Princeznu Karolínu (Marika Šoposká) má slupnout drak. Proč? Možná kvůli konfliktu draka a krále, možná kvůli konfliktu krále a princezny. Nebo si snad o ni drak sám řekl, a zároveň na ni ukázal jako Machete na motorovou pilu? Ani jedna z možností asi nebude správná. Kdyby drakovi předhodili kteroukoliv děvečku od dvora nebo v podstatě i kohokoliv jiného, asi by hrozivě vyhlížející tvor nabídku stejně neodmítl. Nažral by se a princezna by zůstala celá. Skutečný důvod, proč byla vybrána právě ona, se ale nedozvíme. Na rozdíl od Arabely, kde dostaneme jasnou odpověď na to, proč má pana krále a další sežrat obr Balibul, nebo proč má být Andromeda předhozena Krakenovi v Souboji titánů.

Nejpravděpodobnější se jeví druhá varianta. A sice, že královští rodiče (Jiří Bartoška a Jaroslava Kretschmerová) se chtějí své dcery zbavit. Na stejný den si pozvou prince, o kterých vědí, že jsou zbabělí, král nemá ruku (nebo to alespoň tvrdí), což mu možná slouží jako slušné alibi, a královnu evidentně také příliš netrápí, že její zřejmě jedinou dceru si zanedlouho rozeberou tři dračí hlavy. Proč ji chtějí obětovat? Snad proto, že jsou stoupenci nějakého dračího kultu. Ano, později se ale přece jen ukáže, že jsou rádi, že je jejich dcera stále celá. Čili byl tento rituál patrně pouhou zkouškou, jestli jimi uctívaná modla (tedy ten drak) oběť přijme či nikoliv. Protože nečekali na místě, jak to dopadne, mohl se loutkář Vítek (Ondřej Novák), který je do princezny zamilovaný, pokusit o její záchranu. Jenže …

Jediného odvážlivce v celém království evidentně zaskočilo, že drak nehraje podle jeho pravidel. A když už ho má před sebou jako na talíři, tak místo toho, aby ho sežehnul, se nic nestane. Patrně čeká, až se mu dobijí „ohňotvorné“ baterie. Toho využije sympatická kouzelnice s pozoruhodným jménem Micimutr, a bezbrannému člověku pomůže tím, že draka promění v loutku. Vítkovi pak vysvětlí, že o celé této záležitosti nesmí nikomu říct, neboť dobré skutky se dělají čistě z dobrosrdečnosti, nikoliv s vyhlídkou na odměnu. Pokud by vše prozradil, drak by znovu obživnul. A protože princezna měla po celou dobu zavázané oči (že její ruce byly volně připoutány ke kůlu pouhým šátkem nechme stranou), začne se za jejího zachránce drze vydávat princ Vladimír, který si jí všiml, když šel náhodou kolem.

Po dlouhé době vyprodukovala ČT pohádku, která má dobrou úroveň a obsahuje dost zábavných momentů (především v první polovině), ačkoliv je pravda, že se nabízely ještě další, o které nás i sebe autorka scénáře Irena Dousková ochudila. Jinak se nepřekvapivě víceméně drží zaběhlého pohádkového syžetu. Ovšem přeci jen se pokusila o drobnou inovaci. Tou však celé pohádce zasadila tvrdé K.O. Představte si majestátní hrad, pěkné kostýmy, dobové rekvizity, vhodné lokace – zkrátka povedenou atmosféru vrcholného středověku. Tu vyšle Vítek kočku (od těch jméno MICImutr) pro hodnou kouzelnici. Kočka běží, běží, běží, a najednou za ní vidíme auta! Říkáme si: „Že by si tvůrci nevšimli?“ Pak ale zjistíme, že rázná Micimutr je ve skutečnosti domovnicí v současné Praze. Od tohoto momentu sledujeme parodii na pohádku.

Až je s podivem, že titulní postava nevezme do „pohádkové“ říše nějaké moderní vymoženosti, a že tam letí na zajímavém, leč trochu bizarním vozítku, místo toho, aby přijela bavorákem, Fiatem nebo, což by bylo vzhledem k žánru vhodnější, nějakou starou, oprýskanou Škodovkou. I tento film tak jednoznačně dokazuje, že jediným autorem u nás, který měl pravý monopol na oscilaci mezi lidským a „pohádkovým“ světem, byl Miloš Macourek, jenž dokázal všechno geniálně, zábavně, a hlavně srozumitelně a smysluplně propojit tak, že se takováto forma, jakou známe třeba právě z Arabely, líbí i v dalekém Japonsku. Kdežto v případě Micimutr zavání odklon do současnosti spíše úprkem ze svízelné situace, do které se paní scenáristka sama dostala.

Přitom postavy, které se nacházejí už v té pohádkové/paralelní/středověké realitě jsou pro diváky, jistě i pro ty malé, dostatečně zajímavé na to, aby sledovali pouze jejich počínání. Jiří Bartoška by měl hrát krále častěji, protože jsou na něm dobře patrné jeho zkušenosti a nadhled, což jsou vlastnosti, které přesně taková postava potřebuje. Bylo též příjemné znovu vidět ve filmu Jaroslavu Kretschmerovou, která ovšem tuto roli ke svým nejlepším určitě řadit nebude. To bychom museli psát retrorecenzi na jinou pohádku. Marika Šoposká coby princezna Karolína hraje velmi přirozeně, takže jí rádi budeme držet palce. Vůbec nejlegračnější postavu, prince Vladimíra, ztvárnil Vojtěch Dyk, jehož chvástavým řečem a loutkovým představením se prostě nejde nesmát. Kuchař Pepé v podání Martina Dejdara je pak rozhodně nejdospělejší a nejrozumnější postavou v celém filmu. A Libuška Šafránková by byla kouzelná, i kdyby nehrála kouzelnici.

Pohádka Micimutr vstupuje do kin i přesto, že by poměrně záhy měla běžet v televizi. Avšak, tak jako v případě historické detektivky Jménem krále a laciné legrácky Ať žijí rytíři, i tentokrát tvůrcům připadalo, že jejich film „je natolik dobrý, že klidně může na velké plátno“. Tento výrok si obhájí pouze díky digitálnímu drakovi, který je naprosto dokonalý. Záběry, ve kterých letí krajinou nebo přelétá nad hradem tak dokonce nepostrádají na velkoleposti. Navíc drak je opravdu drak, nikoliv hroch. Proto je velká škoda, že Micimutr neměla premiéru před Saxánou a Lexikonem kouzel, jejíž tvůrci se tak mohli ledasčemu přiučit.

Micimutr nepochybně patří k nejlepším pohádkám, které ČT v posledních letech vyprodukovala. Překonat ty předchozí ale nebylo nic zas až tak složitého, takže rozhodně nečekejte žádný zázrak. Na druhou stranu u nás stejně už dlouho nevznikla žádná pohádka, která by si získala kultovní status. A vypadá to, že tomu tak zřejmě ještě nějakou dobu bude. Nicméně jestli patříte k příznivcům tohoto žánru, pak byste Micimutr mohli dát šanci. Pokud ji ale budete chtít srovnávat s takovými skvosty jako Pyšná princezna, Hrátky s čertem, Tři veteráni, … (tak bychom mohli chvíli pokračovat) či dokonce s některými zahraničními projekty, tak budete po jejím zhlédnutí dost naštvaní. Přeci jen co se českých pohádek týče, máme toho v současnosti hodně co zlepšovat. Jejich kvalita může (nebo přímo musí?) být ještě o mnoho lepší. Je ale fakt, že toto neplatí jen o pohádkách.