl žádný problém pozměnit.

Jaké zkušenosti jste si z placu odnesl, když jste hrál vedle takových herců jako Vladimír Javorský nebo Malgorzata Pikus?
Tím, že jsme se spolu zas tak často na place nepotkávali, jsem si odnesl více ze spolupráce se Zdeňkem Jiráským a kameramanem Vladimírem Smutným.

Nguyen Thi Minh (Hue)

Představitelka Hue pochází ze severu Vietnamu a v Čechách žije už sedmnáct let. “Jsem tady z Ostrova, kde máme takové malé bistro. Manžel se stará o podnik a já chodím překládat, když se naši lidé potřebují domluvit na úřadech nebo v nemocnici. Předtím, než jsem přišla do Ostrova, jsem žila na Slovensku, v Bratislavě a Komárně. Žiju tady v paneláku s vietnamským manželem a dvěma dětmi. Dcera chodí na vysokou školu v Praze, studuje na filozofii politologii. Kluk je ještě na základce. Pocházím ze severního Vietnamu, asi pět set kilometrů od Hanoje. Za celou dobu jsem byla doma třikrát, naposledy před deseti lety.

Kdysi jsme říkali, že tu zůstaneme jen na chvíli, ale založili jsme rodinu, přišly děti. Ty budou mít svá povolání a my uvidíme, jestli se v důchodu vrátíme domů. Teď bychom tady děti nemohli nechat a ony by se ve Vietnamu neuchytily, těžko by si zvykaly. Hlavně dcera. Ještě má před sebou dva roky studia. Mezitím půjde na rok do zahraničí a pak se vrátí a dodělá magistru.

Jak se vám v Čechách žije, jak se bavíte?

Moc volna nemáme. A když ano, chodíme se navzájem navštěvovat se sousedy nebo přáteli, nebo uspořádáme večírek. Chlapi pořádají různá sportovní utkání, fotbálek a tak. Nebo když mají děti svátek, zorganizujeme pro ně různé zábavy a hry. Třeba jsme ve Staré Roli uspořádali oslavu Nového roku, kam jsme pozvali taky české hosty.

Věděla jste před natáčením Poupat, co to byla spartakiáda?

Moc ne. To byla pro mě novinka.

Jak jste se dostala k té filmové roli?

Když pomocný režisér, pan Vysoudil, hledal vietnamské představitele, oslovil i mě, dal mi přečíst scénář a já mu řekla, že se mi to líbí a že to zkusím. Ale nevěděla jsem, do čeho jdu. Třeba naučit se cvičit spartakiádní skladbu byl pro mě velký oříšek.

Co tomu říká váš muž, že má doma herečku?

On nemá vůbec čas se jít podívat na natáčení, je v podniku od rána do večera. Snad se přijde podívat alespoň na premiéru.

Aneta Krejčíková (Zuzana)

Narodila se 29. 4. 1991, Praha. Studentka hudebně-dramatického oboru Pražské konzervatoře

Film a TV (výběr):

Poupata (2011), Dešťová víla (2010), Kriminálka Anděl (2008, TV), Boží pole s.r.o (2006, TV seriál), Ulice (2005, TV seriál), Zastřený hlas (2005, TV)

Rozhovor s Anetou Krejčíkovou:

Jak jste se cítila v tom deprimujícím prostředí, kde se příběh Poupat odehrává?

Paradoxně dobře, vzhledem k dobré partě, která se na place sešla. Když jsme točili u té koloseální továrny a jezdili jsme ráno kolem ní na plac, s tím, že tak tři minuty před tím, než jsme k ní dojeli, jsme ji registrovali podle charakteristické vůně. Malá vesnice, kde všichni o sobě vědí všechno, jedna hospoda, jedny potraviny, všudypřítomný smrad, tak trošku deprese….
 

Jak jste vnímala svou hrdinku Zuzanu? Chápala jste ji, nebo odsuzovala?

Když se máte ztotožnit se svou postavou, rozhodně ji v sobě nemůžete odsuzovat. Musíte se snažit být empatičtí i vůči sebehoršímu deviantovi, jehož dostanete za úkol ztvárnit. Každá mince má dvě strany, záleží, jak samu sebe bere daná postava.
 

Kdybyste zvala své dvacetileté vrstevníky na film, na co byste je lákala?

Filmový debut Zdeňka Jiráského, skvělé filmové obsazení, výborná kamera Vladimíra Smutného a hlavně senzační scénář, to nemůže být špatný film…

Měla jste problémy točit striptýz ve venkovské hospodě?

Když jsem přijela před striptýzem ráno na plac, vykouřila jsem asi krabičku cigaret a kopla do sebe tři panáky rumu… Lidi kolem mne mi hodně pomáhali, cítila jsem se, tak jak jsem měla. Když se dokončil záběr, měla jsem třes v celém těle….

Které momenty z natáčení byste si už nechtěla zopakovat?

Nenapadá mě nic. Striptýz bych samozřejmě neviděla na každý týden, ale vzhledem k tomu, že ta nahota má své opodstatnění, je to v pořádku a brala jsem to tak.
 

Kateřina Jandáčková (Magda)

Narozena 12. 9. 1992 v Táboře. Studuje Pražskou konzervatoř, hudebně-dramatický obor (od roku 2008 u profesorů Veroniky Žilkové, Milana Kačmarčíka a Jana Potměšila) a zároveň DAMU, katedra alternativního a loutkového divadla, obor režie-dramaturgie (od roku 2011 u Jiřího Adámka)

Divadlo:

Začínala v DS Tábor o. s. v divadle Oskara Nedbala

Film:

Čtyři slunce (2012), Poupata (2011), Bludičky (2010, TV), Nespavost (2009, TV)

Rozhovor s Kateřinou Jandáčkovou:

Jakou zkušenost vám natáčení Poupat přineslo?

Vím, jaké je natáčet celou noc v mínusových teplotách, jaké je se překouřit v zájmu role a jak se točí se zábavnými lidmi, kteří pokračují v akci i po ukončení natáčecího dne. A vím, že musím mít trpělivost s nepříjemnými situacemi, umím se jim už i zasmát.
 

Jak byste svou hrdinku Magdu divákům představila, v čem jste jí rozuměla a co byste jí naopak vyčítala?

Magda je postpubertální holka, co si myslí, že je dospělá. Snaží se mít drsné vystupování i zevnějšek, ale skrýt citlivost se jí příliš nedaří. S nejlepší kamarádkou Agátou drží do poslední možné chvíle. Jenže Magda není z těch, co snesou úplně všechno.

I přes svoji pózu je dost upřímná, upřímnost je fajn vlastnost. Líbí se mi, že se nevzdává.

Jen jí někdy chybí nadhled.

Které scény vám z natáčení nejvíc utkvěly v paměti? 

Nádražní rvačka a vystoupení Poupat.


 

Vladimír Polívka (Matěj)

Narodil se 5. 7. 1989. Se svými rodiči, herečkou Chantal Poullain a Bolkem Polívkou, strávil dětství v Brně. Závodně se věnoval snowboardingu, zajímala ho výtvarná tvorba, studoval v Kanadě angličtinu, po návratu se rozhodl pro studium herectví na DAMU. Příležitostně se věnuje modelingu.

Matěj je vaše první filmová role. Jak jste se před kamerou cítil?
Já byl hlavně hrozně překvapen, že jsem tu roli získal, protože v konkurzu byla nabídka na více rolí. Tajně jsem doufal, že dostanu právě tuhle, protože se mi právě ta postava Matěje hrozně líbila. Když jsem pak přečetl celý scénář už s vědomím, kterou roli budu hrát, moc mě to potěšilo.

A jak byste představil svého hrdinu?
Mě přitahuje takový ten industriální smutek celého příběhu. To je hrozně zajímavá scenérie, která determinuje život lidí, co tu žijí. A ten kluk měl trošičku na to se někam odsud posunout. Dostat se jinam. Ale stala se mu ta příšerná nehoda…Já to chápal tak, že pro něj je to tak obrovské zklamání, že to nepřijal, že s tím chce bojovat, ale realita na něj ještě úplně nedolehla.

Když jste natáčeli s kolosem dýmajícího továrního města za vámi, všude špína, šeď, bylo zřejmé, že to prostředí a příběh opravdu nejsou „umělé“ – co se vám honilo hlavou?
Já s tímhle prostředím moc osobní zkušenost nemám, i když jsem strávil nějaký čas v Ostravě, která má na perifériích podobnou atmosféru. Pro mě je to první blízká zkušenost s tímhle světem.

Vy jste se nemohl rozhodnout, kterému ze svých talentů se věnovat. Zda výtvarnému, nebo dramatickému. Vypadá to, že jste dal přednost hraní...
Ano, studuji DAMU. Vždycky jsem se tomu vyhýbal, snažil jsem se seberealizovat jinak, ale pak jsem si řekl, že se na všechny ty předsudky můžu vykašlat.

Začal jste filmovou kariéru nízkorozpočtovým snímkem, který měl dost drsné podmínky. Jednak se většina exteriérů točila v zimě a velkých mrazech, jednak nebyly finance na žádné velké rozmazlování herců, zateplené karavany, pořádný catering....
Ale já jsem vůbec nic takového neočekával. Kdyby se to dělo, tak jsem spíš z toho překvapenej. Připadal bych si divně, kdyby všichni makali a já bych se válel v karavanu, i když si to dokážu představit. Byl jsem tak úplně spokojenej.

Je to pro vás první zkušenost s filmem - snažil jste se odkoukat něco od zkušených kolegů?
Pan Javorský je pro mě obrovská autorita, známe se už z dřívějška. Já vůbec zpočátku nevěděl, co si můžu na kameru dovolit, se mnou pan režisér opravdu riskoval. Nikdy jsem nevěděl, co z toho vypadne. Může to být pro mě poučení, ale i zklamání, kdyby se mi to nepovedlo.

A co říkala maminka na to, když jste přišel s tím, že budete hercem?
Já jsem jel po maturitě na rok do Kanady, protože jsem právě moc nevěděl, co chci nejvíc dělat. Chodil jsem tam do školy a udělal si certifikát z angličtiny. Hned zpočátku jsem narazil na školu pantomimy, kam jsem začal taky chodit. Měl jsem možnost přemýšlet, a když jsem přijel, měl jsem jasno. Rodiče to přijali s jistou dávkou rezignace, doufali, že budu dělat něco jiného.