Sečtelý starší pán Seligman najde při cestě domů z nákupu na ulici zraněnou ženu. I vezme ji do svého bytu, aby jí pomohl. Joe, jak se ona neznámá jmenuje, mu začne vyprávět svůj příběh. Příběh plný sexu, komických i dramatických situací … a zase sexu, rozdělený do osmi mnohdy bizarně nazvaných kapitol. Postupně se tedy dozvídá, že Joe je Nymfomanka, která se o svojí „k*ndu“ (jí samotnou používaný výraz) začala zajímat velmi, velmi brzy. Její vyprávění pak ten pán vždycky doplní nějakým svým komentářem či asociací. V knihách se totiž dočetl spoustu věcí, ovšem se ženou jako Joe se dosud opravdu nesetkal, a její počínání proto ani neodsuzuje jako nemorální, ale ani jej nechválí. No jak tohle všechno může dopadnout?

Oba díly sice už nějakou dobu brázdí naše kina, nicméně nepochybně ještě dlouho budou. Protože lidé, kteří měli propagaci Nymfomanky na starosti, odvedli skvělou práci. Především plakáty s celebritami při orgasmu nalákaly spoustu lidí (ve filmu však naprostá většina z nich žádné milostné scény nemá). I díky tomu pak první díl vidělo do premiéry toho druhého (tedy za nějaké dva týdny) v našich kinech 18 000 diváků! Tolik jich v Dánsku, režisérově domovině, nepřišlo za stejné období ani na oba filmy dohromady! Prý je to důkaz, že „Češi Larsi von Trierovi rozumí“. Někteří určitě, ovšem většina těch ostatních se asi spíše těšila na nahé celebrity.

Ty se tu však až na drobné výjimky nevyskytují. Nejvíce odvážných scén si užije představitelka mladé Joe – neznámá, ale pohledná britská herečka Stacy Martin (jenom si prý spousta diváků povzdechla, že má pro film s takovýmto tématem příliš malá prsa). Ani ty sexuální scény nejsou až tolik kontroverzní, jak to vypadalo. Což bylo v dobrém slova smyslu překvapivé zjištění. Jednička určitě není nějak harcore a to samé se dá v podstatě tvrdit i o dvojce, přestože ukázky přišpendlené k prvnímu dílu tvrdily něco jiného. No, nalákat lidi na něco, co neexistuje, je jak vidno opravdu snadné. Ať už se jedná právě o nahotu hollywoodských celebrit nebo třeba superlevný hypermarket. Že je zmiňování uvedeného českého dokumentu v souvislosti s Nymfomankou vytržené z kontextu? Určitě ne více, než některé Seligmanovy filozofické odbočky!

Na druhou stranu je ale do značné míry nejzajímavější právě to filozofující povídání mezi Seligmanem (Stellan Skarsgård) a starší Joe (Charlotte Gainsbourg), než ty jednotlivé fragmenty, ve kterých Joe popisuje své zážitky. Ty jsou totiž povětšinou natočeny syrově nechutným způsobem. Vizuální stránka tohoto (artového?) dvojfilmu je vyloženě odporná a v jistém smyslu šokuje více, než události v něm zobrazované. Lépe řečeno podporuje jejich vyznění, které patrně mělo záměrně působit na diváky odpudivě. Ačkoliv se jistě najdou tací, kteří to budou považovat za originální zpracování. Nymfomanka prostě rozděluje obecenstvo na dvě poloviny, tak jako kdysi Pasoliniho díla. Ale stejně – kam jen, sakra, na ty nápady ten von Trier chodí?

Toť otázka, ačkoliv člověk má místy pocit, že mu se scénářem snad musel pomáhat nějaký deviantní teenager. Od Larse von Triera jsem předtím viděl tři „věci“: pozoruhodné Manderlay, melancholickou Melancholii a záznam z tiskové konference z Cannes, na které prohlásil, že Hitler byl vlastně príma chlapík a že s ním docela sympatizuje. Už podle toho, co jsem se ještě před zhlédnutím prvního z uvedených „počinů“ o tomto režisérovi dozvěděl, mi něco říkalo, že si s ním asi tak úplně rozumět nebudu. A opravdu, nicméně určitě to není proto, že kdysi neváhal uvádět porno do běžné distribuce nebo že by pocházel z Dánska. V této severské zemi mají v současné době spoustu filmových talentů, jejichž díla jsou povětšinou velmi povedená. Zřejmě i z toho důvodu, že jejich tvůrci jsou jaksi dospělejší.

Anebo nejsou tolik artoví, což je přístup, který sám fakt nevyhledávám. O Larsi von Trierovi jsem už slyšel nejrůznější věci. Tak třeba spousta lidí o něm říká, že je „mistr“. OK, budeme-li s tím souhlasit, tak pouze v souvislosti s tím nejdůležitějším (raději pozor na možné spoilery!): po celou tu čtyřhodinovou dobu jejího vyprávění, jsem prostě Joe neuvěřil, že je opravdu Nymfomanka! Ona to o sobě vlastně povětšinou tvrdí sama. Takže bych se klidně vsadil, a závěrečná scéna (i to pojmenovávání kapitol) to v podstatě naznačuje, že si všechno vymýšlela a nic takového nikdy nedělala, ale třeba to jen dělat chtěla. On je vůbec zvláštní ten samotný koncept, protože se nechce věřit, že by si takhle dvě osoby, které se nikdy předtím neviděly, prakticky do detailu jen tak vyprávěly takové prapodivné věci.

Nymfomanka je prostě velmi rozporuplný počin, ve kterém má každé ‚pro‘ zároveň minimálně jedno své ‚proti‘. Dokonce natolik rozporuplný, že ještě v tento moment pořád přemýšlím nad tím, jaké dám hodnocení. Jasně, na jednu stranu je skvělé, že mě donutil o něm přemýšlet, ale čím více tak činím, tím více mi vychází, že je to v podstatě zbytečný film, resp. tedy dvojfilm. Takový, který může udělat s lidmi, kteří rádi sex totéž, co Psycho s těmi, kteří se rádi sprchují. Za celkem vtipné lze ale kupříkladu považovat ty malé odkazy na Kill Billa – rozdělení do kapitol (byť tady jen osmi), přidání dodatku ‚Volume I‘ a ‚Volume II‘ do originálního názvu a obsazení Umy Thurman (jejíž tragikomický výstup v jedné ze scén patří k tomu nejzdařilejšímu, dá-li se to tak vůbec napsat), nicméně na druhou stranu jsou tato připodobnění dosti samoúčelná, včetně těch samotných názvů kapitol (snad až na to „Silent Duck“). Režisérovi se sice nějak podařilo nalákat dostatek prvoligových herců a hereček, ale jejich obsazení se taky jeví býti spíše kontraproduktivní. Protože když nad tím tak přemýšlím, tak z tohoto dvojfilmu si vždy jako první vybavím Stacy Martin a Miu Goth (tu ale spíše proto, že mi připomíná Sofii Karemyr z filmu Call Girl), takže jestli ono by stejně bývalo nebylo moudřejší volit jen samé neznámé tváře. Pro autenticitu a uvěřitelnost určitě. Jistě je v dobrém slova smyslu překvapivé, že tohle dílo rozhodně není pornografické, jak se jednu dobu tradovalo, naopak ty scény (potažmo dokonce skoro celé kapitoly – viz ta, ve které Joe pracuje jako sekretářka/asistentka), které toho mají se sexem a sexuálním podtextem méně společného, se jeví býti zajímavějšími. Ovšem i ony jsou natočeny stylem, pro který je – než výraz dokumentární – vhodnější slovo poloprofesionální. A takhle by se dalo ještě nějakou chvíli pokračovat. Prostě skutečně nevím, co soudit o filmu (filmu!), na kterém je pomalu nejlepší ten song od Rammsteinů! A ještě takový malý dodatek: V roce 2008 byl natočen tematicky podobný biják s názvem Deník nymfomanky, který běžel i v našich kinech a který byl také některými označen za provokativní či kontroverzní, byť rozhodně ne v takové míře. Sice to taky nebyla žádná sláva, ale na rozdíl od tohoto novějšího nebyl už po úvodní sekvenci pochyb o tom, že hlavní hrdinka je skutečně nymfomankou.