Byl či nebyl, to není to jediné, oč v tomto výborném filmu běží. Edward de Vere, hrabě z Oxfordu, byl už od mládí velmi talentovaným umělcem. Když se pak dostal na královský dvůr, stali se s královnou Alžbětou více než jen dobrými přáteli. Právě tady ho ledacos inspirovalo k napsání divadelních her, které lidé stále zbožňují. De Vere se ale nechtěl pod své hry podepsat, a proto požádal nadějného básníka a dramatika Bena Jonsona, aby to udělal za něj. Tomu se zrovna nezamlouvalo, aby vydával cizí, a ještě k tomu tak úžasná díla za svá. Než se k čemukoliv odhodlal, využil této situace mladý, bezcharakterní herec William Shakespeare, který si je rád přivlastnil, protože byl ve správnou dobu na správném místě. Mezitím královnin poradce William Cecil a jeho syn Robert spřádali na královském dvoře všemožné intriky, ve kterých hrál velkou roli i Edward de Vere, pro Bena Jonsona nejlepší autor ze všech, pro všechny ostatní anonym.
 

Ve filmu sledujeme dvě časové roviny. V té, která dominuje, je královna Alžběta už postarší ženou a hraje ji Vanessa Redgrave. Ve druhé ji vidíme ještě jako mladou, z vládnoucího pohledu chybující panovnici, které svou hezkou tvář propůjčila herečka Joely Richardson, skutečná dcera první zmíněné herečky. Z tohoto hlediska se tedy jedná o velmi zajímavé obsazení. I zbytek hereckého ansámblu, víceméně už bez podobných příbuzenských kuriozit, byl vybrán naprosto znamenitě. I proto, že jde o méně známé osobnosti. Právě díky hercům, herečkám, jejich skvostným výkonům, bravurní režii a totálně realistickému zachycení atmosféry doby okolo roku 1600 se z Anonyma stává velice příjemné překvapení, které rozhodně patří k nejlepším filmům roku!
 

Režisér Roland Emmerich dokazuje, že umí nejen bořit, ale i tvořit. Kdo by to byl řekl, že člověk zodpovědný za spektákly jako Den nezávislosti nebo Den poté, které byly v první řadě spíše přehlídkou visuálních efektů, zvládne takto brilantně zrežírovat historické kostýmní drama. Emmerich si ve všem počíná naprosto suverénně. Herce a herečky vede tak, že jejich výkony působí maximálně realisticky a přirozeně, díky atmosféře, kterou se mu podařilo vybudovat (i za pomoci jeho oblíbených digitálních triků) a chytře zvolené střihové skladbě se diváci spolehlivě ponoří do příběhu. Režisér navíc nepodává film tak, že by sám věřil tomu, že Shakespeare si všechny hry přivlastnil. V Anonymovi rozhodně neříká: „Bylo to takhle a nijak jinak.“ Zkrátka nechává na divácích, jestli uvěří nebo ne.
 

Už nad jeho předchozí výpravou do minulosti mnozí jen kroutili hlavou. Ve filmu 10 000 př. n. l. se odvážný pravěký lovec D’leh (pozpátku Held, což v němčině znamená hrdina) vydává po stopách lidí, kteří unesli jeho dívku Evolet. Dostanou se až k pyramidám, které pomáhají stavět otroci spolu s mamuty. Cílem tvůrců tu rozhodně nebyla dějepisná lekce. V podstatě se jedná spíše o nepochopenou pohádku, které přeci obsahují téměř vždy nějaké fantasy prvky. Navíc, celý příběh vypráví Omar Shariff, kterého během filmu několikrát uslyšíme, a který se dokonce objevuje v alternativním finále. Tam poznáme, že všechno vypráví dětem. Čili je možné, že si celý příběh vymyslel, aby je zabavil. Protože, jak známo, lidé tvořili mýty, báje a legendy už od počátku věků. 10 000 př. n. l. proto můžeme považovat za poměrně nedoceněný film.
 

A mnohými nedoceněný je i Anonym. Z řemeslného hlediska mu totiž v podstatě není co vytknout. Přeskakování mezi jednotlivými časovými rovinami může být sice z počátku trochu matoucí, ale alespoň vás takto zvolená paralelní střihová skladba spolehlivě vtáhne do děje, protože vás nutí neustále přemýšlet na d tím, co se děje na plátně. Na tom má velkou zásluhu také příjemně měkké osvětlení většiny scén. I kamera sama o sobě přispívá k tomu, že toto historické drama vyniká nad mnoha ostatními nejen po příběhové stránce. O to překvapivější (v dobrém slova smyslu) je, že za ní stála žena. Takže i díky Anně Foersterové se jedná o vynikající film, na který byste se měli podívat i v případě, že nezapadá do vašeho oblíbeného žánru.
 

Díky skvělému scénáři Johna Orloffa možná nad Shakespearovým autorstvím začnou pochybovat i ti, kteří ho dosud bránili. Postupně se stáváme svědky událostí, které se staly pro šlechtice Edwarda de Vere inspirací k napsání těch nadčasových děl. Zatímco z Williama Shakespeara scenárista udělal vypočítavého děvkaře, který ani neumí psát. Chytrý příběh, všeliké vztahy mezi vzdělanými, leč přesto chybujícími postavami a vybroušené dialogy nenechávají, na rozdíl od Zamilovaného Shakespeara, kde je možno si vybírat hned z několika méně záživných pasáží, žádný prostor pro nudu, přestože má Anonym přes dvě hodiny. V tomto dramatu můžeme vyhledat podobnost spíše s Královou přízní, ve které si Natalie Portman vydobude svým intrikánským jednáním takovou pozici, jakou má Robert Cecil. Jen s tím rozdílem, že její Anna Boleynová má ještě ambicióznější cíle.
 

Anonym vám velmi zábavnou formou prozradí události, které se (možná) odehrály přibližně před čtyřmi staletími, a které (možná) vedly ke vzniku nadčasových děl. Samozřejmě je třeba znát minimálně nějaké základní informace o Williamu Shakespeareovi, ale s těmi byl jistě díky Marii Terezii a jejímu zavedení povinné školní docházky (když už je řeč o historii) seznámen každý. Realistické zachycení tehdejšího Londýna, skvělá kamera a znamenité herecké výkony vás přinutí pozorně sledovat veškeré dění. A když pak diváci ve filmu tleskají hercům po jednom z divadelních představení, velmi pravděpodobně se vám bude chtít tleskat s nimi. Samotný scénář je napsaný tak geniálně, že nabízí odpověď na každou otázku. Proč by Ben Jonson napsal na Shakespeara oslavnou báseň, když to byl takový floutek? Protože neoslavoval jeho, ale skutečného autora Edwarda de Vere, kterému slíbil, že jeho jméno nikdy neprozradí. Proč vznikl Richard III.? Protože jeho autor věděl, že skrze divadlo v době alžbětinské lze poměrně snadno manipulovat s lidmi. Proč se de Vere rozhodl zůstat v anonymitě? I tato otázka vám bude zodpovězena. John Orloff měl zjednodušenou práci tím, že se opíral o historická fakta, která pak (asi) převedl do jiných souvislostí. Psaní tohoto scénáře ale musela být velká zábava, jak tomu v podobných případech bývá. Nicméně pravda je taková, že jestli třeba Jára Cimrman skutečně inspiroval Guglielma Marconiho, Gustave Eiffela, Johanna Strausse mladšího a Antona Pavloviče Čechova, jestli Adolfa Hitlera skutečně zabili Hanebný parchanti, nebo jestli byl Williama Shakespeare opravdu podvodníkem se už zřejmě nikdy s určitostí nedozvíme.